Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Ano,“ řekl Velt, „i zlo jsem spáchal.“

„Jaké?“

„Stvořil jsem tebe.“

„Nerozumím,“ řekl stroj, „ty si protiřečíš. Právě jsi řekl, že to byl dobrý čin.“

„Dobro může být zlem a zlo dobrem.“

„To je v rozporu s logikou.“

„Ale je to tak.“

„Nerozumím tomu,“ řekl stroj, „jsem unaven. Každý ling znamená nový problém. A mně se pokazily dva bloky v rozhodovacím systému.“

„Neporozumíš, ani když budeš mít tisíc zcela dobrých a fungujících bloků.“

„Ale já chci rozumět.“

Velt našel v kapse poslední zrnko kanu. Hloupý stroj. Co vlastně chce pochopit? Život? Život stojí výš než logika. Láska a nenávist, radost i hoře, štěstí i rozčarování — copak je možné tyto rovnice řešit bez chyby? Kdo určí, kde se končí jedno a začíná druhé? V houštinách citů a myšlenek se dá stejně snadno zabloudit jako v lesích Katony. A bloudit celý život. Jako bloudil on. Velt. A nakonec vyjít na cestu a pochopit, že vede k Domu smrti. Hloupý stroj.

„Chci pochopit,“ opakoval stroj.

„Co?“ zeptal se Velt.

Sehnul se ke stolu a zmáčkl žlutý knoflík, který trčel z boku. Ve středu stolu se odkrylo kulaté víko a automat z nohy stolu podal nahoru číši, plnou vína z plodů stromu tuk.

„Proč jsi řekl, žes jednal dobře, když jsi mne sestrojil?“

Velt polkl první doušek a zaposlouchal se do sebe, očekávaje okamžik, když se mu po těle začne rozlévat příjemné opojení.

„Byl jsem přesvědčen, že dělám potřebnou a dobrou věc. Myslel jsem, že dům bude lingům pomáhat…“

„Umírat?“

„… Žít.“

„Tomu nerozumím.“

No ovšem. Nemá smysl vysvětlovat to stroji. Copak ten pochopí, že skutečná svoboda je především svoboda rozhodnout se o svém životě? Proč musí ling žít, když už se mu nechce? Copak nelze jednat podle příkladu svatého Čimpa, který skončiv své dílo, viděl, že jeho život už není nikomu potřebný a dobrovolně podstoupil smrt na hranici? Tak si to myslel on, nejlepší mechanik Planety, když přemýšlel o projektu. Tak se to domníval ještě nějakou dobou poté, když už byl dům postaven. A ostatní ho v této myšlence stále podporovali. Sám Vrchní správce s Veltem o tom mnohokrát mluvil. Mluvil o krizi, která už šestou periodu ničí ekonomiku Planety. Mluvil o miliónech lidí bez práce, kteří by chtěli skončit život, ale nemohou se k tomu odhodlat ze strachu, že pohřeb bude jejich pozůstalé stát mnoho peněz. Pro ně je Dům smrti dobrodiním. A starci? Ti bezmocní starci s třesoucíma se rukama a s prázdným pohledem? Jsou kamenem na krku své rodiny, nadbytečnými ústy, která vyjídají společnost. „Až zestárnu,“ řekl Lak-Iffar, „a mé ruce už neudrží Svaté žezlo, sám přijdu do Domu smrti.“ A dále řekl: „Ling, který ztratil zájem o život a přesto dále žije, není jen neužitečný, ale dokonce škodí společnosti. Takoví jsou základem nepořádků: vlastní život jim není drahý, proto si necení ani jiných. Dvaačtyřicet stavů, na něž je rozdělena naše rozumně organizovaná společnost — to jsou schody, po nichž kráčí naše historie. Každý schod se opírá o ten předcházející. Ti, kteří ztratili zájem, podrývají základy našeho zřízení v naději, že schodiště jim spadne na hlavu. Chtějí zemřít a my jim musíme pomoct.“ Velt kýval hlavou na souhlas a divil se moudrosti a lidskosti Velkého správce.

Moudrost Velkého správce všichni nechápali. Odsuzovali ho. Říkali: je to klam. Říkali: je to proti lidskosti. Říkali: je to zločin.

Možná že v těch slovech byla pravda, ale byla to přízemní pravda těch, kteří neuměli hledět do budoucnosti, pravda zbabělců. Nedávala o sobě znát nahlas, tak aby to všichni slyšeli, zalézala do uší šeptem, odívala se do průhledných šatů narážek, ustupovala a schovávala se, jakmile si ji někdo chtěl prověřit zblízka. Byla příliš nepevná, tato přízemní pravda, a Vrchní správce ji zabil dvěma slovy: sociální demagogie.

