Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Jen žádnou paniku,“ řekl Sajkin. „Mezozoum — to už je zajímavé. Ještě tak pět nebo šest let a budeme o mezozou mluvit docela vážně. A podívej se, jak je hezké… asi tak na úrovni moře — přibližně deset metrů. V jurské epoše je nižší… a potom se zvedá, ať se nám to líbí nebo ne. V paleocénu už máme sto metrů.“

„Nejdeš na to ze správného konce,“ zamračeně poznamenal Arsen. „Paleocén — to je téměř před padesáti milióny lety. K čemu to potřebujeme? Vezmi to dva milióny let zpět, dnes nás zajímá jen to. Co nám o tom píší muži z hlavního města? 2e před dvěma milióny let na tomto místě“ — poklepal přitom podpatkem po cementové podlaze, „byla úroveň zemského povrchu dokonce o trochu vyšší než dnes.“

„Místní správa geologického průzkumu nám však tvrdí, že úroveň byla stejná.“

„Místní správa tvrdí,“ řekl Arsen. „Tvrdí. Ale kdyby tě to tvrzení uspokojovalo, asi bys neposílal dotaz do Moskvy?“

„O dvacet metrů vyšší než dnes…“ Sajkin jen zakroutil hlavou. „Je to štěstí, že jsme stroj postavili o třicet metrů výš. Máme deset metrů v záloze.“

„Ano,“ řekl Arsen, „to je štěstí. Ale musíme ten diagram ukázat také Dym-Dymovi. Půjdeme?“

„Pojďme!“ souhlasil Sajkin. „Stejně nemáme co dělat.“

Hlučně vstal, strčil obálku do kapsy propáleného pracovního pláště a zamířil ke dveřím.

Pracovna vedoucího laboratoře byla nyní na sedmém poschodí.

Bílá obyčejná tabulka s ulomeným rohem byla upevněna na dveřích nedbale, bylo vidět, že už ji nejednou ve spěchu přenášeli z místa na místo. Dym-Dymič byl rád vždy co nejblíž k dílu, a při každém stěhování z pracovny do pracovny ztrácel poslední zbytky pohodlí, které by patřilo vedoucímu laboratoře.

Na bílé tabulce bylo napsáno:

Vedoucí laboratoře TTP D. D. Markelov

Laboratoř TTP — to znamenalo: Laboratoř transtemporálních přesunů a zabývala se problémem stroje času.

„Můžeme vstoupit, Dmitriji Dmitrijeviči?“ zeptal se Arsen a opatrně otevřel dveře.

„Dokonce musíte. Vejděte oba.“

Vnitřek budovy vypadal jako ohromná krabice o výšce deseti až dvanácti poschodí. Byl zcela prázdný, jen na zemi ležela kovová koule, připomínající batyskaf staré konstrukce. Na vnitřních stěnách gigantické místnosti byly přilepeny balkóny, zakryté stříškami z průhledného synteriklonu. Vypadaly jako vlaštovčí hnízda. Na jednom z těchto balkónů — na nejvyšším — byla právě pracovna vedoucího laboratoře.

„Vezměte si židle,“ řekl zamračeně Dym-Dym. Nic příjemného jeho tón nesliboval. „Snímky jsou hotové.“

Dneska ráno jsme provedli první průzkumný let stroje. Uvnitř batyskafu byly pro všechny případy umístěny tři fotoaparáty — v každém iluminátoru jeden — a tradiční pes. Bylo to víc, než předpisoval program. Napoprvé by stačilo dokázat, že stroj je schopen pobýt v minulosti určitou dobu a vrátit se automaticky zpět. Hlavně se vrátit.

Stroj spolykal nepředstavitelné množství energie, pohroužil se do minulosti, tam se „objevil“, jak se obvykle v laboratoři říkalo, ve stejném bodu prostoru, ale před dvěma milióny let. Třicet sekund stroj setrval v neocénu a automaticky byl vrácen zpět. Všem účastníkům se zdálo, že mezi odletem a příletem neproběhl ani okamžik, protože ať stroj času stráví v minulosti jakoukoliv dobu, je to doba nezávislá na současném čase, a tak se od něho neodpočítává.

Pes seděl na podlaze a lízal si zadní tlapku. Fotoaparatura, která stačila udělat asi tři sta snímků, pomalu chladla. Všechno bylo udivujícím způsobem všední. Dym-Dym se vždy vztekal, když někdo říkal. „Poprvé v historii Země…“ Vnější povrch stroje pečlivě očistili, aby se do současnosti náhodou nezanesly nějaké pravěké mikroby. Je ovšem pravda, že dezinfikátory překvapila ideální čistota kovu. „A co jste čekali?“ zeptal se Podymachin, kterému říkali Pochybující teoretik. „Tak to musí být. Stroj je schopen přenášet v času jen sám sebe a ani o atom víc. To je v jeho programu.“ Umlčeli ho, protože stále něco vrčel a snažil se dokázat, že pohyb v času je sice možný, ale sotva užitečný, protože stroj bude v minulosti malým ostrůvkem přítomného času a mezi ním a okolím bude neproniknutelná hráz — časová propast. Pro obyvatele minulého světa bude stroj neviditelný a nehmatatelný a sám také bude slepý a hluchý, protože nedokáže nic ze svého okolí vnímat.

