Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Naopak, knihy sovětských autorů se vždy opírají o reálnou životní základnu, vycházejí z potřeb, snah a tužeb reálných lidí a z jejich cesty, byť mnohdy trnité, za lepší budoucností.

Vývoj sovětské vědeckofantastické literatury prošel několika etapami. Například v díle Alexandra Romanoviče Beljajeva (20. — 30. léta) se vždy setkáváme s postavou vědce, který se v důsledku svého objevu dostal do konfliktu se společností. To proto, že Beljajev umísťoval děj svých románů (s výjimkou tří posledních) vždy do kapitalistického světa. Vědec bud chtěl svým vynálezem pomoci lidstvu a narazil na odpor průmyslových magnátů (např. v románě Věčný chléb), nebo naopak chtěl sám svým objevem získat světovládu — a nutně proto musel ztroskotat (Prodavač vzduchu, Vládce světa). Někdy se dostává do nesmiřitelného rozporu objekt, či vlastně obět nějakého vědeckého pokusu, protože je to vidy člověk výjimečný, vymykající se z ustáleného řádu, jak např. Člověk obojživelník — Ichtiandr nebo létající Ariel.

Satirické zobrazení podobného ješitného světovládce najdeme též u Alexeje Tolstého, je to inženýr Garin (Paprsky inženýra Garina). Vysoko nad ostatní tvorbu dvacátých let se však vypíná jiný román Alexeje Tolstého, Aelita. Dílo bylo zrozeno z revoluční situace, která přiměla i hraběte Tolstého, žijícího v té době v emigraci, podívat se na svět a události v Rusku novýma očima. Svěží vítr revoluce strhl i jeho, stejně jako jeho hrdiny. Na Zemi jako na Marsu — všude platí právo lidí na svobodu. Krasnoarmejec Gusev, který prošel frontami občanské války, který je přesvědčen, že „neexistuje takový zákon, podle kterého by člověk bez viny musel do nekonečna trpět“, se odhodlaně staví do čela zuboženého a drogami otráveného mariánského dělnictva, aby je vedl do boje proti úpadkové filozofii zániku života, kterou hlásá vládce Marsu, Tuskub. Svěží revoluční zkušenosti a odhodlání člověka Země otřásá zpohodlnělou marťanskou civilizací. V tom smyslu Alexej Tolstoj polemizuje se svýmliterárním učitelem H. G. Wellsem — a překonává ho. Později o tom Alexej Tolstoj napíše:

„Utopický román téměř vždy, když chce vyprávět o sociálním zřízení budocnosti, soustřeďuje pozornost na stroje, mechanismy, neobyčejné aparáty, automaty atd. Téměř vidy se to odehrává v superurbanickém prostředí fantastického města, kde člověk v proporcích k této industriální mohutnosti je malichernou veličinou. Ve Wellsových románech je člověk budoucnosti vždy degradován — je to ostatně charakteristické pro Wellsův „socialismus“… My budujeme materiální svět, zprůmyslňujeme zemi, zdokonalujeme výrobní prostředky, snažíme se o automatizaci jen proto, abychom mohli osvobodit přebytek lidské energie, obohatit duchovní síly a usměrnit je k mohutnému a neomezenému rozkvětu. Člověk, jeho štěstí, jeho rozvoj — je středem pozornosti všech našich snah. Chápeme člověka jako nejvyšší formu přírody.]e ve věčném boji s ní. Podřizuje si ji, mění ji podle svého rozumu a pro své cíle. V tom smyslu je o něm skutečně možno říci: Člověk — to zní hrdě.“ (lndustrialnaja gazeta 7. IX. 1935)

Třicátá léta, poznamenaná kromě jiného hrozbou fašismu a blížící se světové války, nebyla bohatá na vynikající vědeckofantastická díla. Historická i politická situace vedla k tomu, že autoři museli rezignovat na odvážné fantastické hypotézy, že upozorňovali na akutní nebezpečí a na aktuální úkoly. To vše se vylilo do základního konfliktu románů, v nichž stály proti sobě dva nesmiřitelné světy — sovětská společnost a fašismus, ať již v německé nebo v japonské podobě. Konflikt takto komponovaných děl ani nemohl být ryze vědeckofantastický, objevy nebo vynálezy tu byly jen důvodem, aby se rozehrával špionážní děj s mnoha motivy diverze. Takovýmto pojetím jsou poznamenána díla Kazancevova, Němcovova, Adamovova, první romány Gureviče a dalších. Byly to romány co do žánru hybridní, více detektivní a špionážní než vědeckofantastické. Byli daní době, v níž bylo málo času na promýšlení odvážných hypotéz a fantastických plánů, bez nichž vývoj vědeckofantastické literatury není možný.

