Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Pravda, někteří z nich byli přesvědčeni, že takový stroj času nelze sestrojit, protože by se tím porušil zákon kauzálnosti.

My sice zacházíme se zákony přírody svobodně… Ale dokud nebyl problém vyřešen, veliký Nurden dal návrh, aby se posílali návštěvníci dále do budoucnosti — do doby, kdy se lidé naučí jezdit na stroji času na obě strany.

Odeslali jsme tam asi tak čtyři milióny návštěvníků. Pak ale jednoho básníka napadlo: „Jestli jsou cesty do minulosti již někde objeveny, tak proč k nám ještě nikdo z budoucnosti nepřiletěl?“ A všechny práce byly zastaveny. Přestali jsme také posílat návštěvníky dál do budoucnosti — to bychom jen házeli své starosti na krk jiným.“

„Jaké starosti?“

„Vás přece musíme konejšit, léčit a celá desetiletí učit…“

Veliký Nurden usedl za katedru a přehlédl sál svýma dobrýma očima.

„Zdá se,“ řekl, „že vás mohu potěšit. Podle našich propočtů přiletěl poslední ze šesti miliónů dvaceti čtyř tisíc pěti set třiceti lidí, kteří byly posláni do naší epochy od roku 1974. Druhý vpád je možno očekávat nejdříve asi tak za dvě a půl století. To budeme přijímat zpět ty, které jsme sami poslali o tři sta let dopředu. Ale do té doby se jistě dostatečně připravíme…“

Katedra, za kterou seděl Nurden, se zakymácela. Vedle Nur-dena se objevil velice rozpačitý mladík, který fyzika nechtěně, ale pořádně praštil do boku.

„To jste vy, Nikolaji?“ zhrozil se akademik. „Vždyť vy jste přiletěl z minulosti první před osmi lety a okamžitě jsme vás poslali dál do budoucnosti…“

„Promiňte mi, nedoletěl jsem až do cíle,“ v rozpacích řekl nezvaný návštěvník.

Minula doba sporů, nepřesvědčivých hypotéz a dohadů. Dnes už se ví přesně, že na Sigmě 3 existovala v dávných dobách vysoce vyvinutá civilizace a dávní předkové dnešních polodivokých obyvatel Sigmy 3 uměli a znali to, co budou jejich potomci znovu znát snad až za mnoho tisíc let.

Není vysvětleno, proč původní obyvatelé Sigmy tak pečlivě uchovávali všelijaké historické dokumenty. Svazky novin dokonce zakopávali v ocelových hermeticky uzavřených pouzdrech hluboko do země.

Jakmile jsme ta pouzdra našli, ustaly spory a otevřela se nám překvapující historie rozkvětu a pádu civilizace na Sigmě 3.

Vždycky se mělo za to, že rychlé degradaci společnosti vždycky předcházejí nějaké tragické události. Kosmické katastrofy, geografická kataklysmata, jako například potopa světa nebo doba ledová, nebo i války.

Na Sigmě 3 nic z toho nebylo.

Všechno to začalo nanicovatým směšným soudním procesem. A kdyby nebyla příčina soudního sporu tak komicky malicherná, nenapsaly by o ní pár řádků ani ty nejmizernější noviny.

Bylo to zkrátka takto:

V hlavním městě Igrekenie, Marktownu, na ulici Modrých růží bylo už dlouho muzeum padělků, jediné svého druhu. Všechny exponáty tvořily podvrhy nebo padělky a plagiáty. Unikátní podvrhy nejvzácnějších děl minulosti: falešné peníze různých dob a národů, drahokamy nerozeznatelné od pravých. A hlavně zdařilé napodobeniny pláten velkých malířů.Ještě dříve, než se dostaly do tohoto muzea, prošly mnohé z napodobenin skandální cestou.

Návštěvníci sem přicházeli rádi. Obyčejní zvědavci si prohlíželi falešné peníze a napodobeniny obrazů. S oblibou poslouchali vyprávění průvodců o oklamaných sběratelích, a když se dozvídali, co bylo za padělky zaplaceno, spíše záviděli zisky falzifikátorům, než litovali ty, kteří se stali jejich obětí.

Odborníci chodili do muzea proto, aby se pokochali šikovností, s jakou byla padělána věhlasná díla, a aby se také znovu přesvědčili, jací jsou odborníci, když vědí, co je skutečné umění a co je padělek.

