Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Zčernají mi tváře, už se ti nebudu líbit…“

„Budeš, budeš,“ řekl jsem. „Káťo, já si tě odvezu z Usť-Mansku. A v létě pojedeme na Vasjugan krmit komáry.“

Vyvedli mne z pokoje. Kátě se zase přitížilo.

„Tady teď nejste nic platný,“ řekli mi. „Jděte do hotelu. A zajděte ke Kátě do práce a řekněte jim, co se stalo. Zkrátka něco dělejte. A přijďte až zítra ráno.“

Vyšel jsem na hlavní třídu a dal se po ní.

Byl jsem zcela otupělý, v hlavě ani myšlenku. Ani mráz venku na mne nepůsobil. Tak jsem došel až ke Kátinu stánku a vzpomněl jsem si, že klíč mám v kapse. Otevřel jsem, vešel a rozsvítil. Noviny ležely čtvrtou stranou obrácené nahoru. Ihned jsem objevil maličkou zprávu v rubrice Černá kronika. Říkalo se v ní, že včera v deset hodin ráno vznikl v Dětském domově na Veršininově ulici požár v důsledku porouchaného elektrického vedení. Při záchraně dětí zahynula Kateřina Smirnovová.

Káťa Smirnovová. Ani jsem nevěděl, že se tak jmenuje. Káťa-Kačenka.

Noviny lhaly. Vždyť nezahynula při záchraně dětí. Je živá!

Náhodou jsem se podíval na zmuchlaný list novin, který ležel vedle a vzpomněl jsem si, že když jsem přišel ke Kátě ráno, muchlala jakési noviny, podívala se na ty, co teď ležely přede mnou, a teprve potom řekla, že bude požár. Věděla, co se s ní stane, a přece tam šla.Vyrovnal jsem ty druhé noviny. Také byly zítřejší. Byla tu i zpráva o požáru. Ale v té se říkalo, že zahynul Dmitrij Jegorov. Začalo mi hučet ve spáncích. Teprve teď jsem pochopil, co měla na mysli, když říkala, že ráno vybírá noviny. Že má vždy několik odlišných exemplářů. A dnes si vybrala svou smrt místo mojí. To já jsem měl držet padající hořící přepážku, ale ona mne vyhnala ven s příkazem, který mohl splnit kdokoliv jiný. To já jsem měl ležet pod hořícími deskami.

Vzal jsem z balíku ještě jedny noviny… Zahynul Dmitrij Jegorov. Třetí… totéž. Hledal jsem zarputile další. Musela být ještě třetí varianta. Musela! Káťa prostě neměla čas ji najít. Tolik pospíchala. A tak se zaradovala, že našla druhou variantu a že já zůstanu naživu…

Dnes vyberu zítřejší noviny já.

A ten exemplář jsem našel. Byl správný. Vždyť stovky lidí udělaly vše, aby ona žila, stovky lidí se snažily změnit obsah té zprávy.

Rozhodl jsem se, že vyberu a budu prodávat právě tyto noviny, aby všichni věděli, že Káťa je živá, že je jen strašně po-pálená, ale že bude žít, určitě bude žít. Budu tuto myšlenku vnucovat všem lidem, kteří přijdou ke stánku.

Bylo však příliš zima a nikomu se nechtělo zastavovat se u okénka.

Tak jsem tedy vyšel na chodník s balíkem novin a rozdával je kolemjdoucím.

„Přečtěte si, prosím, článek o Kátě Smirnovové. Bude žít! Ctěte! Káťa bude žít! Přečtěte si to všichni!“

Nejdříve jsem si myslel, že na mne budou hledět jako na blázna. Ale nic takového se nestalo. Lidé si brali noviny, zastavovali se, ptali se mne, vyjadřovali svou naději, že jistě bude žít.

„Musíte si to velmi přát,“ říkal jsem jim. „To Káťa vám přináší denně velké i malé radosti. Vy to sice nepozorujete, protože nevíte, že kdyby nebylo jí, nebyly by ani vaše radosti. To ona si přeje, aby bylo pěkné počasí, když v neděli jdete na výlet do lesa. Je vám potom krásně, teplo a veselo. To ona zabraňuje nehodám na ulicích. To ona způsobila, že devadesát devět dívek našlo mládence. Bez ní by se byli nesetkali. Je sice pravda, že ona nemůže například splnit plán ani toho nejmenšího závodu. Ale to přece nevadí! To udělají jiní. Čtěte noviny, ať Káťa zůstane naživu!“

„Je to královna Usť-Mansku,“ řekl kdosi.

Uvěřili mi a já jsem teď už věděl, že Káťa bude žít, protože si to všichni přejí.

