Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Feďaškin se zastavil u dveří na sedmém poschodí.

„Tady.“

Byl viditelně rozčilen, rty mu zbledly, hlavu vtahoval do límce jako slimák do ulity.

Zvonek nejistě cinkl.

Dveře otevřel zachmuřený mladík ve sportovním obleku.

„Ke komu jdete?“ zeptal se nějak lhostejně.

Podíval jsem se na Feďaškina. Byl politováníhodný.

„My bychom chtěli —,“zamumlal. „Jsme z… Ale vy pracujete?“

„Pracujeme,“ řekl mladík.

A tu se na jeho tváři něco změnilo. Objevil se na ní oduševnělý výraz, jako měl tehdy Valerij Granatov, když se vrátil do pokoje poté, co otevřel Feďaškinovi dveře.

„Dobrá, to mi vysvětlíte potom,“ netrpělivě vyhrkl mladík a byl bych přísahal, že nás už vůbec nevnímá. Bylo to strašné.

Nečekal ani, až se svlékneme z kabátů, zmizel ve dveřích, odkud bylo slyšet výkřiky, smích a potom všechno ztichlo. A když jsme vstoupili, uviděli jsme tři mladíky skloněné nad stolem, kde byly rozložené nějaké rysy. Ty se ostatně válely i po zemi.

Následující hodina byla nejfantastičtější hodinou mého života. My s Feďaškinem jsme tiše seděli v rohu a mládenci, aniž by si nás všímali, pracovali ve stavu jakéhosi šíleného, ale účelného nadšení. Já jsem nervózně kouřil. Nejdříve jsem čekal, že nás odtud s hanbou vyhodí. Ale oni na nás neměli ani pomyšlení, kdyby se náhle v pokoji objevil Napoleon, snad by si ho také ani nevšimli. Stroze a rychle si vyměňovali nějaké radiotechnické termíny, chvílemi se přeli, ale většinou mlčky psali a v celém jejich počínání nebylo nic zvláštního, jen neobyčejná soustředěnost, Feďaškin se netvářil vítězně, jen projevoval tiché nadšení, celý svítil blahem, miloval ty mládence a na mne docela zapomněl.

Pak mě najednou vzal za ruku.

„Půjdeme, už končí.“

„Co to dělají?“ zeptal jsem se šeptem.

„Jak to mám vědět?“ šeptem mi odpověděl Feďaškin. „Něco vynalézají. Pojďme, pojďme, proboha!“

Celý užaslý jsem seběhl po schodech.

„Dobře to dopadlo,“ brumlal si Feďaškin, klopýtaje po schodech. „Oni udělali dneska něco velikého… Jak je dobře, že nás pustili dovnitř. Stává se totiž, že mě někam nepustí. Sice jen zřídka, obyčejně na ně působím ihned…“

Neposlouchal jsem jeho brumlání, snažil jsem se vnutit svým myšlenkám racionální průběh a zčásti se mi to i podařilo. Taková operace je prostě nezbytná, je to ochranný reflex. Každý i ten největší zázrak se vždy snažíme srovnat s něčím známým, abychom se ubránili psychickému šoku. Když si pak trochu zvykneme, přijímáme zázrak směleji.

Chod mých myšlenek, když jsem se tak motal za Feďaškinem, byl následovný. Feďaškin není šílený. Jeho přítomnost skutečně nějak stimuluje tvůrčí schopnosti. Dejme tomu, že je to tak. Ale co na tom? Pro milióny lidí je něco takového, dá se říci, profesionální povinnost. Učitelé například sami nevyrábějí ani materiální, ani duchovní hodnoty. Jsou pouze zprostředkovateli znalostí a hlavně, jsou stimulátory rozumového a mravního růstu dětí — samozřejmě, jde-li o skutečné učitele. V tom je veliký smysl jejich povolání, jestli tomu dobře rozumím. Rozsévají své myšlenky a činy tak, aby se jako zlatá nit vplétaly do cizího života a znovu ožily v objevech a činech budoucích lidí. To je nesmírně důležitá práce pro společnost. A copak takto jednají pouze učitelé? Tak jako atomy těla nehynou po smrti, nýbrž vstupují do dalšího koloběhu hmoty, tak i duchovní hodnoty, předané jiným, existují věčně, přecházejí nepozorovaně z generace na generaci.