Podymachinovy dohady byly pesimistické a ne příliš přesvědčivé, proto ho sice poslouchali — lhal zajímavě — ale posmívali se mu, i když nic podstaného nemohli uvést jako důkaz jeho omylu. Čekalo se, co přinesou pokusy. Dym-Dym ho také poslouchal. Vždycky dával svým mladým spolupracovníkům možnost říci, co si myslí, a také se s nimi nepřel. Ani teď, když dezinfikátoři oznámili, že povrch stroje je ideálně čistý, Dym-Dym Pochybujícímu teoretikovi nic neřekl. „Mám na to také svůj názor,“ řekl pouze. „Ale nebudeme se rozptylovat. Počkáme na snímky.“

A všech osm spolupracovníků, kteří byli přítomni startu stroje, se začalo (aniž by rozptylovalo své myšlenky) potloukat po všech místnostech laboratoře. Čekali na snímky. Fotolaboratoř si na to prozřetelně vyžádala dvě hodiny. Mučivá nejistota očekávání je poháněla z poschodí do poschodí: nebyl tu ani náznak sváteční atmosféry, obvyklé při neobyčejném pokusu. Všichni měli divné tušení a všichni, stejně jako Dym-Dym, měli pro to své důvody.

Když šli Arsen se Saj kinem k náčelníkovi, doufali, že tak protlučou čas, ale tři černé obdélníky s ještě mokrým leskem už ležely před Dym-Dymem jako nezvratný fakt prvního neúspěchu.

„Tohle?“ zeptal se Arsen.

Dym-Dym neodpověděl. I tak bylo všechno jasné.

„To je ale smůla,“ vrtěl Arsen utrápeně hlavou. „To se musel objevit zrovna v noci?“

„Jen jestli to je noc,“ řekl nejistě Sajkin.

„Mluvte, mluvte,“ řekl Dym-Dym do sluchátka vnitřního spojení. „Bude zajímavé vyslechnout všechny, jednoho po druhém.“

Zmáčkl knoflík „společná porada“.

Šest dalších mužů v bílých pláštích se okamžitě dostavilo.

„Tak tedy,“ Dym-Dym udělal rozmáchlé gesto, „prosím, abyste řekli svůj názor.“Sajkin se zvedl, popotáhl si plášť. Rád mluvil zevrubně, a protože odpovědnost za bezpečnost pokusu ležela na něm, domníval se, že Dym-Dymova výzva platí především jemu.

Začal solidně: „Jako vedoucí sektoru bezpečnosti jsem se vlastně mohl vyjádřit hned po skončení pokusu. Jaké úkoly kladl na stroj náš sektor?“ Sajkin vždycky o stroji mluvil tak, jako by to byla živá bytost. „Šlo vlastně jen o jeden úkol: aby se vrátil celý a bez úhony. Co tomu mohlo zabránit? Cokoliv. Stroj startuje do minulosti na vzdálenost dvou miliónů let. Ale zůstává na stejném místě v poměru ke středu Země. Co bylo před dvěma milióny let v tomto bodu?“ Sajkin gestem starověkého řečníka vztáhl ruku, ukazoval na strop ohromné budovy laboratoře. „Naše akademické městečko stojí ve výšce dvou set třiceti metrů nad mořem. A jaká byla nadmořská výška vrchních vrstev v minulosti? Místní geologové tvrdí, že stejná. A moskevští se domnívají, že o něco vyšší. Kdybychom stroj postavili na podlahu budovy, je zcela možné, že až by se objevil v minulosti, byl by pod zemí. Anebo pod vodou, to je také možné, bylo-li například v minulosti na tomto místě jezero. Proto byl obal stroje zhotoven ze superpevné kosmické litiny. Kromě toho náš sektor navrhl, aby stroj byl zvednut do výšky třiceti metrů a zavěšen pod stropem pomocí autonomní antigravitační aparatury. To pro případ, že by na tomto místě rostl strom, stála tu skála nebo ještě něco jiného. Kdybychom se nebáli, že zaneseme z minulosti do přítomnosti nějaké mikroorganismy, vynesli bychom stroj ven z laboratoře a zvedli jej do výšky dvou set metrů. Pak bychom se museli bát jen bouře nebo blesků, které tu řádily před dvěma milióny let, ačkoliv i proti nim jsme včas učinili ochranná opatření. To je vše, co jsem vám chtěl sdělit. Stroj se vrátil, je celý a nepoškozený. Před dvěma milióny let nebylo na tomto místě nic, co by ho mohlo poškodit. Takže mám za to, že první start se vydařil.“