Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Okamžitě se ozval stroj-zpovědník:

„Život odejde, ale svatý oheň velkého Čimpa neuhasne,“ pronesl stroj rituální formuli. „Kdo jsi ty, jenž jsi přestoupil práh?“

Hlas měl měkký, tichý a takový známý, že se Velt zachvěl a mimovolně se otočil. Hledal tu jedinou, které tento hlas mohl patřit. Ale city ho oklamaly — místnost byla prázdná, jen tisíc odrazů lovilo jeho pohled. City lhaly, ale on se tomu nebránil. Opřel se o opěradlo křesla a ponořil se do bezedné tůně paměti. Chladné dlaždice podlahy se rozsypaly, proměnily se v měkký a teplý prach polní cesty a on sám byl teď maličký chlapec v krátkých šatech, sahajících k poškrábaným kolenům. Matka ho volala a on hopsal k ní a zvedal mračna prachu.

„Kdo jsi?“

S rozběhem se jí vrhl do náruče. A ona ho hladila po roztřepaných vlasech a něco mu říkala. Nemohl si vzpomenout, co to bylo, ale její slova byla laskavá a trochu smutná.

„Kdo jsi?“

Silou vůle ze sebe setřepal strnulost. Přízraky minulosti zmizely a rozplynuly se. Dětství utonulo ve víru času.

„Jsem Velt-nipra-ma Gullit, mechanik, čestný ling Sim-Kri.“

„Kdy a kde jsi se narodil?“

„Ve vesnici Icht, která je na sedmém uzlu Velkého kanálu, v Roce květů modré reji. Bylo to před čtyřmi periodami a sedmi obraty.“

Stroj minutu mlčel, jako by zvažoval to, co slyšel. Potom v reproduktoru, schovaném pod kopulí stropu, něco zachraptělo, zařinčelo a mechanický zpovědník začal zpívat: „Maličkého linga potkalo dvanáct nehod. On se směje, ale nevěřte mu…“

Stroj zpíval hrubým stařeckým hlasem a vykřikoval rozpustile jednotlivá slova. V hlase, který se řinul z mechanického hrdla, se v chraptivé melodii mísila otupělost, živočišný strach, zoufalství i bezohlednost. V útrobách stroje to vrzalo, pískalo, skřípalo, jako kdyby někdo neviditelný jezdil na bruslích po rozbitém skle. Veltovi bylo, jako by ho někdo udeřil do tváře. Vyskočil a zíral na strop s očima rozšířenýma děsem. Zároveňs ním vyskočilo a zvedlo hlavu tisíc jeho odrazů. Stroj zpíval. To bylo nečekané a strašné. Jako v horečném blouznění. Stroj se měl modlit s těmi, kteří se chystali na smrt, plakat s nimi, těšit je— ale zpívat? Zpívat neměl. To Velt věděl přesně. „Jiný dům mu nezbyl, jenom Dům smrti.“

Stroj přerušil píseň a oficiálním úředním hlasem se zeptal:

„Rozloučil ses s těmi, kdo jsou s tebou svázáni krví?“

Velt nebyl schopen mluvit, chvěly se mu rty. Stál uprostřed místnosti a viděl, jak v tom zrcadlovém sklepě běhají odsouzenci, šílení děsem, jak bijí pěstmi do ocelových dveří, které se nemohou otevřít, dokud jsou oni živi. A zdivočelý stroj si prozpěvuje pouliční odrhovačky střídavě s posvátnými žalmy. Zpověď, která se změnila v mučení.

„Ale jak jsem mohl vědět, že se porouchal?“ jako kdyby se omlouval před svými odrazy, které se na něj dívaly. „Jak jsem se to měl dozvědět?“

Odrazy mlčely. Velt si sáhl do kapsy, vytáhl několik zrnek kanu a vhodil si je do úst. Narkotikum mělo okamžitý účinek; lehký opar zamlžil jeho vědomí, nervové napětí ustoupilo, svaly povolily.

„Jak jsem to mohl vědět?“ opakoval a klesl do křesla.

„Rozloučil ses s příbuznými?“

„Nemám žádné,“ unaveně odpověděl Velt. „Jsem poslední z rodu Gullitů.“

„S přáteli?“

„Na Sim-Kri zůstalo málo čestných lidí; nemám přátele.“

„Přítel, přítelkyně, přátelé,“ řekl stroj, „přátelit se, spřátelit se, přátelství… Komu mám poslat oznámení?“

„Vrchnímu správci. Ten bude spokojen.“

Ano, Vrchní správce bude spokojen. Ten neumí promíjet urážky. A dopis, který mu Velt poslal, byla tvrdá žádost, a proto urážka despoty. Představivost, podpořená narkotikem, mu předložila tento obraz: tlustý skřet Lak-Iffar-ši Jast kroutí v ruce čtvercem, na kterém je znak Domu smrti se jménem Velta. Potom se obrací ke své suitě a s hranou lítostí říká: „Jaká ztráta, náš nejlepší mechanik spáchal sebevraždu.“

„To se dalo čekat,“ řekne někdo z úředníků, nejspíše to bude dlouhý Kut-Mu,

„v poslední době se nějak divně choval.“ A všichni se usmějí. Jen tak neznatelně, aby neporušili zákony slušnosti.

