Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Sedl si. Všichni ho poslouchali se zavřenýma očima. Sajkin byl se svým putičkářstvím značně nudný.

„Hm,“ jaksi neuspokojeně poznamenal Dym-Dym. „Sektor bezpečnosti vykonal svou práci zřejmě tak dobře, že dávám návrh zatím se dále tímto tématem nezabývat.“ Sajkin zrudl, vypadalo to tak, že celých deset minut vychvaloval jen práci svého sektoru. „Chtěl bych od vás slyšet něco jiného: co si myslíte o snímcích?“

Sajkin se neohrabaně zvedl:

„Vlastně… bych chtěl počkat, pokud nebude vyvoláno všech tři sta snímků.“

„Máme jen tři snímky,“ řekla Světlana. „Aparatura pracovala velmi špatně. O tom si musíme ještě promluvit.“

„Až na to bude čas,“ zastavil ji Dym-Dym. „Tak tedy co?“

Sajkin převracel v rukou snímky — černé obdélníčky, pokryté světlými body.

„Vypadá to na hvězdné nebe…,“ řekl nejistě. „Ale nebe před dvěma milióny lety bylo asi jiné. Ale přesto je noční nebe to první, co člověka při pohledu na snímky napadne. Může to být ovšem i něco jiného.“

„Nu což, není to příliš smělé, ale upřímné,“ konstatoval Dym-Dym. „Kdo další?“

„Dovolte,“ požádala Mirra Jefimovna, nejmladší kandidát v transtemporální skupině. „Nesouhlasím se Sajkinovým míněním.“ Sajkin okamžitě udělal vylekané gesto, jako by chtěl říct, že žádné mínění vlastně nevyslovil. „Nesouhlasím s tím, že světlé body jsou hvězdy. Podívejte se, jak jsou velké, přímo obrovské. Hvězdy přece nemohly před dvěma milióny lety svítit pětkrát nebo desetkrát silněji.“

„Co to tedy je?“ zeptal se Dym-Dym.

„O tom musíme přemýšlet,“ řekla Mirra Jefimovna, „bojím se, že to může být cokoliv, jen ne hvězdy.“

„Dejme tomu, že se stroj přece jen ‚objevil‘ pod vodou,“ zahučel basem ze svého kouta Vova Lur, kterému všichni říkali Vovolur, „pak je možno předpokládat, že tečky jsou světélkující mikroorganismy. Napadlo mě to hned — moc se jim to podobá.“

„Kdybychom měli aspoň několik snímků z každého aparátu, mohli bychom určit, zda se pohybují nebo ne,“ povzdechla si Světka. „Ale my máme tři současné snímky. Za takovou spolehlivou aparaturu by se měli zodpovídat v problémové laboratoři.“

Všichni se otočili na Vovolura.

„Aha, tak jste našli viníka!“ rozvzteklil se Vovolur. „Mé aparáty v normálních podmínkách našeho času pracují naprosto spolehlivě. Ale kdo z vás by mi mohl říct, co se stane s aparátyv okamžiku přechodu z jednoho času do druhého?“ Byla to řečnická otázka, na kterou přirozeně nemohl nikdo odpovědět. „Žádal jsem vás, pošlete mne, bez člověka jsou všechny aparáty na nic. Žádal jsem vás nebo ne…? Vy jste tam radši strčili psa, ten tam byl moc platný. Sedí si v kleci, drbe se a mně altimetr ukazuje téměř nekonečno. A vy chcete, aby kamery pracovaly přesně. Zřejmě se při startu porouchaly, protože všechny mechanické systémy v tom okamžiku dostávaly silný impuls nebo lépe řečeno náraz, a měl by tam být člověk, aby všechno zase uvedl do pořádku. Jestli příště nepoletím spolu se svými aparáty…“

„Klid, klid,“ přerušil ho Dym-Dym. „Mohu vám s naprostou určitostí slíbit, že příště nepoletíte. Ale počet aparátů zvýšíme a hlavně, dáme je na povrch stroje. Co chce na to říct náš Pochybující teoretik?“

„Ale nic,“ zavrčel Podymachin. „Už mne unavuje stále oponovat. Dávat aparáty na povrch je zbytečné. Stejně nám nic neukážou, jen nesmysly, jako je nekonečno na altimetru nebo nulový tlak na barometru, jako to bylo teď. A přítomnost člověka v kabině, i když je to takový věhlasný specialista, jako je náš vážený Vovolur, taky k ničemu nepovede. Posté tu opakuji, že všechny aparatury, které mají navázat kontakt se světem minulosti, budou slepé a hluché — protože spolu se strojem budou v našem čase, jenže uprostřed minulosti, izolované jako ostrůvek. Nic nezafixují, tak jako nemůžeme vidět cigaretu, která se včera válela tady na stole a někdo ji uklidil.“

