Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Otec znal synův železný charakter a neodporoval mu. Jen s pocitem spoluviníka řekl: „Čtyři? A nešlo by to za tři?“

„Ne, zatím neumím řídit čas,“ zamyšleně odpověděl Váňa. Rychle se podíval na otce a najednou se zeptal: „Co myslíš, co je čas?“

„Čas?“ Otec nakrčil čelo. „No to je když…“

„Zase ty nepřesné formulace!“ roztrpčeně ho přerušil syn. Kuzma Serafimovič se otočil a opatrně vyšel ze sklepa. To, co uslyšel, když zavíral dveře, bylo zcela nepochopitelné.

„Minuta žije šedesát sekund. Ano, ano, žije.“ A dveře se zavřely.

Z toho rozhovoru odborník okamžitě pozná, že neobyčejný chlapec se rozhodl rozluštit záhadu času. Člověk, který není obeznámený s radiotechnikou a teoretickou fyzikou a jejich vzájemnými vztahy, by samozřejmě nepoznal, že se Váňa rozhodl vyrobit stroj času. A přece je to tak!

Ano, Váňa chtěl sestrojit právě stroj času. A dokázal to. Je těžko uvěřit, důkazy žádné nemáme. Já jsem jediný svědek, který může vydat svědectví o pravdivosti tohoto faktu. Nikoho, opakuji, absolutně nikoho Váňa nepustil k nebezpečným pokusům se strojem. Jenom mne, svého přítele z dětských let a souseda.

„Lidé se o tom dozvědí, poznají,“ říkal, když jsme končili s dalším pokusem a šli hrát na ulici s ostatními dětmi staré obyčejné dětské hry: na zbojníky, na honěnou nebo na peška. Tyto hry nás osvěžovaly, přibližovaly k životu ostatních. Rozumí se, že ve srovnání se hrou, kterou vymyslel Váňa, byly tyto hry primitivní a hloupé.

Stroj nám umožňoval letět do dálek budoucích epoch a ponořit se do hlubin minulosti. Zvlášť se nám líbily rytířské turnaje. Bláto létalo v hrudkách od koňských kopyt a jezdci v rudých brněních mlátili jeden druhého mečem a lámali kopí. Obyčejně ale všichni zůstávali na živu. My jsme se uvelebili vždycky někde nablízku a listovali jsme si ve Walterovi Scottovi a srovnávali jsme to, co napsal, se skutečností.

Ovšemže, po takových zkušenostech hra na schovávanou na dvoře vypadala jako jeskynní malba nějakého divocha vedle nejmodernějšího širokého plátna v biografu. Stávalo se nám, že jsme byli svědky i toho, jak divoch tesal jeskynní malbu před našima očima. To když jsme letěli hluboko do pravěku. Vousem obrostlí pořízkové zdobili stěny jeskyně, až jiskry lítaly.

A přesto jsme si s dětmi z našeho dvora hráli. „Je to třeba,“ říkal Váňa. „Je to kvůli konspiraci. Nesmíme se lišit od ostatních.“ Nechtěl, aby se stroj času dostal do rukou dospělých, dokud nebude zcela dokonalý. „Zlámali by ho,“ tvrdil a já jsem mu věřil.

Když nastalo období letů do minulosti a budoucnosti, přenesli jsme pokusy na noční dobu. Sousedé z domu, kteří byli právě ve sféře činnosti stroje času, létali s námi. Ráno se páka času převedla do normální polohy a sousedé vstávali, o ničem nevěděli a šli do práce. Každý z nich si jen myslel, že se mu té noci zdál prapodivný sen, velkolepý a zvláštní — no, ale to se může stát každému… Je to jen sen. Sousedé byli lidé opatrní a obezřetní. A o svých zvláštních snech raději nikomu nevyprávěli. Tajemství zůstalo nedotčeno.

Jen jednou jako by mě byl sám ďábel postrčil. Na stanici tramvaje jsem dohnal souseda, dlouhého a flegmatického Klotikova, mrkl jsem na něj a řekl mu za zády:

„A líbil se vám ten, co měl to pštrosí pero na chocholu a krokodýla na štítě?“

Vedoucí skladu sebou trhl, vyvalil na mne oči, potom rychle naskočil do tramvaje a zmizel.

Váňa se mračil, když jsem mu to vyprávěl.

„Buď žádné další pokusy nebudou, nebo se něco takového nesmí opakovat!“ odsekl.

