Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Ach, víte, logika vždycky počítá spíše s fakty již potvrzenými. A tady ještě… ehm… vlastně nic nevíme. Takže si nebudeme hrát na věštce…“

„Promiňte, Ivane Daniloviči, nechceme, abyste vyslovil něco zcela určitého. Ale nemohl byste nám prozradit své předpoklady, i když zatím nejsou podloženy fakty?“

„No, leda že trochu popustím uzdu své fantazii. Kdybychom vyšli z předpokladu, že na Měsíci přistáli návštěvníci z kosmu, pak je možné položit si otázku: proč nebyli na Zemi? A jestli tam byli, tak proč jehlan nepostavili tam? Anebo proč ho nepostavili na viditelné straně Měsíce? Vzhledem k tomu, že je už dokázáno, že prastaré kolosální stavby na Zemi nestavěli návštěvníci z hvězd, nýbrž lidé dávných civilizací…“

„Promiňte, Ivane Daniloviči, přeruším vás… Drazí televizní diváci, vidíte nejnovější zařízení na řezání tvrdých materiálů. Nyní je zkoušejí. Musíme si na hledí spustit temné clony. Teplota při řezání dosahuje tisíc stupňů… Prosím, pokračujte, Ivane Daniloviči.“

„Jak už jsem říkal, než mě tento mladík přerušil, obrovskéstavby byly postaveny obyčejnými pozemšťany. Možná že se právem zeptáte: a nepostavil tento jehlan také člověk? V epoše nějaké velmi dávné, již zaniklé civilizace? Na takovou otázku odpovídáme záporně, protože nemáme pro to důvěryhodná fakta. Odpověď musíme hledat uvnitř jehlanu.“

„Promiňte, Ivane Daniloviči, myslím, že začínají jehlan řezat.“

„Ne, můj milý, teď promiňte vy! Když už jsem jednou začal, tak to dopovím do konce. Tak tedy, postavili jsme se záporně k možnosti, že jehlan je zemského původu, ale podobné řešení otázky jsme zcela nevyloučili. Z druhé strany je zcela pravděpodobné, že Zemi kdysi navštívili naši nejbližší kosmičtí sousedé. Zřejmě tehdy pokládali lidstvo, které v té době na Zemi žilo, za nedostatečně vyspělé a rozhodli se nenavazovat s ním kontakt. V každém případě se nechtěli dělit s lidstvem o své znalosti, které by mohly být zneužity v neprospěch lidí. Ale přesto neztratili naději na možný kontakt na určitém stupni vývoje lidské civilizace. Jak mohli toto stadium určit? Zřejmě uvažovali, že dosáhnou i odvrácené strany Měsíce budou lidé moci teprve tehdy, až budou vyzbrojeni rozsáhlými znalostmi materiálního světa a jejich společenské vztahy budou náležitým způsobem uspořádány. Je zcela možné, že v jehlanu…“

„Promiňte ještě jednou, Ivane Daniloviči. Drazí občané, jste svědky historického okamžiku… Před vašima očima byl otevřen metrový obal jehlanu… Ještě několik sekund… Otvor již je osvětlen. Promiňte, zacláníte mi objektiv… Jediný předmět, který v jehlanu byl, předávají předsedovi komise. Teď ho jasně uvidíte… Je to nevelká krychle.

Vidíte znepokojené tváře členů komise. Krychle je absolutně hladká. Není na ní ani stopy po písmu nebo po nějakých znacích. Přiblížíme se ke členům komise a poslechneme si, co o tom soudí.“

„Křehká krystalická struktura. Může to být stejně přírodní jako uměle vytvořený krystal.“

„To říkal známý geolog profesor Chodžajev… Nyní má krychli v rukou znovu předseda komise.“

„Přesvědčili jsme se definitivně, že jehlan i krychle jsou dílem nám neznámých rozumných bytostí. Možná že rozluštěni je skryto uvnitř krychle. Nehledě na to, že přístroje nezaznamenávají žádné vyzařování ani z jehlanu ani z krychle, domnívám se, že z bezpečnostních důvodů není možné vézti tento předmět na základnu, kde je mnoho lidí, a tím méně na Zemi. Dávám návrh k jeho otevření zde. Dávám hlasovat. Jednohlasně přijato. Prosím, dejte mi kladívko.“