„No jistě,“ řekla Světka, „to by to vypadalo, kdyby po vás nikdo neuklidil.“

„Víte co, Podymachine,“ řekl Dym-Dym, který ihned sáhl po cigaretě, „vždycky jsem vás poslouchal se zájmem. Hlásáte nám tu nemožnost kontaktu s minulostí. Ale tady,“ poklepal prstem po snímku, „tady máme sice mlhavé, ale přece jen stopy prvního kontaktu. Co vy na to?“

„To nejsou stopy kontaktu. V okamžiku přechodu se ve stroji děly nepředstavitelné věci — aparatury kolísaly mezi nulou a nekonečnem, akumulátory se samy od sebe vybily, správně fungoval pouze automatický přepínač, který měl stroj za třicet sekund vrátit zpět. A to proto, že je založen na principu radioaktivního rozpadu, že to není prostý hodinový mechanismus…

Tak tedy, jsem přesvědčen, že za takových okolností mohly na vnitřních stěnách stroje i na povrchu iluminátoru vzniknout nepatrné jiskry, mikrovýboje. A to jsou ty světelné tečky. A černota — to je ten svět minulosti, který naše aparatury nejsou s to zafixovat.“

„Dobře,“ řekl Dym-Dym, „velmi dobře. To je jediný člověk, který řekl, že je přesvědčen. A ostatní? Tváří se kysele a mlčí. To jsem si vybral spolupracovníky! Co jste čekali, mladí přátelé! Mezozojské bažiny, kde vám skupina dinosaurů bude předvádět krutý boj o existenci a demonstrovat přirozený výběr podle Darwina? To ať vás ani nenapadne. Dinosauři nebudou — na mezozoum nám nestačí energie ani deseti Ajurjupinských vodních kaskád. Tak je to! Raději budeme počítat první start za úspěšný a připravovat se na druhý. Zítra do dvanácti tu chci mít vaše názory na spolehlivost přístrojů. To je všechno…“

„Ale…,“ chtěl říci Vovolur.

„Žádné ale nebude, už jsem řekl. Znovu poletí pes. A ještě něco. Prosím vás, abyste o tom zbytečně nikde nemluvili. To se týká zvláště našich dam — ať mi prominou mou neomalenost.“

V okamžicích rozčilení se Dym-Dym vždycky choval upjatě a staromódně.

Světka, Sajkin a Arsen šli domů, společně jako vždy. Šli bez nálady, jako kdyby pečlivě studovali všechny trhliny asfaltu. Nakonec to Světka nevydržela:

„Nevím jak vy, ale já se po tom pokusu cítím jako hloupá husa.“

Okamžitě ji přisvědčili, že ani ostatní se necítí o moc lépe, snad jen s tím rozdílem, že si připadají jako pitomci.

„Čestné slovo, mládenci, snad by bylo lepší, kdyby stroj odmítl startovat nebo kdyby se vrátil rozmačkaný, anebo se vůbec nevrátil,“ vedla Světka svou.

„Hm,“ řekli na to mládenci.

„Pak by bylo jasné, že se pokus nezdařil. Začali bychom přemýšlet, co dál, a určitě bychom něco vymysleli. Zřejmý neúspěch by byl impulsem k novým výzkumům.“

„Ve Světčiných názorech je kus holé pravdy,“ důležitě konstatoval Sajkin. „Všechny velké objevy pravděpodobně prošly etapou, kdy si objevitelé přáli z celého srdce, aby pokusy šly k čertu spolu se všemi, kdo se jimi zabývají.“

„Otázka je jenom v tom,“ přisadil si Arsen, který dnes ztratil veškerou svou přirozenou veselost, „zda jsme udělali objev nebo jen díru do nebe.“

„Ale, ale. To mi radši ani neříkej!“ obrátil se k němu Sajkin. „Jeden pochybující teoretik nám úplně postačí.“

„Ale mě také takový stav neuspokojuje,“ řekl Arsen. „Tolik let jsme dřeli jako mezci, ne pro slávu nebo pro peníze, ani proto, aby o nás rozhlas vysílal pořady na všechny světové strany. Trápili jsme se kvůli tomu, aby sebou ten proklatý stroj zatřepal, zmizel a vzápětí se zase objevil a my abychom ho čistili a leštili, a pak do něj vlezli a našli všude plno dárečků: fotoaparáty plné zcela srozumitelných snímků, naši Žučku, a aby bylo všechno pochopitelné a jasné, a každý předmět v sobě měl reálný odraz hledané minulosti…“