Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Otázka vyzněla rétoricky. V zasedací síni i za stolem Rady se dorozumívali a čekali na konec mnohomluvného projevu.

Stolypin udělal efektní pauzu a kostnatou pěstí udeřil na pultík u řečnického stolu:

„Ptám se, kdo po všem, co zde bylo řečeno, se odhodlá k podobnému trestuhodnému pokusu?“

Mikaeljan se zamračil, nesouhlasil, zaklepal prsty na stůl.

„Poslyš, Ivane Vasiljeviči. Tady není divadlo, ani soud. Vše je jasné a nikdo se nechystá…“

„Nikdo není takový hlupák!“ ozvalo se z galerie.

„Ale je!“

Televizní kamera se profesionálním pohybem otočila o sto osmdesát stupňů, ačkoliv kameraman ještě nevěděl, oč jde, a milióny diváků uviděly Andrejovu tvář — rozzlobenou, s vystouplými lícními kostmi, se zaťatými zuby a škubajícími rty.

„Vy jste zde, Ivane Vasiljeviči, dlouze a správně hovořil o nutnosti prověřovat teorii praxí. Ale když došlo k otázce odpovědnosti, nenašli se lidé, kteří by tuto prověrku chtěli provést. Škoda, teď již to nemá smysl.“Andrej se rozkašlal, přikryl si ústa dlaní a tiše a opatrně šel ke stolu, za kterým seděla Rada.

V jednom okamžiku měl dojem, že mu Medveděv sotva znatelně kývl.

„Chci doplnit svou zprávu Radě. Když jsem byl na planetě PKK — 13 SD 38, záměrně jsem porušil sto druhý bod Všeobecných kosmických stanov…“

Sál ztichl. Ticho bylo i u domácích televizních stěn, stejně jako v kajutách kosmických a orbitálních stanic, na Měsíci, Marsu a Venuši, na stanicích mimo sluneční soustavu, kde Slunce svítí tak málo jako Sirius na Zemi, i na hvězdných lodích, jimiž cizí slunce jsou tisíckrát blíž než Slunce naší Země.

„Chci vysvětlit, jak to bylo.“

Slova byla jak těžké kameny, jen s námahou je shledával a dával dohromady, těžce dýchal, neobratná slovní stavba se mu rozpadala a musel začínat znova.

Vyprávěl pomalu, pletl se v bezvýznamných podrobnostech, ale nakonec ho to, co prožil, přinutilo nevnímat televizní kamery, soustředit se. Teprve potom začal mluvit volně.

Zastavil se, aby si vydechl a zvedl oči. Neviděl sál ani Ninin napjatý pohled v pobledlé tváři.

Viděl jen rozdvojenou modrou skálu vypínající se nad jezerem jako dvě křídla před vzletem.

V uších mu jako tenkrát tiše klepal metronom. Tik, tak, tik, tak.

Chomáčky chlorely ho šimraly na tvářích. Slunce již minulo zenit a u nohou mu ulehl zploštělý stín skafandru se zlámanými manipulátory. Metronom klepal stále hlasitěji. Andrej položil prst na pevné červené tlačítko.

Švy skafandru se pomalu rozevřely. Andreje oslepilo cizí zelené slunce.

Cizí hustý vzduch mu pronikl do nosu a úst, nemohl ani vdechnout, ani vydechnout. Neslyšel, uši měl zalehlé, jako to bývá v klesajícím letadle, a slyšel jen, jak mu praští žebra v marné námaze dýchat.

Oslepený a ohluchlý pocítil, že to je konec. Volná pravá ruka, skřípajíc nehty po kovu, bez vůle klesla. Víčka měl těžká jak olovo a oči se mu samy zavřely.

A tu uslyšel ve slábnoucím tepu krve své jméno.

Byl to daleký, smutný křik, jako v halucinaci nebo v příšerném snu. Hlas jako by zněl od jezera, hlasitě, jasně, s příkazem:

„Andreji!“

Tak ho vždy ráno budila Nina. Přistoupila vždy k posteli a do ucha mu řekla:

„Andreji!“

Ale teď to řekla velmi hlasitě, až se ozvala tisícinásobná ozvěna. „Andreji!“

Prudkým pohybem zvedl těžkou hlavu. Aniž by otevřel oči, nahmatal ve výklenku pro havarijní rezervu první biologický balíček, roztrhl ho zuby a vyhodil ven. Pak ještě jeden a ještě jeden.

Jamka vyřezaná v krystalické hmotě laserovou pilou se rychle naplnila chomáčky nabobtnalé chlorely, jakýmisi paličkami, blánami a síťkami, ve kterých žily milióny kolonií neviditelných organismů.