Ale to není všechno. Procesů anorganické přírody se účastní katalyzátory — tajemné sloučeniny, které samy nevstupují do reakce, přidávají jí však energii a sílu. V procesech organických tuto úlohu hrají fermenty. Proč by v psychických procesech nemohly být také katalyzátory a fermenty? Proč ne? — opakoval jsem si jako papoušek a tupě jsem šel za Feďaškinem a hleděl na jeho záda.

Najednou mne nenadálý nápad popohnal kupředu.

„Poslyšte!“ chytil jsem Feďaškina za rukáv. „Jestli skutečně… ehm… stimulujete rozumové úsilí jiných, tak proč jsem to nepocítil ihned, když jsem vás potkal na hlavní třídě? Anebo vy na jednotlivce nepůsobíte?“

Nevytrhl mi ruku (byl vůbec pokorný a poddajný) a odpověděl mi š rozpaky, ale s důstojností.

„Proč by ne… Na jednotlivce také někdy působím. Ale copak vaše myšlenky měly v době, když jsme se setkali, nějaký tvůrčí ráz?“ Podíval se na mne s omluvným úsměvem.

„Prosím vás, nežádejte ode mě vysvětlení, já ho sám neznám. Nepodařilo se mi stát se významným, nemám žádné zvláštní nadání, jsem pouze přítomen ‚na hostině‘ a podle mého jsem užitečný tím, že pomáhám vzniku velkých věcí. Není to moje zásluha, že tato schopnost se ve mně tak silně vyvinula. Je to jako hlas — někdo ho má a krásně zpívá a ten kdo ho nemá, ten se zpívat nenaučí, ale vynikne zase v něčem jiném. Dříve jsem neměl odvahu takhle chodit k cizím lidem, abych se ohřál sám a rozehřál druhé. A teď už mám smrt nablízku, musím spěchat, abych splnil svou povinnost. Přestal jsem se bát, že mě vyhodí jak žebráka, a jde to všechno výborně. Ale proč je to tak, to vám neřeknu. A ještě něco mi působí radost — že každým rokem je těch ohníčků víc a ani nestačím přijít ke všem, i kdybych se rozdělil na deset takových, jako jsem já. A jestli mne něco mrzí, tak to je fakt, že nemám žádný vliv na mravní podněty, na to nemám nadání, ale můj zesnulý bratr, ten ho měl. Ach!“

„Počkejte!“ proletěl mi hlavou překvapující dohad. „Jestliže existují lidé — stimulátory, znamená to, že existují také lidé, kteří dokážou uhasit myšlenku?“

„Jak by ne,“ smutně řekl Feďaškin. „Jak by ne. Jsou i takoví, kteří ji dokážou zmrazit. Copak jste se s nimi nesetkal? Ale promiňte mi, jdu domů, bydlím tady vedle.“

Mechanicky jsem mu stiskl ruku, provázel jsem zrakem jeho kulatou figurku, klátící se na neohebných nohou. A teprve když mi zmizel, řekl jsem si, že jsem hlupák. Nezeptal jsem se ho ani na setinu toho, co bylo třeba vyzvědět a ani jsem si nezapsal jeho adresu.

Ale to se dá napravit, existuje přece evidence občanů.

Až do večera jsem byl ve stavu jakéhosi ohromení. Všechno v mé hypotéze bylo na místě, s výjimkou jedné věci. Je nesporné, že existují lidé, jejichž přítomnost urychluje jakoukoliv činnost — sám jsem takové lidi znal. Ale jejich vliv je vždycky konkrétní, hmatatelný. Je ve slovech, v gestech, ve smíchu. Účastní se práce a nejsou jen přítomni. Ale Feďaškin byl pouze přítomen.

Úspěchy vědy nás nutí obracet se s jakýmikoliv pochybnostmi na odborníky. I já jsem se k tomu rozhodl. V představách jsem si maloval pestrý obraz toho, jak zatelefonuji profesorovi X a akademikovi Z, jak oni bez prodlení poletí za Feďaškinem… Ale rychle jsem vystřízlivěl. Ani profesor X, ani akademik Z mi nepomůže. Lidé s neobvyklými schopnostmi nejsou pro vědu novinkou. Tu se objeví člověk, který vypočítá rychleji než počítací stroj druhou odmocninu šestimístného čísla. Tu vyskočí zpráva, že existuje člověk, který nikdy nespí. V člověku je mnoho neznámého a vyřešila snad věda tyto záhady? A přece člověk počítající jako computer nemůže vyvolat pochybnosti: může kdykoliv podat důkaz svých fenomenálních schopností. Přímo na tabuli. Studuje si to, jak chcete… a vědátoři studují. No a co z toho?