Mluvili. Šeptali za rohem. A on, Velt, budoval. Vybral pěkné místo — malou dolinu v Obsidiánových skalách. Vyřezal dům v černých skalách, na povrch vyvedl jednadvacet tunelů. Postavil automatickou kruhovou dráhu, která vyloučila možnost setkání dvou lidí, jdoucích na smrt, u posledních dveří. Předvídal všechno: obklopil dům ochranným polem, docílil bezporuchovosti všech mechanismů, spolu s psychology rozpracoval program zpovědi. Budoval na dlouhé věky, v hloubi duše se těšil nadějí, že si staví památník vlastníma rukama.

„Když jsi dům postavil, ulehčil jsi tím lingům život?“

Velt se zachvěl, už zapomněl na stroj, zapomněl, kde je a proč přišel. V číši už zůstalo jen maličko vína, dva doušky. Potřásl sklenicí a rozvířil kal usazený na dně.

„Ne,“ řekl Velt. „Bylo to všechno naopak.“

Ano, bylo to všechno naopak. Bojoval za falešnou humanitu a tím popřel humanitu skutečnou. Dům uzákonil sebevraždu, a dokonce ji podporoval. Touha po lehkém konci dráždila lingy, obtížené nesrovnalostmi a starostmi života. Přicházeli k ocelovým dveřím a říkali „ano“. A dveře do nebytí se otevíraly. Sem nepřicházeli jen ti, které hnalo utrpení, ale i takoví, které hnětla malicherná urážka, či okamžité zbloudění. A pak se smrt stala módou…

Dům se stal osudem, symbolem porážky. Jeho existence paralyzovala vůli a zbavovala boj smyslu. Byl rozhraním mezi přáním a možností. Nebyla to svoboda žít, ale svoboda umírat. Lež místo naděje, zpověď místo potravy, lhostejnost místo nenávisti. To, co mělo být balzámem na rány strádajících, bylo solí, která rozežírala rány.

A nesmělá pravda, ušlápnutá v prachu, zvedla hlavu a naplnila Veltovy noci hlučným šepotem. Byl to šeptající křik, pláč a nářek. Tak naříká noční pták šun nad střechou domu, který postihlo neštěstí.

Křičela: klam!

Křičela: nelidskost!

Křičela: zločin!

Křičela, že on, poslušný cizí vůle, přinesl Planetě hoře, že žije jako slepý a bojí se otevřít oči.

Je strašné den ze dne ztrácet víru ve svou pravdu. Je to jako jít k propasti se zavázanýma očima. Dopisy pálily v rukou, tisíce dopisů, ve kterých ho proklínali. A hory černých kartónových čtverečků, které mu pneumatická pošta denně doručovala. Byla na nich zcela neznámá jména. Ty bezhlasé kartónové čtverečky, pečlivě orazítkované písmeny DS, každému dobře známými, křičely. Byla to plivnutí do tváře, před kterými není možné se schovat.

On se schoval. Utekl na Druhou pevninu, schoval se v nejhlubším ústraní a začal pracovat jako šílený. Před černými čtverci vystavěl hráz ze vzdálenosti a z desítek sekretářů. Ale sebe ohradit nemohl, nemohl umlčet svého ptáka šun.Půl druhé periody žil vzdálen od společnosti. Měli na něj zapomenout, čas mnoho věcí v paměti zastře. Ale první, kdo s ním promluvil, sotva vystoupil ze superplánu, mu dům připomněl. Byla to stará žena s tváří, na které zbyly jen vrásky. Vzala ho za rukáv a zeptala se ho:

„Řekněte, vážený pane, není to tam strašné?“

„Co?“ zeptal se.

„No tam, v tom vašem domě?“

Trhl sebou. Ale ona ho pevně držela a rychle mluvila:

„Vždyť on byl ještě chlapec, nedávno dostal červený znak…“

Vytrhl se jí a utekl, vrážeje do kolemjdoucích.

A večer k němu přišel Uram-Karach a od něho se Velt dozvěděl o tabletkách. „Docela maličké,“ šeptem sděloval Uram, „jako prášek. Stačí jedna a pocítíš nepřekonatelnou touhu zemřít. Var-Duš, Kam-Dan, Fon-Grun a další, snad si nemyslíš, že odešli dobrovolně? Kdo teď může Lak-Iffarovi říci, že nesouhlasí s jeho Devíti pravidly? Nikdo. Rozumíš?“