Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Ale domů k němu nikdy nezašel.

Před nedávnem startovala loď Koroljov. Medveděv letěl s ní. Od té doby Andrej jako by úplně zkameněl. Nevycházel z domu, leká se při každém zazvonění nebo zaklepání. Mlčí. Mlčí a čte. Nebo se dívá na televizi. Když se Nina pozdě večer vrací domů, spěšně otevírá, jako by už dávno někoho čekal… A vždy se snaží skrýt své zklamání.

Vřele, až příliš vřele ji vítá. Hlasitě, až příliš hlasitě se vyptává, co dělala. Vesele, až příliš vesele vypráví o synových nezbednostech. Ale ona vidí v jeho očích očekávání něčeho, co ona nemůže pochopit.

Ostatně je to jasné. Týká se to Medveděva. Vlastně té proklaté krystalické planety. Vždyť Koroljov také už čtyři měsíce nedal o sobě znát.

Hloupá situace — žárlit na cizí planetu.

A jinak život plyne klidně a nevzrušeně. Až příliš klidně a nevzrušeně.

Tak plyne i dnešní večer, podobný desítkám a stovkám jiných mlčenlivých večerů.

Tříletý Jurka sedí na zemi, staví si z labirových kostek jakou-si prapodivnou stavbu: je to buď hangár pro rakety, nebo taky možná babylónská věž. Že ho to pořád ještě baví — protivné kameny. Kdyby bylo po jejím, dávno by už je někam zahodila. Jsou jí čímsi odporné, takové neskutečné. Teplé a kluzké na omak a lepí se k ruce jak železo k magnetu. K ničemu jinému se nelepí, jen k živému tělu. A ještě to nezemské hypnotické světélkování…

Ale Jurka je miluje nade vše. Když mu je zkusila schovat, proplakal celý den.

A Andrej je doslova blažený, když si syn s nimi hraje.

Andrej sklapl knihu, pohladil modré desky: Alexej Krivcov. K otázce kvaziatomové struktury prahmoty v labirových soustavách. Chlapík Aljoša! Možná že je tu až příliš mnoho faktů a málo závěrů. Ale i to je snad dobře. Buřičská myšlenka o tom, že labir je umělého původu, je skryta mezi řádky, vnucuje se sama sebou. Chlapík!

Aljoška. Dva roky o něm není ani slechu. První průzkum za hranicemi Galaxie.

Tam v nezměrné dálce vítala je cizí slunce…

„Andreji, vypni tu ohranou písničku, anebo ji aspoň ztiš! Kdo to má poslouchat!“

Nina si přitáhla teplý šátek a nevraživě se otočila od televizní stěny.

„Teta je ošklivá,“ konstatoval Jurka, aniž by přerušil svou hru.

Andrej bez reptání ztlumil zvuk. Nízký smutný hlas zpěvačky teď jen šeptal. Možná že nemá vytříbený vkus, ale píseň Seleny Suomy se mu vždy líbila. Líbila se mu píseň i její bílá tvář a ruka v bezmocném gestu.

„Nemáte ponětí, co jste způsobil,“ říkal mu tehdy Medveděv a kopal přitom do hromady zvadlého listí. „Nejste fyzik… Kdyby nebylo vašeho rouhačského experimentu, ani jedna kosmická loď by už neletěla ke krystalické planetě… Přinejmenším nejbližších sto let.“

„Proč?“

Šli tehdy přírodním parkem akademického městečka. Šéf točil v ruce borovou větvičkou a pichlavě se smál!“ Nejste fyzik a nepochopíte rozsah paniky ve vědě. Ukázalo se, že v molekulách labiru nejsou atomy. Molekula je, a atomy nejsou. Divné, že?“

„Jak to, že nejsou atomy? Z čeho pak se skládají molekuly? Vždyť ve všech chemických reakcích…“

„Správně! Ve všech chemických reakcích se labir chová jako obyčejná hmota. Ale atomy v tom smyslu, jak je známe, nemá. Má, dalo by se říct, stabilní energetické zahuštěniny, zkrátka je to imitace atomů, kvaziatomy…

Teď už si dovedete představit, co se stalo. Na jedné straně je to další potvrzení Steinkopfovy teorie — bezatomová struktura. Na druhé straně vaše „setba“ — a co z ní vzejde? Vždyť vzejde-li, budou se muset revidovat nejen biologické zákony, nejen zrušit teorie o bariéře života, ale bude se muset začínat od začátku. Tak je to, můj drahý rušiteli klidu!“

Naposled se sešli v hotelovém pokoji. Medveděv ho přivítal neobvykle rozzářený a vzrušený.

