Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Takovou myšlenkou se zabýval lékárník Bidl Baridl. Neměl však představu, jak by bylo možné vyrobit achy v laboratoři. Věděl jen, že na achpyrinu by se dalo báječně vydělat. A opakuji, přes veškeré těžkosti byl achpyrin, bohužel, vyroben a brzy se široce ujal.

Zvláštní úspěch měla výroba hudebních tablet. Nejdříve se vyráběly primitivní tablety, které mohly vyvolat jen veselou nebo smutnou náladu; pak se ale objevily složité komplexní tablety. Nevelké pilulky nebo dražé obsahovaly několik odlišných emocionálních vrstev. Některé vrstvy se rozpouštěly, a tedy i účinkovaly rychleji. Druhé zase pomaleji. To dávalo možnost sestavovat dokonce čtyřvrstvové tabletky symfonie. První vrstva — allegro — při rozpouštění vyvolávala příjemnou lehkost. Druhá vrstva — andante — vzbuzovala lyrické snění. Třetí — vivace — navracela dobrou náladu a nakonec čtvrtá nutila toho, kdo pilulku snědl, procítit bouřlivou radost a víru ve vítězství dobra, což odpovídalo optimistickému závěrečnému finále symfonie.

Zakládaly se tvůrčí společnosti skladatelů a výrobců tablet.

A téměř současně s novými hudebními díly Šly do obchodů stejnojmenné náhradní pilulky. Pak se i sami skladatelé naučili sestavovat recepty na hudební pilulky a skládali svá díla přímo v podobě pilulek, aniž by museli projít procesem skládání hudby. A často bylo možno vidět v parku zamilované dvojice, které si vybraly hodně tmavou alej, tam spolkly nějaký koncert pro klavír a orchestr, sedly si těsně k sobě, vzaly se za ruce a s nadšením zažívaly ušlechtilou hudbu.

Achpyrin užívali všichni.

Brzy se našli poživační gurmáni, kteří užívali hudební tabletky zároveň s literárními.

Mezi lékaři se našli i šarlatáni, kteří doporučovali užívat achpyrin před jídlem, protože to podporuje trávení a dokonce to pomáhá proti zánětlivým bolestem páteře.

Objevil se dokonce významný vědec, který přišel na to, že krávy začínají dojit dvakrát tolik, když se jim pravidelně přidávají do jídla hudební tabletky. Když se jeho metoda neosvědčila, vědec prohlásil, že to není jeho vina, že jeho myšlenka je správná, ale vinni jsou skladatelé, kteří skládají hudbu nevhodnou pro krávy.

Musíme ovšem zdůraznit, že uvedené události neproběhly za deset nebo patnáct let. Nikoliv! Od vynalezení achoměru do objevu achpyrinu se vyměnila dvě pokolení. A potom ještě tři. Obyvatelé planety si již nedovedli představit, že kdysi existovala hudba, a ne hudební tabletky, že místo literárního achpyrinu kdysi byla literatura.

Sigmané téměř přestali mluvit a vyměňovat si myšlenky a názory, protože jejich rty neustále žvýkaly nějaké tabletky a také nebylo co vyměňovat.

Dominantní úlohu v jejich životě hrál nyní žaludek, který trávil achpyrinové tabletky. Dále, soudě podle všech příznaků, muselo dojít k úplné degeneraci kdysi rozumných bytostí.

Ale nestalo se tak z jednoho prostého důvodu, který se měl předvídat. Sigmany zachránila před nezvratným procesem degenerace právě jejich degradace. A není to paradox! Vždyť právě díky degradaci zapomněli tajemství výroby achpyrinu. Je ovšem pravda, že spolu s tímto tajemstvím zapomněli i všechno ostatní, co kdysi znali a uměli.Když se zbavili achpyrinu, začali se zdivočelí Sigmané postupme vzpamatovávat.

Uplynula staletí… A nějaký divoký lovec nadrápal na začouzené stěně jeskyně něco, co se mu vzdáleně podobalo.

A ti, co s ním obývali jeskyni, nadšeně křičeli: „Ach!“

A v jiné jeskyni jiný divoch zcela nepochopitelným způsobem najednou vymyslel legendu o bohatýrovi jménem Ji.

A ti, co si ji poslechli, zcela otřeseni zážitkem volali „Ach“ a prosili ho, aby ji opakoval.

