Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

A vzadu…

Andrej se ohlédl.

Vzadu se zelenal les. Tenká spirálová stébla se houpala, vylézala za obzorem na zhnědlé nebe, vrhala vichry záblesků podobných lustru.

Neuvědomil si hned, že to tak s ním žertuje zelené slunce na rozloučenou.

Andrej si znovu odkašlal a provinile se usmál, když se vydýchal: Ještě to… docela… nepřešlo…

Hledal očima Ninu, ale nenašel ji. Amfiteátr zasedací síně, před hodinou poloprázdné, byl nyní nabit k prasknutí. Na mnohé se již nedostalo místo, stáli ve dveřích nebo pod operátorskými jeřáby. Modrá oka objektivů se na Andreje dívala ze všech stran a on se zase cítil nesvůj.

„To je vlastně všecko. V okamžiku přistání k lodi jsem byl již zase v pořádku. Automat zavedl diskoplán do hangáru a já jsem šel do sterilizátoru. V inkubátoru mne čekali Krivcov a Svirin. Bál jsem se, že si Krivcov všimne, že mi chybí havarijní rezerva, a proto jsem Alexeji řekl, že si se svlékáním poradíme my dva se Svirinem. Krivcov měl dost práce s meteorovými děly a odešel ihned… A Svirin nic nevěděl.“

„Proč jste zatajil svůj čin před ostatními? Bál jste se následků?“ To se ptal Mikaeljan.

„Následků? Do jisté míry ano. Kdyby se to prozradilo před odletem, za prvé by byl celý úsek okolo Bílého jezera sterilizován a experiment…“

„A za druhé?“

„Za druhé, kdyby se mi bylo podařilo přemluvit kamarády, museli bychom se zodpovídat za porušení stanov všichni. To jsem nechtěl.“

Andrej se podíval zkoumavě na Medveděva, ale ten lhostejně hleděl kamsi nahoru nad hlavy ostatních. Mikaeljan seděl zamračený a červený a lámal si krátké tlusté prsty rukou, položených na stole.

Steinkopf jako by byl nic neslyšel — odložil stranou sluchátko synchronního překladu, cosi psal, nebo spíše počítal. Jeho tenké rty se pohybovaly. Josef Clark — tentýž Clark, který pro lidstvo objevil nadsvětelné rychlosti — neskrýval své nadšení a souhlas a cuchal si svůj bujný plnovous. Ostatní členové prezídia Rady se snažili nehledět jeden na druhého, listovali ve svých papírech.

Kdosi vykřikl:

„Hanba! Anarchismus! Vyhnat ho z vědy!“

Byl to Stolypin.

Amfiteátr se rázem proměnil v kypící kotel. Na stolech se rozsvítily girlandy světel signálních lamp: všichni se hlásili o slovo. Andrej stál uprostřed této vřavy a nevěděl, co má udělat: zůstat u stolu nebo odejít do sálu.

Uplynulo asi pět minut než vřavu přehlušil zvonek z prezídia.

„To, co jsme nyní vyslechli, zásadně mění smysl diskuse.“ Mikaeljan volil rozvážně slova. „Rada musí… musíme si vyjasnit podmínky a předpokládané následky…“

Mikaeljan se odmlčel, podíval se na Clarka, který se zřejmě chystal okamžitě vrhnout do boje jak lev.

„Následky nepromyšleného činu kosmonauta Savina…“

„Je to zločin!“

To opět vykřikl Stolypin.

Mikaeljan se ještě víc zachmuřil a tvrdě uzavřel:

„Rada oznámí, jak se rozhodla v této otázce. Zasedání končím.“

Amfiteátr se znovu rozbouřil a vřel souhlasem i nesouhlasem, a když se ze všech pěti vchodů vrhli k Andrejovi lidé, rozpačitě ustoupil. Kdosi ho chytil za rukáv a silou ho vtáhl do bočních dveří.

„Alexej?“

„Rychle, nebo tě zmrzačí.“

Krivcov ho vstrčil do jakési úzké místnosti, kde byly v řadě postaveny roboty.

„Seď tady a ať tě ani nenapadne vystrčit nos. Já najdu Ninu.“

U dveří počkal, poopravil si brýle:

„Tys to vyvedl, hochu! Pěkně sis zavařil.“

Krivcov jen mávl rukou a zavřel za sebou dveře.