Neměl sílu dále zadržovat dech. Jako by ho někdo mlátil kladivem zevnitř do spánků a snažil se mu prolomit lebku, pod víčky mu plula krvavá mlha a v ní se míhaly červené vločky — rychleji, stále rychleji…

Ale než zcela ztratil vědomí, stačil přece jen sklapnout svorky skafandru a zmáčknout červené tlačítko.

Návrat z nebytí byl mučivý. Spálené a přiotrávené plíce potřebovaly kyslík, ale silně prořídlá chlorela stále nemohla obnovit přerušený rytmus dechu.

Tehdy se Andrej vylekal.

Lepkavý strach se plížil odněkud zespodu, lezl po jeho rukou, píchal ho do konečků prstů, zvedal mu žaludek. Andrej otevřel oči. Kolem se nic nezměnilo, ale byl přesvědčen, že před vteřinou se okolní skály pohnuly. Pohybovaly se směrem k němu, aby ho obklopily a rozmačkaly. Bál se mrknout, protože skály mohly udělat během mžiknutí oka ještě jeden krok. Ohlížel se bojácně a pomalu couval k diskoplánu.

Volat na poplach! Okamžitě volat na poplach! Chladný pot mu stékal z čela, pálil do očí a bránil mu v pohledu na skály. V plicích to pískalo a chraptělo. Teplý pramének mu tekl z nosu a roztěkal se po rtech. Volnou rukou si utřel ústa a podíval se — na prstech měl krev.

Volat na poplach! Okamžitě volat na poplach!

Za ním zazvonil kov. Andrej se sehnul a čekal úder. Ale úder nepřicházel. Uběhlo půl minuty, než si uvědomil, že to jsou schůdky diskoplánu, o něž zavadil.

Poplach!

Klouzal po stupních, couval a lezl vzhůru po schodech, pozpátku prolezl přes oválný otvor, usedl a zavřel průchod.

Volat na poplach!

Byl by asi dal signál poplachu, kdyby ho nebyl zachvátil mučivý kašel.

Pak se mu začalo lépe dýchat. Vědomí se mu projasnilo, hlava však bolela jako po hluboké narkóze.

Kolik uběhlo času? Andrej tupě hleděl na slunce. Jasný zelený disk se zřetelně skláněl k obzoru a okolo něj se objevil kruh.

Andrejovi se zdálo, že byl v bezvědomí velmi dlouho, snad celých čtyřiadvacet hodin. Jestli je to tak, pak už je loď pryč. Nechali ho zde. Opustili ho. Za trest. Sám v tomto krystalickém pekle! Samoten!

„Alfo! Alfo! Alfo!“

Vyletěl, aniž by nejdříve dosáhl potřebné výšky, riskoval, že se roztříští o skály. Letěl přímo ke vzdálené a žádoucí lodi a snažil se vymáčknout z motorů krajní rychlost.

„Alfo!“

Klidný a trochu udivený Medveděvův hlas zazněl jakoby vedle něho.

„Primo, tady Alfa. Co se stalo?“

V očích se mu objevily zrádné slzy. Se sevřenými rty Andrej přepjal na autopilota. Několik sekund bezmyšlenkovitě hleděl na uvolněnou pravou ruku, potom si začal pomalu natahovat rukavici biologického řízení.

„Primo, tady Alfa. Slyšíte mne?“

„Alfo, tady Prima, slyším dobře, ztratil jsem spojení, jdu směrem ke čtverci O-A. Aparatura je v pořádku, situace beze změn, vše je v pořádku.“

Jeho hlas jako by žil samostatně. Nacvičené fráze se rodily samosebou někde mezi rty a mikrofonem, ale právě to Andreje zcela uklidnilo. Nervy vypjaté jak struny se pozvolna uklidňovaly, jen ruce a nohy sebou ještě křečovitě trhaly. A všech čtrnáct „rukonohou“ skafandru sebou škubalo ve stejném rytmu.

Podařilo se. Je to za ním.

Ovládla ho šílená, nezkrotná radost. Poháněl stroj nahoru a dolů, napravo i nalevo, smál se, křičel — a nakonec vysílen zmlkl.

Vše bylo stejné jak před šesti hodinami — stejně tak visel v atmosféře nehybný talíř diskoplánu a naopak jako nekonečný pás běžel dole pestrý koberec s geometrickými obrazci. Slunce mu zapadlo za zády, za průzorem vyšlehovaly zelené jazyky plamenů. Vpředu se objevil stříbřitý oblouk oblaků. Krystalické sluje tály, stávaly se průzračnými, pluly dole jako beztvará mlha, jen vysoké jehlany, ještě osvětlené sluncem, vrhaly dlouhé stíny. Byly jako ukazatele cesty vpřed — kilometrové šipky, namířené do tmy.