Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Andrej se díval na zhaslou obrazovku a přemýšlel s rukama na kolenou, přemýšlel. Hodiny tiše tikaly — běžely sekundy, minuty… V lodní klubovně jemně voněl šeřík. Tradiční větvička šeříku — poslední dárek Země — se za půl roku proměnila v šeříkový keř. A rozkvetla.

Andrej se otočil.

Za ním stála Nina.

Voněla šeříkem a Andrej si hned neuvědomil, že je to parfém.

Přistoupil k ženě a vzal ji za ruce.

„Nino, moje drahá…“

„Nic mi nevysvětluj. Všechno jsem slyšela. Chápu to. Potřebují tě tam.“

„Génie, vy jste hlupák!“

„Proč mi vykáš?“

„S hlupáky se jinak nemluví, Génie. Jsou nebezpeční!“

„Reme, tvé tvrzení je neodůvodněné. Buď tak laskav a podej mi důkazy o mé hlouposti. Přijímám nepřetržitě informace na všech vlnách a jsem na úrovni světového vědění.“

„Nepochybuji, že znáš všechno. Ale jak! Zavalil jsi mě materiálem, ale já nepotřebuji krátké výtahy z obsahu. Nač by mi byly?“

Remus s nevolí kopl do obrovské hromady mikrokartiček a mikrocívek.

„Co myslíš, Génie, kolik času bych potřeboval na to, abych prohlédl a přečetl ty Himaláje?“

„Při tvé rychlosti osvojování nových informací bude na to třeba přesně sto jedna hodina dvě minuty a patnáct sekund pracovního času.“

„Tak! A kdy mám práci dodat do redakce?“

„V sedmnáct hodin dvacátého čtvrtého července, to znamená za tři dny osmnáct hodin dvacet osm minut.“

„Ty mne tou svou důkladností zabiješ! No tak, Génie, můžu to všechno zvládnout?“

„Ne. Nepočítal jsem s tvou nicotnou rychlostí čtení, s malou rychlostí činů a s mizerným objemem paměti a ještě s dalšími faktory.“

„Počkej, počkej, v tvém slovníku se objevila emocionální slova… Nicotný, mizerný…“

„Opravuji: v kůře tvého mozku je čtrnáct miliard neuronů, které jsou schopny…“

„Dej pokoj. Mluv radši lidským jazykem a fakta mi budeš říkat tehdy, když se tě na ně budu ptát. Zřejmě jsem ti nevy-mezil úkol dost přesně. Navrhuji ti, abys sám prohlédl veškerý tento materiál a vybral to nejpodstatnější — méně čísel a více emocí. Mohu tomu věnovat jen tři hodiny. Jestli se s tímto úkolem nevyrovnáš, nebudu ti říkat Génius, nýbrž Tupec.“

Remus se opřel o opěradlo křesla a zavřel oči. Potřeboval nabrat síly a trochu se zasnít. Ze zkušenosti věděl, že nejzajímavější myšlenky ho napadají v polospánku. V uších mu znělo redaktorovo napomínání: „Reme, byl jsem vždy obdivovatelem tvého talentu. Ale od té doby, co máš toho člověku podobného tajemníka, pozoruji, že tvé články jsou čím dál tím sušší. Je v nich příliš mnoho technických údajů a čísel. Jestli to tak půjde dál, budeš muset přejít do redakce Akademického věstníku. Kam se podělo tvé nadšení, kde je tvé živé slovo? Nedostal ses do vlivu svého robota?“

Matné světlo se měkce odráželo od zelených zdí. Génius pečlivě probíral materiály. Ne, Remus neměl výhrady ke svému sekretáři robotovi. Byl pečlivý, přesný, výkonný. Ale přesto má redaktor pravdu. Génius připravuje výborně argumentované stati a Remus se snaží do nich vnést lidskou notu, ale přesto je znát, že každá jím napsaná věc je výslednicí společné práce člověka a stroje.

Kdo je vinen? Remus vzpomínal, jak pracoval, než si obstaral robota. Fakta, cifry? Ne. Úspěch článku nebo stati byl obyčejně závislý na jeho vlastní náladě, na psychologickém porozumění faktům. Rytmus každé jím napsané věci se určoval stupněm jeho vzrušení a rytmem jeho života. Psával jedním dechem, intuitivně cítil, co je hlavní a co vedlejší.

