Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Nemám bohatou fantazii, neumím si představit jeho obraz a jeho činy. Proto nechávám fantazírování a vracím se k myšlenkám o práci své laboratoře.

Udělali jsme již mnoho. Ale dostali jsme se do slepé uličky při zkoumání některých mikroprvků a jejich vlastností vzhledem k vodivosti. Nasycení vlákna kobaltem v některých případech způsobovalo urychlení impulsu, v jiných naopak zpomalení. Nikl si vedl zcela jinak, než to předpokládala naše teorie a naše dohady. Jedny pokusy byly v rozporu s druhými.

Nakonec jsem se rozhodl pohovořit si s ředitelem. Několikrát jsem zašel do jeho pracovny, ale vždy nám rozhovor někdo přerušil. To proto, že bylo sice mnoho těch, kteří ho neměli rádi, ale mnoho bylo i těch, kteří si ho vážili. A protože jedni i druzí potřebovali jeho pomoc, dveře jeho pracovny se nezavřely téměř nikdy. Divil jsem se tomu, jak se stačí vyznat v nejrůznějších problémech, a vzpomněl jsem si přitom na jeho soupeření s počítacím strojem.

Po dalším nezdařeném pokusu o rozhovor mi Tor I. nabídl, abych zašel k němu domů.

Přiznám se, že jsem k němu šel s podivným pocitem, který lze těžko vylíčit. Prolínalo se ve mně napětí, zvědavost, nepřízeň a zároveň obdiv.

Dveře mi otevřela starší žena s vlídným a ustaraným obličejem. Dávné obavy a starost se jí vtiskly do tváře na celý život.

Zeptal jsem se na ředitele.

„Torij je ve svém pokoji,“ řekla tónem, z něhož jsem pochopil, že je to jeho matka.

„Zajděte k němu.“

Prošel jsem chodbičkou a zastavil se. Uviděl jsem ho za skleněnými dveřmi. Seděl za stolem u okna, jednou rukou si podpíral bradu a ve druhé držel převrácenou sklenku. Tvář měl soustředěnou a napjatou. Radiopřijímač ochraptěle zpíval jakousi píseň.

TOR I. tvrdě postavil sklenku na stůl, jako by na něj dal razítko. Potom zvedl druhou převrácenou sklenku.

Bylo mi to nepříjemné. Napadlo mne, že se zavřel ve svém pokoji a potichu pije. Chlad cizí samoty se mne dotkl. Ale proč ho matka na mne neupozornila?

Otevřel jsem dveře.

Ředitel se otočil a přívětivě řekl:

„To jste vy? To je dobře, že jste přišel.“

Postavil sklenku na… šachovou desku. Uviděl jsem, že to není sklenka, ale šachová figurka. Tor I. hrál šachy sám proti sobě.

„Vyprávějte, než někdo přijde,“ navrhl mi a sedl si pohodlněji, připraven poslouchat. Ale už za minutu mne přerušil otázkou:“Počítáte vždy se stavem systému?“

Vyskočil, téměř mi vytrhl z rukou rentgenové snímky, začal chodit po pokoji z rohu do rohu a mluvil tak rychle, že mu slova téměř splývala:

„Ptáte se, co je tato skvrna — je to železo, nebo nikl? Musíte počítat s tím, že nerv byl předtím v dlouhotrvajícím stavu vzrušení. Ukáže se, že skvrna je kobalt. A tady ten zub — to je železo, protože za prvé, v této oblasti železo může na filmu vypadat právě takto, za druhé proto, že procento železa v tkáni už začalo růst, ze třetí — změnila se funkce a za čtvrté — když se funkce změnila a procento železa v tkáni roste, pak zub pod tímto úhlem může být pouze železo.“

Stál přede mnou na špičkách, rozkročen na svých dlouhých nohou a trochu se pohupoval ze strany na stranu.

Zdálo se mi, že mohu podle něj formulovat přesnou definici génia. Génius je ten, kdo dokáže vzít v úvahu a srovnat fakta, která jsou pro každého jiného ojedinělá a nesouvislá. Myslel jsem také na to, že je to štěstí pracovat s Torem I. Bál jsem se prozradit svůj nadšený stav a začal jsem mluvit o tom, co laboratoř potřebuje, a přesvědčoval sem ho, že by měl věnovat pozornost právě naší práci.

„Koneckonců na tom závisí budoucnost…“

„Čí?“ zeptal se ředitel a na rtech se mu objevil úsměšek.

Nestačil jsem si ho všimnout včas.