A pak se Sigmané naučili vyrábět bronzové zbraně. Neznámo proč se jim líbilo, když byly zbraně ozdobeny všelijakými kudrlinkami. Neužitečnými kudrlinkami, které nedodávaly štítu pevnost ani meči sílu.

Ano, obyvatelé Sigmy 3 se pomalu, ale jistě pohybovali po úzké stezce pokroku…

A stezka byla stále širší a širší, až se změnila v širokou cestu, směřující do dálky…

A někdy se zase naučí všemu, co kdysi uměli. A objeví, že kdysi dávno na Sigmě existovala vysoce rozvinutá civilizace. A jejich vědci budou pátrat, proč tato civilizace zmizela, a budou vymýšlet velmi smělé a nepravděpodobné hypotézy.

Jedni budou tvrdit, že civilizace zahynula při kosmické katastrofě, druzí, že ji zničila potopa světa nebo ledová epocha.

A nikoho ani nenapadne, že tuto mohutnou a silnou civilizaci zahubily nějaké achy.

Hrabu se ve starých dokumentech a myslím si: mám tak za tisíc let zjevit Sigmanům celou pravdu, nebo raději ne?

Ale ano, asi ano. Vždyť by se to mohlo opakovat všechno znovu.

A není jisté, zda by je jejich degradace opět zachránila.

Dnes jsme převedli Voloďu Jurjeva do druhého oddělení a na jeho místo jsme dali PSŠP (počítací stroj širokého profilu). Dříve se mělo za to (kéž by tomu tak bylo i dnes), že na tomto pracovišti může pracovat jen člověk.

A tak jsme tam místo Volodi dali stroj. S tím se nic nedá dělat. Potřebujeme rychlost a přesnost, bez nich není práce s měněním nervového vlákna myslitelná.

Rychlost a přesnost — to je nemoc našeho věku. Říkám „nemoc“ proto, že když příroda tvořila člověka, mnoho věcí nedomyslela. Dala mu nervy, po kterých impulsy probíhají rychlostí několika desítek metrů za vteřinu. To stačilo k tomu, aby člověk, pocítí-li, že se spálil, okamžitě odtrhl ruku, anebo aby včas spatřil jantarově žluté oči dravce. Ale když se má člověk vyrovnat s procesy, které probíhají v milióntinách vteřiny… Anebo usedne do rakety a musí současně přijímat tisíc údajů a stejný počet jich najít ve své paměti a srovnat je dejme tomu aspoň za hodinu… A když se každá nepatrná chyba znásobí na linii stokrát…

Pokaždé, když jsem, jak se ve vojenské hantýrce říká, „ustupoval na předem připravené pozice“, vyhrožoval jsem šeptem strojům: „Jen počkejte, však on přijde!“

Měl jsem tím na mysli člověka budoucnosti, kterého my stvoříme, až se naučíme měnit strukturu nervového vlákna. Bude to Homo celeris ingentii — člověk rychlého rozumu, rychle myslící člověk, pán epochy vysokých rychlostí. Často jsem o něm snil, chtěl jsem se ho dožít a uvidět ho, podívat se mu do očí,dotknout se ho… Bude ušlechtilý a krásný, své síly bude užívat moudře a dobře. Lehce a příjemně se bude vedle něho žít a pracovat. Vždyť okamžitě vystihne vaši náladu i to, co si přejete, co je třeba udělat v zájmu věci i jak řešit obtížné problémy.

Ale do objevení Homo celeris ingentii bylo ještě daleko — tak jsem si to aspoň tehdy myslel — a zatím jsme v ústavu čekali příchod nového ředitele. (V poslední době se u nás nějak příliš často střídali).

Drzý Sáša Mitrofanov, černý jak kominík, se chystal k „otevřenému rozhovoru“ s ním, aby si ujasnil, kdo to vlastně je. Já jsem s ním chtěl zase ihned projednat oněch šest tisíc, kterých bylo třeba na zakoupení ultracentrifug. Ljuda doufala, že si vyžádá neplacenou dovolenou, aby mohla pomoct své nemocné matce, ve skutečnosti však aby mohla strávit několik dní se svým milovaným Gríšou.

Objevil se přesně pět minut před zvoněním. Byl hubený, kudrnatý, měl velké uši a zapadlé přísné oči a velmi rychle se pohyboval. Sášovi Mitrofanovovi, který s ním chtěl začít „otevřený rozhovor“, řekl „Dobrý den“ tak suše, že Sáša ihned odešel do své laboratoře a ještě v chodbě se pohádal s laskavým Mich-Michem.