„Drazí občané, zůstalo jen několik sekund…“

„Génie,“ řekl Remus, když obrazovka zhasla, „vraťme se k lidským citům. Co myslíš, jakým literárním postupem je možno vyjádřit rozčarování?“

„Rozčarování je,“ rovnoměrným hlasem začal robot, „pocit neuspokojenosti, který se objevuje tehdy, když se neuskutečnila očekávání. Po sděleních, která hypoteticky slibovala podrobné informace, následovalo sdělení s minimální informací…“

Ale Remus již robota neposlouchal. Jako by znovu uviděl tváře lidí, kteří stáli okolo předsedy komise. Výraz jejich očí bylo očekávání samo. Kladívko, namířené na krychli neznámé hmoty. A úder…

Krychle praskla a rozbila se na desítky úlomků. Předseda je rozhrábl rukou a nechápavě se díval na lidi, sklánějící se k nim. Na obrazovce nebylo vidět, co tam mezi úlomky je. Ale podle výrazu obličejů bylo zřejmé, že kromě úlomků tam není nic.

„A nyní,“ oznamoval hlasatel nacvičeným hlasem, „budou zlomky krychle přeneseny na Zemi a podrobeny všestranné analýze v laboratořích Akademie věd.“

Remus probíral a prohlížel dokumenty. Sledoval mnohaleté putování zlomků po laboratořích. Drtili je na prášek, prohlíželi v mikroskopech, rozpouštěli v kyselinách, dělali spektrální analýzy a tlakové zkoušky…

Když už větší část zlomků byla zničena, zjistilo se jakési porušení zákonitostí v rozložení krystalů, což všechny uvedlo do rozpaků.Zlomky jako by byly slepeny z velmi maličkých křehkých krychliček dvou typů. Každý ze dvou typů měl téměř stejný počet atomů prvků, které jsou rozšířeny na Zemi. Ale v některých byla příměs lantanidů a v jiných ne. Krychličky s lantanidem se střídaly s těmi, v nichž nebyl, v nepochopitelných proporcích, bez viditelného řádu.

Také samotná krychlová forma krystalů byla prohlášena za nepřirozenou a tím spíše její střídání. Příroda nemohla něco podobného stvořit. Ale k čemu tedy byly ty chaoticky promíchané krychličky?

Bezvousí laboranti, kteří kdysi s úctou zírali na úlomky právě přivezené z Měsíce, již se stali známými, zestárli a obrostli plnovousy. Nové generace laborantů už stačily obhájit disertace, ale tajemství Měsíční krychle stále nebylo rozluštěno.

Solidní učení mužové, kteří zasvětili svůj život katalogizaci řádu (nebo snad chaosu) rozložení „lantanidních“ a „čistých“ krystalů, nic nechápali. Vznikaly školy, školky, občas vystupovali jednotliví bouřliváci, kteří byli ostře kritizováni v tisku.

Učené debaty postupně utichaly, počáteční hypotézy byly zapomenuty, vyrostla literatura o mnoha svazcích, plod úvah žreců nauky zvané krychloíogie. Dva soupeřící výzkumné ústavy krychlologie vydávaly tlusté ročenky, věnované otázkám mikro-struktury krystalů. Terminologie se rozrůstala. Polemika o termínech přivedla k tomu, že různí učenci nazývali stejné jevy různými termíny a už si vzájemně nerozuměli.

Remus s námahou prohlížel diagramy, hlášení, snímky mikro-struktur — a věděl předem, že psát o tom bude neobyčejně nesnadné. Věda o zlomcích došla za tu mez, za kterou se už ztrácí zdravý smysl. Jsou fakta, jsou výsledky pokusů, ale není to hlavní. Ztratil se cíl práce. Krychlologie se proměnila ve vědu, která obsluhovala jen samu sebe. Přebytek terminologie, řešení podružných problémů, zpracovávání obšírné informace, kterou si vytvořili sami krychlologové — to vše bylo samoúčelné a zcela to odborníky vyčerpávalo.

Má o tom psát? Bylo by možné, že nepochopil podstatu věci? Remus si představil na chvíli rozzuřené obličeje krychlologů, bouřlivé porady vědeckých rad a jejich družnou „odpověď nevzdělanci“, který pochybuje o výsledcích a práci vědeckých výzkumů. A oni přitom upřímně věří, že dělají užitečnou věc.