Rozvoj současné sovětské vědeckofantastické literatury spojujeme s široce pojatým anticipačním románem Ivana Jefremova

Mlhovina v Andromedě. Počínaje tímto dílem se převážná většina sovětské tvorby orientuje na budoucnost, opouští mnohokrát prověřovaný a již obehraný konflikt současného boje dvou proti sobě stojících světových soustav. Fantazie autorů dostává silné impulsy ze skutečnosti. Jsou to padesátá a šedesátá léta, doba počátků dobývání Kosmu, prvních družic a později prvních letů člověka do vesmírného prostoru: je to doba mírového využití atomové energie, doba nastupující vědeckotechnické revoluce, která přinesla obrovské kvalitativní změny ve vědě i výrobě využitím kybernetiky, počítacích strojů, mikroprocesorů, minimalizace přístrojů a automatizace celých provozů — tedy změn, které nutně musely mít převratný vliv na životní praxi a tím i na myšlení lidí.

Za takových podmínek by byl anachronismem konflikt osamoceného vědce, ať již lidumila, nebo maniaka posedlého touhou po moci, stojícího proti celé společnosti, stejně jako přímočarý konflikt dvou společenských řádů. Ve doučím konfliktem současné doby, jak jej již ve třicátých letech vytušil Alexej Tolstoj (viz uvedený citát), se stává boj člověka za poznání dosud neodhalených tajemství přírody a tento konflikt může mít tisíceré podoby: může to být zkoumání dosud nepoznaných a nevysvětlených přírodních jevů, jako tomu bylo v některých povídkách Ivana Jefremova (Setkání nad Tuscarorou, Sedm podivuhodných příběhů), ale může to být i dobývání kosmických dálek stejně jako zkoumání skrytých možností lidského mozku, pronikání do záhad paměti, či fyzikální nebo filozofické zkoumání času a prostoru. Možnosti jsou neomezené, jako nemá hranic ani lidská touha po poznání, jako nelze zastavit lidskou zvídavost, pronikající do tajemství makro— i mikrokosmu. To právě zaručuje sovětské vědeckofantastické literatuře bohatost a rozmanitost námětů, nových přístupů, možnost neustálého hledání nových cest. Přestože náměty mohou být naprosto odlišné a zcela nepodobné, spojuje je jedna vedoucí zásada: etika socialistického člověka. Vše, co se koná, koná se ve jménu člověka, lidskosti a prospěchu budoucího lidstva. Jiná varianta je v sovětské vědeckofantastické literatuře nemyslitelná, protože by byla v rozporu s marxistickým světovým názorem, s filozofií historického materialismu.Podívejme se tedy konkrétně, jak se výše uvedená fakta projevují v povídkách a novelách, zařazených do tohoto souboru, jehož cílem bylo podat čtenáři názornou představu o současném stavu sovětské vědeckofantastické literatury, i když to, co jsme mohli zařadit, je pouze malý zlomek z celkového jejího bohatství.

Začněme tématem nejobvyklejším — kosmickými lety, a pokusme se uvidět to nové, to osobité, co do této oblasti vnesla sovětská tvorba.

Když se bratři Arkádij a Boris Strugačtí poprvé pokoušeli zvládnout kosmické téma v románě Planeta nachových mračen, nenechali se již tehdy unést jen touhou zobrazit havárie a neštěstí, která čekají kosmonauty na kosmických cestách. Jejich hrdinové letí na Venuši nikoli z touhy po dobrodružství, ale aby tam našli zásobu nerostů, zejména uranu, potřebných pro rozvoj průmyslu na Zemi. Strugačtí nechali tyto hrdiny vystupovat v několika dalších svých románech. Bykov, Jurkovskij, Dauge, Zilin a Gorbovskij nejsou stíny bez tváře, jsou to rázovité postavy a my sledujeme jejich cesty, které začínají jako mladí nadšenci a končí jako zkušení veteráni kosmických letů, kteří celý život věnovali práci pro blaho lidstva, v románech Cesta na Amalteu, Tachmasib letí k Saturnu a v novele Ničivá vlna.