A tu nějaký Dive Davis, mladý člověk, kterého nikdo neznal, najednou zažaloval muzeum, že místo napodobeniny obrazu Pokrm bohů od Štrucela mladšího vystavuje geniální originál. Že muzeum padělků takto mate své návštěvníky. Dive Davis žádal, aby soud za prvé odsoudil tento trestuhodný čin a za druhé aby mu majitel muzea nahradil materiální škodu. A to: 3 pufiky za vstupné, 6 pufiků za taxi tam a zpět a za ztrátu důvěry v poctivost muzea 10 pufiků. Tvrdil, že celý život žil vírou v muzeum a že méně než 10 pufiků nemůže za ztrátu důvěry žádat.

Majitel muzea Luis Allington nelitoval nešťastných pufiků pro lakomého Davise. Ale šlo tu o reputaci muzea. A Allington, naprosto přesvědčený o své pravdě, přišel k soudnímu jednání.

Soudce navrhl urovnání mezi žalobcem a obžalovaným, ale obě strany hrdě odmítly. Soud tedy požádal experty, aby dali svá dobrozdání. Tři experti pozorně prohlédli obraz, který byl přinesen k soudu, a prohlásili, že jde o padělek. Ale tvrdohlavý Dive Davis s nimi nesouhlasil. Požádal, aby soud navrhl ještě jednu, spolehlivější a autoritativnější expertizu. Kdyby prohrál, bude náklady na tuto expertizu platit Davis sám.

Tentokrát pracovali experti půl roku. Udělali chemickou analýzu barev a podkladu, prosvítili obraz rentgenovými paprsky, fotografovali se zvětšením každý čtvereční centimetr obrazu, aby prověřili malířovu techniku…

A když shromáždili potřebné údaje, byli nuceni přiznat, že je to skutečně originál, malovaný vlastní rukou nesmrtelného Štrucela mladšího.

Pravda zvítězila, Davis dostal svých 19 pufiků a Luis Allington, který proces prohrál, se stal majitelem nejvzácnějšího díla a okamžitě je prodal za 450 tisíc, což částečně zmírnilo hořkost jeho porážky.

Soudní proces se stal senzací. Odborníci na Štrucela mladšího žádali Davise, aby jim vysvětlil, jak je to možné, že byl tak přesvědčen o pravosti obrazu. Novináři doslova obléhali Davise ve dne v noci. A on přislíbil odhalit své tajemství na tiskové konferenci.

Přestože se tisková konference konala v největším sále Mark-townu, nebylo tam k hnutí. Všechny časopisy a noviny Sigmy 3 poslaly své akreditované novináře. Tisková konference se vysílala rozhlasem a televizí.

„Jak jste jistě uhodli,“ začal Dive Davis, „žaloval jsem váženého pana Allingtona nikoli jen pro 19 pufiků. A jestliže se pan Allington dosud nesmířil s tou ztrátou, ať za mnou přijde a já mu je vrátím.“ Teprve nyní se ukázalo, že Davis se umí kouzelně smát a žertovat.

„Potřeboval jsem prostě tento malý soudní proces proto, abych upoutal pozornost na svou skromnou osobu. Jsem vynálezce. A dokonale jsem chápal, že vynálezce bez jména může jen velmi těžko udělat reklamu svému vynálezu. A skutečně, kdyby nebylo procesu, vy všichni byste sotva přišli na konferenci, která mi, jak doufám, poslouží jako reklama.“ (Smích v sále.) Tak tedy. Za prvé vás zajímá, jak jsem zjistil původnost obrazu. Odpovídám: pomocí mnou sestrojeného aparátu, který jsem nazval achoměrem.“

Při těchto slovech Davis vyndal z kapsy kulatý předmět podobný kompasu a zdálky ho ukázal přítomným. Televizní kameramani ho ukázali ve velkém záběru a diváci na svých obrazovkách uviděli číselník achoměru rozdělený na stupně, u kterých jsou uvedeny cifry. Ve středu číselníku byla volně se pohybující ručička.

„Pokusím se vám vysvětlit, co je to achoměr a nač je ho zapotřebí. Každý z vás asi pozoroval, že když se díváme na výtvor skutečného umění, dere se nám proti naší vůli z úst vzdech ‚Ach!‘ Toto citoslovce je zkratkou věty — ‚Ach, jak je to krásné! Ach, jak je to nádherné!’Proč taková zvolání? To proto, že dílo na nás emocionálně zapůsobilo. Ano, každé dílo má v sobě emocionální náboj. A jak známo, každý náboj je možno změřit. Tak tedy můj achoměr je určen k tomu, aby měřil velikost emocionálního náboje.