Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Tys tomu dal,“ vrčel Sajkin. „Rytíři! Už Mark Twain dokázal, že rytířství je přežitek. A jestli je teorie k ničemu, kdo pak dokáže její nesprávnost, když všichni budou jejími věrnými rytíři?“

„Mládenci, kdybych věděla, že ve fyzice je všechno tak neurčité,“ řekla Světka, „šla bych radši na dramatickou akademii. A já jsem z hlouposti uvěřila exaktním vědám. Kde tu je, prosím vás, přesnost? V divadle se aspoň po každé premiéře všichni sejdou, aby se napili a pobavili.“

„Budeme se také bavit,“ navrhl Arsen trochu nepřirozeným tónem. „Seberem se a půjdem do kavárny.“

„Dym-Dym žádal, abychom nežvanili, a já v kavárně určíte něco vyžvaním. Pojďme radši ke mně.“

Ale ani ke Světce nešli. Chvíli přešlapovali na křižovatce a pak si souhlasně řekli, že nemají na nic takového náladu. Všichni měli nějaké své důvody, chtělo se jim zůstat o samotě. Vždyť ať je to jak chce, za týden se pokus bude opakovat.

Za týden navzdory Dym-Dymovu očekávání bylo v jeho laboratoři neobyčejně mnoho lidí. Hledat viníka, který to roznesl, bylo už pozdě a navztekaný Dym-Dym udělal poslední, co bylo v jeho silách — nepustil ke startu žádného korespondenta. Početní hosté se usadili v průzračných „vlaštovčích hnízdech“.

Ty nejdůležitější pozval Dym-Dym k sobě.

„V průběhu pokusu nebudu nic vysvětlovat,“ řekl ne zrovna laskavě. „Až potom. Pokus je jeden z řady, tak říkajíc zkušební, jakých ještě budou desítky, než budeme moci udělat nějaké určité závěry. Takže žádná senzace se konat nebude, i když možné je všechno, dokonce i zkáza modelu. Je to proto, že výška, ve které se stroj nachází, je dvě stě čtyřicet metrů nad mořem. A to je právě krajní mez kolísání zemského povrchu na konci třetihor. Je sice pravda, že horniny jsou ve vrchní vrstvě měkké, jsou to usazeniny, ale jestli se stroj v době před dvěma milióny let objeví přece jen pod povrchem země… Nevím. Nebudu hádat. Radši začneme.“

Kybernetické dezinfikátory, které lezly po obalu stroje, odskočily na různé strany. Kdosi v černém synteriklonovém obleku rychle odpojil kabel, po kterém už dvacet hodin proudila do nenasytných akumulátorů stroje veškerá energie Ajurjupinské kaskády, masivní tělo stroje se zachvělo a plavně se zvedlo. Podivuhodně lehce, jako dětský balónek, proplul stroj před průzračnou stěnou Dym-Dymova balkónu, a tak bylo možné rozeznat početné aparáty, upevněné na jeho povrchu.

Stroj se vznesl, takže bylo vidět jeho leštěný spodek, a zůstal stát asi čtyři metry pod stropem.

Všichni čekali.

Desítky reflektorů zachytily vypouklé dno stroje a držely ho nyní v ohnisku paprsků.

Významní hosté z ústavů hlavního města si nespokojeně šeptali. Pravděpodobně čekali nějaké zázraky — vždyť málokterý z nich věděl, že celý start spočívá v tom, že stroj se zachvěje — a to je vše. Čas, který stráví v minulosti, se nedá v přítomností pozorovat. To je axióma transtemporálních přenosů.

Dym-Dym se svými spolupracovníky nečekal tak napjatě, jak se mohlo zdát povrchním pozorovatelům.

A tu najednou…

Stroj zmizel. Pravda, hned se zase objevil, ne však v ohnisku reflektorů, ale trochu níž a nalevo. Bylo to téměř nepravděpodobné, protože silné antigravitační gyroskopické setrvačníky fixovaly stroj v přesně určeném bodu prostoru a byla potřebná strašná síla, aby jej přesunula z toho bodu do jiného.Všichni vydechli údivem.

Osvětlovači se vrhli k reflektorům, paprsky začaly běhat pod stropem, aby nahmataly obrysy stroje.

Stroj se již neleskl. Před minutou byl nablýskaný jako zrcadlo, teď byl matný, a rozrytý hlubokými ranami v místech, kde byly aparatury. Stroj se zachvěl. Mnozí zavřeli oči — všem se zazdálo, že se zřítí dolů a očekávali ránu o betonovou podlahu. Ale nic podobného se nestalo. Jak bylo naprogramováno, kovová koule se pomalu snesla, chvíli se vrtěla a pak lehla na podlahu.