Zašel jsem na hlavní poštu a odevzdal klíč od novinového stánku. Potom jsem zaběhl na konferenci. Puntičkáři z Usť-Manského Polytechnického ústavu mi sdělili, že mě přijali do své laboratoře a že na mých fantastických předpokladech něco je, a tak už poslali telegram do našeho ústavu, aby mi prodloužili služební pobyt. Pochopili, že teď nemohu z města odjet.

Budu v Usť-Mansku, dokud jim nedokážu, že je možno vidět skrz vrstvu hornin, dokud se Káťa neuzdraví, dokud nezačne příprava na expedici, dokud spolu s ní neodletíme na sever, do močálů ke komárům, do deštivých dnů a Goškových písní.

Utíkal jsem na kliniku. Byla taková mlha, že se na dvanáct kroků nedalo nic rozeznat. Padesát pod nulou. Jen sem tam se ozvalo vrzání sněhu pod něčími botami a pronikavé zvuky klaksonu — a zima, zima… V Usť-Mansku, na jeho předměstích i v celém okolí na tisíce kilometrů.

Utíkal jsem ke Kátě, protože na mě čekala.

Můj příteli, můj tak nesmírně vzdálený příteli, dovolili mi k tobě promluvit. Kapitán mi dal čtyřicet minut. Zapíši všechno, co ti chci říci, na krystalofon. Šifrátor slisuje záznam, zhustí jej v signálech a reaktory lodi dají na okamžik všechnu svou sílu vysílači. Krátký výboj energie, nesoucí má slova, proletí nekonečnou černou prázdnotou. A přijde čas, kdy uslyšíš, co ti říkám.

Musím ti sdělit mnoho věcí. Ještě před několika minutami, když jsem se dozvěděla o kapitánově rozhodnutí, nevěděla jsem, co bych ti řekla nejdříve. Spěchala jsem do své kajuty. Zapojila jsem krystalofon a pocítila jsem, že slova, která se mi zdála tak potřebná, nejsou nutná.

Snad je to únavou. Ano, všichni jsme nesmírně unaveni. Dvacátý den po startu, kdy loď dosáhla subsvětelné rychlosti, aparatury zaznamenaly zvýšenou hustotu mezihvězdné hmoty. Od toho okamžiku havarijní automaty téměř nepřetržitě signalizují nebezpečí. I teď, když k tobě mluvím, slyším jejich sirény. Mezihvězdná hmota postupně nahlodává obal lodi. Magnetická ochranná zařízení pracují na hranici svých maximálních výkonů a mají často poruchy. Částečky mezihvězdné hmoty pronikají do reaktoru a vyvolávají vedlejší reakce. Počítače jsou zahlceny nekonečnými výpočty.

Již jsme si na stálé nebezpečí zvykli. Havarijní signály vyvolávají jen němý vztek. Dávají nám příkaz znovu zasednout k řídicímu pultu. Znovu přemýšlet, počítat, hledat východisko. Únava nás změnila v zamlklé lidi. Mlčky pracujeme, mlčky jíme. A když se někdo pokusí zažertovat, jen se mlčky usmějeme.

Ale jednou za den se všechno změní. Ve dvacet hodin lodního času kapitán vypojí havarijní systém. Řízení lodi se přepojuje na elektronické stroje a my se scházíme v lodní klubovně. Jedinou hodinu — od dvaceti do jedenadvaceti hodin — jsme veselí, ožíváme a jsme schopni mluvit. Chováme se tak kvůli jedinému cestovateli na této lodi. Ten vychází ze své kajuty jen na hodinu. A my se tu hodinu snažíme skrýt svou únavu. Celý náš let má smysl jen tehdy, jestli tento člověk v pořádku doletí.

Můj vzdálený příteli, nad krystalofonem visí hodiny a já sleduji jejich pohyb. Máme málo času a ještě jsem ti nic neřekla. Je těžké najít ta pravá slova.

Pamatuješ si na večer před tvým odletem? Letěl jsi ráno, o tři týdny dříve nežli já, a ten večer byl večerem našeho loučení. Vzpomínáš, vůbec jsme nemluvili. Stáli jsme dlouho u řeky, nad městem visela rudá mlha od nespočetných světel. Mlhovým závojem se prodíralo světlo kremelských hvězd. Zdálo se nám, že jsou daleko od nás, stejně daleko jako ty hvězdy, ke kterým jsme měli brzy letět. A pak jsi se mě zeptal: „Miluješ mě?“ a já jsem ti řekla: „Na to se zeptej, až se vrátíme.“ Řekl jsi: „Za rok a půl.“ To platí pro nás, pomyslela jsem si. Na Zemi za tu dobu uběhnou desítky let. Co bude potom tady, na tomto místě? A ty, jako bys uhodl mé myšlenky, jsi řekl: „Přijdeme potom sem, viď?“