„Veškeré práce ústavu… Toho, čeho chceme dosáhnout…,“ zamotal jsem se pod jeho pohledem. „Všech lidí.“

„Měl byste ještě říci, že na vaší práci je závislá budoucnost lidstva.“

Úsměv mu už hrál na rtech a blýskal mu v očích. Choval se tak, jako by nepřikládal naší práci žádný význam, jako by ani o ní nic nevěděl. Ale už mě nemohl zmýlit.

Odešel jsem od něho opilý vírou ve vlastní síly. Dlouho jsem nemohl usnout. Slyšel jsem ptáky za oknem, vodu, která kapala z pokaženého kohoutku, šumění listí, hlasy chlapců a snažil jsem se toto všechno nějak mezi sebou spojit.

Usnul jsem a měl jsem sen o horách. Mlha sestupovala do údolí, les v ranním rozbřesku byl šedozelený a mlha chladná jako horský pramen…

Probudil jsem se s předtuchou radosti. V noci pršelo, vzduch byl čistý a svěží, modré nebe protkané paprsky slunce lehce oslepovalo a bylo obzvlášť slavnostní. Několikrát jsem zvedl činky, rychle jsem se umyl, vyšel jsem z domu a dojídal přitom ranní obložený chléb.

Šel jsem, pohazoval jsem si taškou jako školák a zdálo se mi, že budoucnost je otevřená kniha, kterou přečtu bez chyb.

Lehce jsem vyběhl po schodech hlavního vchodu. Právě jsem se dotkl kliky, když se ozval první výbuch, za ním druhý a třetí, obzvlášť silný, který vyrazil skla. Přiběhl ke mně rozrušený Sáša Mitrofanov, chytl mne za rukáv a táhl mně někam. Uviděli jsme nad budovou rudé svíce v místech, kde byla Sášova laboratoř a reaktor. Hustý dým se valil z okna. Skrze dým se jako hadi začaly vinout jazyky plamene a zvedaly se do výše. Pak následovala série nevelkých výbuchů jako dávka z kulometu.

„Oheň se šíří po zkumavkách až k roztokům. Blíží se ke skladu reaktivních látek,“ pomyslel jsem si s hrůzou. „A tam…“

Zřejmě i Sáša myslel na totéž. Beze slova jsme se vrhli ke klokotajícímu hrdlu vchodu. Bylo to šílenství. Stejně jsme to nemohli stačit, nemohli jsme ohni přehradit přístup. Zahyneme! Ale na to jsme nemysleli.

Měli jsme ještě několik kroků ke vchodu a už se nedalo dýchat. Nesnesitelný žár pálil do očí i do rukou. Za námi se ozval křik:

„To jsem zavinila já! Jenom já… Pusťte mne!“

Valja běžela přímo do ohně.

Stačil jsem ji chytit za ruku. Po tváři jí tekly slzy a zanechávaly na obličeji dva tmavé pruhy. Znovu se vrhla ke vchodu. Neudržel jsem ji, nedokázal jsem to. Kam letí? Plameny…

Neslyšel jsem, jak přijelo ředitelovo auto. Tor I. se najednou objevil na pozadí ohnivého pásu vedle Valji. Mrštil jí zpátky, řekl jí „promiňte“ a zmizel v bouřících plamenech.

Teď jsme Valju drželi spolu se Sášou. Stála relativně klidně, vyčerpala již své síly. Opakovala s pláčem:

„Je to moje vina. Zapomněla jsem odklidit louh… To já…“

Díval jsem se, kam zmizel TOR I., a vzpomněl jsem si na jeho slova: „Člověk má právo udělat jen takové chyby, za které je schopen zodpovídat se sám. Ale jen sám.“

Poprvé se nedržel vlastních slov. Co ho přinutilo vrhnout se do ohně, jaká síla? Sebeobětování? Lítost? To na něj nevypadá. Soucit? Ušlechtilost a smělost?

Proč jsem se nevrhl hned za ním? To mne trápí ještě dnes.

Asi za dvě nebo tři minuty jsme ředitele uviděli. Vyšel, vrávoral, oblek na něm visel v černých cárech. Udělal dva kroky a upadl. Vrhli jsme se k němu. Ležel skrčený na boku a díval se na nás.

„Nedotýkejte se mne,“ zasténal a přikázal s pohledem upřeným na Valju tak, že nenašla odvahu neposlechnout: „Prověřte, zda je odpojen plyn v centrální budově. Vy,“ otočil oči k Sášovi, „řekněte požárníkům, ať začínají hasit od pravého křídla.“