Ale co je to intuice? Copak to není vlastnost, která díky obrovské zkušenosti dovoluje vybírat to nejsprávnější řešení téměř automaticky? Génius měl zkušenosti. Byly do něho naprogramovány precizním způsobem. Precizním způsobem — v tom to asi bude. Je možno preparovat všechny syžetové modely a stylistické důmyslnosti, ale je těžké stvořit něco nového. Zřejmě se vše nové rodí vždy v oblasti úchylek a prohřešků proti normě… Génius se nikdy nemýlí, a proto návrhy článků, které připravuje, se nedají číst.

Remus otevřel oči a podíval se na Génia. Konstruktéři se vynasnažili dát mu lidskou podobu. Oči, uši, nos. Ohebné údy ze syntetických materiálů. Mohl vidět, slyšet, hmatat… Když toho bylo třeba, mohl říci, jaká je teplota předmětů, kterých se dotýkal. Nejen viděl, ale mohl i přesně stanovit vzdálenosti. Hlavou otáčel o tři sta šedesát stupňů. Jeho velké ušní boltce nelovily jen zvuky, ale i radiové vlny libovolné délky. Do plastiku byly zasazeny miniaturní schémata lokátorů, radiových stanic, různých mikropočítačů. Jeho vlastní paměť byla obrovská, kromě toho se však mohl kdykoliv spojit s Informačním střediskem a získat jakékoliv potřebné údaje.

Vědci již dávno takových robotů sekretářů ve své práci využívali. Roboti za ně dělali kolosální přípravné práce, prověřovali správnost předpokladů a hypotéz, pomáhali s pokusy, zapisovali a potom ze své paměti kdykoliv mohli vytáhnout všechny vedlejší nápady, které při práci vznikaly, zpracovávali je a dodávali okamžitě do Informačního střediska. Tak každý vědec byl informován o bádání svých kolegů, mohl použít jejich publikovaných výsledků nebo s nimi polemizovat.

Zcela nedávno Akademie uznala za možné opatřit roboty také některým hudebním skladatelům, spisovatelům a žurnalistům. První výsledky tohoto pokusu nebyly právě úspěšné. Dojmy z tvorby těch, kteří měli roboty, byly takové, jako by jejich fantazii někdo podvázal křídla a přinutil je prožívat, co již bylo zachyceno a stvořeno před nimi.

Remus přemýšlel o úderné stati týkající se vlivu robotů na psychiku tvůrčích pracovníků, když mu Génius chladným tónem řekl:

„Hotovo.“

Remus pak měl možnost prohlédnout a poslechnout si příběh vskutku udivující. Představivost mu předváděla obrazy, v nichž ožívala suchá fakta dávné historie.

Pilot výzvědného konvertoplánu Nikolaj Semjonov upřeně hleděl na obrazovku. Dole pod ním proplouval úsek odvrácené strany Měsíce s číslem 4817. Kartografický oddíl prováděl podrobné snímkování měsíčního povrchu.

Aparatury registrovaly automaticky výšku vrcholů a zaznamenávaly je na snímcích. Neživá měsíční krajina už nikoho ne-udivovala a letec bez zvláštního zájmu prohlížel skalnaté výběžky hor i mrtvé plošiny, pokryté půlmetrovou vrstvou prachu.

Semjonov zívl a začal přemýšlet o tom, jak si vlastně člověk zvyká na vesmír. Gagarin obletěl Zemi v roce, kdy se on narodil, a teď se už oblety staly všední službou a ztratily jakoukoliv romantiku. Za deset let budou všední i cesty na planetu Mars.

Objevila se hora s podivně uřezaným vrcholem. Semjonova žádali, aby dobře prohlédl její vrchol, plochý jak stůl. Vypojil tedy snímací aparaturu a konvertoplán se začal snášet dolů. Plošinka, která na obrazovce zprvu vypadala jako malý světlý terč, se rychle začala zvětšovat. Uprostřed uviděl černý bod. Semjonov si lhostejně pomyslel, že je to asi zbytek nějakého meteoritu nebo hrot tvrdé horniny, který se ještě nerozpadl vlivem rychlého střídání teplot na Měsíci.

Ale za vteřinu ho již černá skvrna zcela upoutala. Měla totiž pravidelnou geometrickou formu. Byl to černý čtverec.