Dezinfikátoři ve skafandrech se k ní vrhli. Arsen a Vovolur se rozběhli ke dveřím.

„Všichni zpět na místa!“ křičel Dym-Dym do mikrofonu. „Vyžeňte ze zkušební kabiny ty, co tam nemají co dělat!“

Dvě nebo tři postavy ve skafandrech rychle zmizely ze zorného pole.

„Co je se psem?“ zeptal se Dym-Dym již jiným tónem. Bylo vidět, jak posouvají k iluminátoru televizní kameru.

„Mrká,“ bylo slyšet z reproduktoru hlas Mirry Jefimovny. V témže okamžiku se zapojila obrazovka vnitřního spojení.

Dlouhý psí čumák, typický pro teriéra, měl výraz krajního údivu. Pes kroutil očima od jednoho iluminátoru k druhému a zoufale je třeštil. Dalo by se soudit, že viděl přinejmenším živého diplodoka.

Všichni se dívali na vyjeveného psa a mlčky čekali. Hostům nebylo jasné, zda se pokus nezdařil, nebo skončil skvělým úspěchem.

„To je vlastně všechno,“ hlasitě řekl Dym-Dym, neobraceje se k nikomu jednotlivě. „Rozumím-li tomu dobře, tak se stroj ‚objevil‘ pod zemí. Poslali jsme ho, jako poprvé, o dva milióny let nazpátek — poprvé to bylo jiné, ale nesmíme zapomínat, že přesnost chodu stroje má přípustnou odchylku tři procenta. Pak je jasné, kolik to asi dělá za milión let. Proto se není co divit, že podruhé se stroj ‚objevil‘ pod zemí, nemohu říct, že jsem to tak chtěl. V každém případě jsem teď pevně přesvědčen o naprosté bezpečnosti transtemporálních přenosů. Jestli výzkum dokáže, že se to na zdraví psa nijak neodrazilo, je možno počítat s tím, že příště bude ve stroji člověk. Pravda, pošleme ho na krajní vzdálenost — na deset miliónů let. Pro tu dobu nám geologové zaručují, že na tomto místě byl povrch jen sedmdesát metrů nad úrovní moře. Tak. Na snímky nečekejte — budou jen černé. Pod zemí se toho moc nedá vyfotografovat.“

Sotva Dym-Dym skončil, už byl ve své pracovně, takže mu nikdo nestačil dát žádnou otázku. Tři mladí fyzikové, kteří znali jeho způsob rozmluvy s hosty, stejně hbitě vyběhli za ním a dostihli ho již ve výtahové kabince.

„Dmitriji Dmitrijiči,“ Arsenův hlas se zajíkal vzrušením. „Kdo to bude?“

„Jeden z přítomných,“ skromně odpověděl Dym-Dym. Nedokázal svým spolupracovníkům prominout dnešní záplavu hostů, i když neměl představu, kdo z nich mohl termín pokusu vy-žvanit.

Bylo zřejmé, že nemá cenu se ptát.

„A ohlídejte pejska, Pavle, nebo dostane nějaký svrab a pak to všechno budou svalovat na pokus.“

Pavel se vzchopil.

„A vy, Arsene, běžte k aparátům. Přirozeně, že všechny, co byly na povrchu stroje, jsou zničeny. Ale při třetím přenosu se stroj nemůže objevit pod zemí. Tak přemýšlejte, jak nejlépe aparáty rozmístit.“

Arsenoví se také zvedla nálada.

„A vy, Voloďo, prožeňte fotolaboratoř, aby si s tím nehráli a nesvalovali pak svou pomalost na to, že snímky jsou stejně černé a že není na co spěchat.“

Bylo to špatné: naději dal každému. Výtah se zastavil, vyšli ven a uviděli Světku, která k nim běžela po chodbě a něco křičela.

„Klid, Kustovská, klid,“ Dym-Dym zvedl obě ruce, jako by se bránil před Světčiným hlasem. „Všechno je v pořádku, je to černota pod zemí. Tak to musí být.“

„Ale kdepak, Dmitriji Dmitrijiči! Celý film je naprosto přesvětlený.“

Několik vteřin na ni Dym-Dym hleděl, potom se obrátil k Arsenovi.

„No?“ zeptal se ho, jako by právě jen Arsen mohl říci něco zásadního, co rozhodne o osudu budoucího pokusu.“Jsme to ale berani,“ prostoduše řekl Arsen. „Okamžité objevení stroje v pevném pásu zemského povrchu bylo ekvivalentní výbuchu — takovou rychlostí rozhodil zemské vrstvy na všechny strany. Je přirozené, že vzniklo teplo, které vyvolalo záření.“