„Raduj se, čarodějův učedníku! Rada konečně rozhodla poslat expedici na PKK-13 SD 38 A. Planeta mimochodem dostala jméno Prométheus. To není špatné, že? A za dva týdny letí k Prométheu hvězdolet Koroljov. Cíl — prověrka výsledků experimentu biologa Savina. Vědecký vedoucí akademik Medveděv. Tak co neskáčeš? Vyhrál jsi.“

„My jsme vyhráli,“ tiše ho opravil Andrej. „My, Petře Jegoroviči.“

„A víš, kdo nejvíc trval na tom, aby byla expedice vyslána? Steinkopf. Ano, je to skvělý stařík! S takovými je příjemné bojovat.“

„Pojďme k nám,“ pozval ho tehdy Andrej. „Taková událost se musí oslavit.“

Medveděv okamžitě zesmutněl, nevěděl co říci, hleděl stranou.

„Víš, po jedné události… pochop mne, nemohu vidět děti. Syn… Před čtyřmi léty — syn i žena najednou. Stále se nemohu vzpamatovat. Promiň mi, Andreji, nemohu. Radši si posedíme v kavárně. Jestli proti tomu nic nenamítáš. Před cestou — na štěstí…“

Pěvkyně se klaněla za potlesku publika a koketně se usmívala. To už i Andrejovi nebylo příjemné. Vypnul televizní program, obrazovka pohasla a změnila se v obyčejnou stěnu, která se ničím nelišila od ostatních.

Chtělo se mu kouřit, ale měl to dovoleno jen v kuchyni a být tam sám se mu nechtělo.

„Poslyš, Nino, co abychom se trochu prošli?“

Nina odložila knihu, spustila nohy z pohovky, hledala nohama domácí trepky.

„Konečně promluvil muž a ne chlapec.“

Věž z kostek se zřítila se skleněným třeskem. Jurka vydal válečný pokřik a vrhl se do svého pokoje, aby se oblékl. V součtu jeho životních radostí byly společné procházky na prvním místě. Šli ve třech po ulici v nehlučném reji večerních světel. Jurka soustředěný a samostatný uprostřed, Nina trochu vpředu, Andrej půl kroku zpět. Prohlížel si kolemjdoucí přes vyhrnutý límec.

Vyhrnovat si límec na ulici začal nedávno. Stal se podezíravým, panicky se bál, že ho někdo pozná, že ho bude obtěžovat dotazy a obviňovat, anebo naopak projevovat soucit.

Nina mu jednou navrhla, aby nosil masku. Smála se jeho obavám. Ale Andrej to vzal vážně a řekl jí:

„Člověk v masce by byl nápadný.“

Nina okamžitě ztratila chuť žertovat.

Ulice byla v té době plná lidí, ale nikdo si Andreje nevšímal. Mnohohlavý a mnohohlasý dav lidí tekl po chodníku a dělil se na prameny a říčky. V divadlech, kinech, klubech, večerních kavárnách, ve sportovních halách, ve vzdělávacích střediscích, laboratořích a přednáškových sálech začínal večerní provoz. Potoky a potůčky lidí tekly k různým vchodům, ale proud lidí na ulici neslábl: těch, kteří vysedávali doma, bylo v poslední době velmi málo.

U Krasnojarského moře vanul teplý vlahý vítr. Šustil v korunách topolů, zvonil ve větvích stříbrných smrků, houpal vějíři sibiřských palem. Shora, z visutých ovocných zahrad, intenzívně voněly citróny a pomeranče, fantazie zahradníků amatérů nešla dál než k tropické flóře. Pravda, někde bylo za ohradami vidět i listy mrazuvzdorných kokosových palem a fíkovníků nebo zase jabloní.Už mnoho let se v srpnu Krasnojarsk měnil v mnohaposcho-ďovou ovocnou plantáž.

Nad ulicí zněly nekonečné melodické improvizace. Když člověk přivřel oči, zdálo se mu, že pluje po moři a tiché vlny ho houpou a uklidňují jeho unavený mozek. Tichý pouliční šum, vítr a hlasy, klouzavý zvuk elektromobilů pohlcovaly přijímače na stěnách domů a přes transformační kanály vracely na ulici tichou, živelnou, nikým nekomponovanou hudbu.