Chápal jsem svého přítele. Nebylo mu sladce. Stroj dělal neplechu. Posledně jsme se pro nějakou jeho vadu sotva dostali zpět z doby Nabuchodonozorovy. A doma to bylo stále horší. Rodiče se hádali stále častěji. Ještě víc, než tehdy, když k nim chodili profesoři a vědci. A ačkoliv od té doby už utekl dosti dlouhý čas, stále nedošli ke shodnému závěru. Váňovi rodiče! Kdyby nebylo té jejich neodpustitelné slabosti!

Všechno se stalo najednou. Přišli jsme k Váňovi a chtěli se dát do práce. Ale kdepak! Rodiče se hádali a nebylo možné je uklidnit. Zpozoroval jsem, že už rozbili zrcadlo a ubrus že visí na stranu. A viděl jsem, jak se Váňovi chvějí ruce. Nenáviděl takové okamžiky.

„Zeptáme se jeho samého,“ řekl najednou hlasitě Kuzma Serafimovič.

Já jsem popadl čepici a utíkal jsem po schodech dolů. Ostatní si mohu jen domýšlet.

Stroj byl nařízen jen na malý okruh činnosti. Váňa přiběhl k němu, trhl pákou, aby mohl čas přenést aspoň o dvě hodiny zpět. Už několikrát své rodiče takhle uklidnil. Ale tentokrát se mu ruce chvěly víc než jindy. Trhl pákou a začal běžet čas. Ano, utíkal za hranici Váňova věku. Stroj zmizel, zmizel i Váňa. A rodiče jen omládli, tak asi o dvanáct nebo třináct let. A přitom je to rozhodilo na různé strany.

Příští den jsem přišel vyzvědět, jak to všechno skončilo. Zběžná prohlídka pokoje mi všechno prozradila. Ale neztratil jsem duchapřítomnost. Vždyť podle železných zákonů pravděpodobnosti se všechno musí zopakovat. Omládlí rodiče se měli podle těchto matematických zákonů znovu sejít, zamilovat se. A znovu narozený Váňa měl znovu sestrojit velkolepý a velmi potřebný aparát — stroj času.

Tak se to i stalo. Sešli se. Čekal jsem na ně pod těmi hodi-nami, kde se setkali poprvé před dvanácti léty. jásal jsem. Všechno šlo jak po másle. Jaká jsi krásná, matematická závislosti a ocelová logiko událostí! Váňa bude! Stroj bude!

Ale co to? Mladík jako vejce vejci podobný Váňovu otci a dívka, úplná kopie Váňovy matky, tu stojí a mlčí. Dívají se jeden na druhého nedůvěřivě a s obavami. A najednou se obracejí a jdou každý svou cestou. Celý jsem se zpotil. Zřejmě jejich paměť uchovávala to budoucí, co je očekávalo.

Tak se nenarodil chlapec, tak nebyl vynalezen stroj času!

Velkou budovu laboratoře TTP naplnila těžká atmosféra očekávání. Arsen stál asi pět minut před zavřenými dveřmi, za kterými Světka právě vyvolávala film. Nebylo odtud slyšet ani zvuk. Arsen ještě chvíli postál a pak se loudal do své kanceláře. Tam mu řekli: „Odneste Sajkinovi zásilku.“ Automaticky strčil obálku pod paži a odešel do transformačního sálu, kam se Sajkin obyčejně chodil ohřát.

„Pavle, máš tu zásilku z Moskvy,“ řekl.

Sajkin natáhl ruku — jeho velká dlaň se s očekáváním rozevřela.

„Ale Pavlíku,“ řekl Arsen důvěrným hlasem, „ty nevíš, že mi za to něco dlužíš?“

Dlaň se velice názorně začala svírat v pěst.

„Moc od tebe nežádám,“ řekl Arsen rychle. „Dáš mi čtyři hodiny volného času na VEPSu.“

„Zítra v noci,“ řekl Sajkin. „Od dvou do šesti. Dej sem tu obálku.“

Arsen se na něj ustaraně podíval.

„Není ti něco, Pavle?“ zeptal se s účastí. „Jak to, žes tak rychle souhlasil?“

„Protože ta zásilka je od geologů,“ řekl Sajkin. „A potom, v nejbližších dnech nebudeme mít ani já, ani ty čas na počítání…“

Pracně roztrhl tlustou hnědou obálku. Vypadl z ní lístek s podivným diagramem.

Arsen lístek chytil, podíval se na něj a hvízdl.“Počkej, podíváme se na to po pořádku!“ řekl Sajkin.

„Jak po pořádku?“ namítl Arsen. „Proterozoum nás nezajímá, ani paleozoum nám není k ničemu a vlastně ani mezozoum. Potřebujeme směšně málo…“