Vraceli se domů s Ninou. Elektromobil řídila Nina. Teprve když přijeli, Nina se tiše zeptala:

„Je ti těžko, Andreji, viď?“

Andrej vylezl z auta, neřekl nic. Nina rychle naprogramovala automatické řízení, přistoupila k Andrejovi, přivinula se k němu, objala ho kolem ramen. Elektromobil dal signál a odjel do garáže.

Andrej s hlavou obrácenou k nebi se díval na hvězdy. Před chvílí omyl nebe tichý déšť a tisíce světlušek se skvělo na sametově černé obloze. Občas proletěla dlouhá jehla meteoru. Mléčná dráha bledě svítila jako proužek bílého dýmu.

„A to je vše, Nino, konec mému létání.“

„Ale možná…“

„Ne. To je vyloučeno. Já bych na jejich místě také nejednal jinak. Je konec.“

Andrej se neohlédl — a to bylo dobře. Jinak by v Nininých očích postřehl radost.

Na první pohled bylo všechno v pořádku. Až příliš dobrém pořádku.

Nina teď mohla klidně spát. Andrej byl s ní. Rád si hrál se synem, vařil podle vlastních receptů, nedůvěřoval kuchyňským automatům.

Přednášel na univerzitě o biologické evoluci sluneční soustavy — ale přednášky mu zabíraly jen několik hodin denně, zbylý čas trávil doma.

Stalo se to týden po onom významném zasedání Rady. Sedm dní proletělo jako ošklivá bláznivá hra. Andrej převrátil celý dům. Vymýšlel všelijaké automatické samohybné kočárky, univerzální kolébku — postýlku, chřestítka, která reagovala na hlas vypočítal optimální formu plenek a zdokonaloval metody otužování — zkrátka se energicky ujal úlohy novopečeného otce. Často, možná až příliš často mluvil o tom, jak se mu stýskalo po Zemi, a o svých plánech, které tu chtěl uskutečnit. Vypadalo to, jako by si plně neuvědomoval, že ho trest nemine, ale podvědomě doufal v zázrak.

V neděli ráno přiletěl Artur s Evou. Prožili spolu hezký den. Odletěli akvaletem daleko po proudu Jeniseje, muži chytali ryby, ženy trhaly skromné květy tajgy, syn sladce spal nebo odvážně bojoval s velkými modrými vážkami. Večer seděli u stolu. Oba, Andrej i Artur, dost pili, chválili domácí ovocné víno.

A teprve při odchodu, když už si oblékal plášť, Artur zachmuřeně řekl:

„Málem bych byl zapomněl… Nedej se tím zlomit… víš, Rada tě zbavila hodnosti kosmonauta za porušení stanov… se všemi z toho vyplývajícími důsledky… Rozumíš?“

„Rozumím,“ jako ozvěna se ozval Andrej a usmál se.

Zázrak se nestal.

Na tváři mu utkvěl utrápený úsměv. Co je za ním? Jaký stesk? Jaká bouře? Toho se bylo možno jen domýšlet. A nikdo mu ničím nemohl pomoci…

Zpočátku se Nina snažila Andreje nějak zabavit a odpoutat, chodila s ním do divadel a na koncerty, na výlety na lyžích i na turistické túry. Za tři měsíce dovolené prolezli krátery všech sopek na Islandu, rezervaci v Austrálii, navštívili staré Aztécké chrámy a byli i v japonském podmořském městě Dzoja. Andrej byl něžný a přívětivý. Pokorně se podřizoval všemu, co si Nina vymyslela. Ale jí bylo z toho do pláče.

Ožíval jen tehdy, když k němu přicházeli jeho kamarádi z Alfy. Pokoj se tehdy vždy naplňoval tabákovým dýmem, nevybíravými žerty a ostrými spory. Hvězdolet Alfa před dvěma léty odletěl za hranici Galaxie k jakémusi kvazaru — a dosud od něho nejsou zprávy.

Na Alfě letěl jiný vědecký vedoucí, protože Medveděv…

Divný člověk, ten Medveděv. Poslední dobou býval často v Krasnojarsku a vyhledával Andreje. Zašel za ním i na univerzitu, do akademie, potkal ho občas na ulici, ale nikdy nezašel k němu domů. Tajné úmluvy? To sotva. Vždyť své besedy po videofonu před nikým netajili. Spíše naopak. Jednou v Andrejově nepřítomnosti se šéf dlouze vyptával na jeho práci a na další studium. Žádal, aby Andrejovi pomohli překonat splín.

„Musí pracovat. Zatnout zuby a pracovat. Je těžké si jen představit, co se stane, jestliže se jeho hypotéza potvrdí…“