„Cos udělal v životě dobrého?“

Stroj-zpovědník se uklidnil, jako by také snědl rudá zrnka kanu. Jeho hlas už zase zněl měkce a vemlouvavě, ačkoliv v něm stále ještě bylo cítit stopy skrytého neklidu.

Velt pokrčil rameny, zapomněl, že stroj nevnímá jeho gesta. Udělal něco dobrého? Snad ano. Je těžké prožít celé čtyři periody a neudělat nic hodnotného. Ale co když přece jen? Velt zavřel oči — tak se mu snáze vzpomínalo. Tak například sestrojil „tvrdou trigu“ — celý systém strojů, které dovolovaly dostat se k bohatství Druhého materiálu. To bylo dobré. Jinak by nebyli postavili jeho sochu na břehu Bílého jezera vedle soch velkých myslitelů a mechaniků Sim-Kri. Odhalil zákon vlnění. Jeho práci ocenili — stal se tři sta sedmdesátým šestým čestným lingem Planety. Provedl kolosální pokus s létajícími darny a zvítězil ve sporu s dogmatiky, kteří zavedli nauku o věcném světě do slepé uličky. To ale není hlavní. Chodí okolo a bojí se to sám sobě přiznat. Hlavní…

„Stvořil jsem tebe!“

„Mě?“

„Ano, tebe a celý Dům smrti.“

Mlčení trvalo celou věčnost. Stroj přemýšlel o tom, co uslyšel.

„Říkáš pravdu?“

„Na zpovědi se nelže.“

„Lže,“ řekl stroj přesvědčeně.

„Ale já říkám pravdu. Jsem mechanik Velt z rodu Gulittů a sestrojil jsem tento dům.“

„Dobře,“ smířlivě řekl stroj, „jestli je to tak, tedy víš, co tě čeká.“

„Vím.“

„Pověz!“

Velt se chabě usmál. (Prověřuje mne. Jako učitel žáka lháře.)

„Až skončí zpověď, otevřeš dveře na schody. Čtyřicet schodů. Jeden z nich — nevím, který tentokrát vybereš — bude nabit energií. Náhlý šok a už ne živého, ale ještě ne mrtvého mneshodíš do nádrže s roztokem kuatru. Za sedm minut z čestného linga nezůstane nic.“

„Zůstanou knoflíky a plastik,“ uraženě, jak se zdálo Veltovi, odpověděl stroj. „Ty se nerozpouštějí. Proto jsem už třikrát musel čistit odpadní potrubí.“

Velt se najednou rozveselil. Bylo mu tak veselo, jako nikdy v životě. Prostě se nemohl udržet. Cítil, jak mu veselost stoupá do hrdla a v ústech ho lechtá klubíčko smíchu. Tak stroj má starosti! Knoflíky z plastiku. Čistí potrubí a přitom asi vrčí jak starý dědek, který čistí chodník. Kašle na osudy těch, kteří denně buší na dveře domu, ti ho nezajímají… Jen když nemají knoflíky z plastiku.

„Ty se směješ,“ řekl stroj, „to se stává mnohým. Nervy.“

V reproduktoru zase něco zaskřípělo. Tam uvnitř probíhal nějaký boj. Nejasné zvuky, mumlání, svištění, sípáni — to vše se dralo ven. Další otázku stroj téměř vykřikl, aby přehlušil ten šum.

„A teď řekni, cos udělal zlého?“

Hluk vzrůstal. Zvuky doléhaly ve vlnách a nakonec vletěly do místnosti. Zaplnily ji do posledního místečka, křičely něco svého a tříštily se o zrcadlové stěny. Zvuky naráz ztichly. A najednou nastalo ticho. Jen gong odpočítával jednotlivé údery.

„To je s nimi vždycky tak. Nechce se jim být v archívu.“

„Komu?“ ptal se nechápavě Velt.

„Schématům, která snímám z každého po zpovědi. Je jich už příliš mnoho a pokaždé se snaží procpat se do řečové kontury. Někdy je ani nemohu ovládnout a pak křičí do reproduktoru. Ale tys neodpověděl na otázku.“