Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Proboha, Stašku, přestaň!“

„Bůh není…“

Najednou je šlehlo vlčí vytí sirény.

„Poplach!“

Stašek okamžitě vyskočil.

„Prověrka!“ ozvalo se ještě v reproduktoru.

Stašek pohrozil pěstí do prostoru, s povzdechem dal Alexeji brýle, které měl schované v náprsní kapse.

„Čerte zrzavý! Pokazils mi náladu. Ty tvoje vtipy!“ Otočil se ke stěně s přístroji. Byl na ní nápis: Pozor! Minus-čas! A zabručel tiše: „Nemůžu tu sirénu ani slyšet. Dřív mi to nevadilo. Ale teď, když se vracíme na Zemi…“

K Zemi je to víc než tisíc paprsků a dokonce paprsek světla by potřeboval tři a půl tisíciletí, aby dostihl tu nekonečně malou, ale milou kapku v hvězdném oceánu. Krivcov se podíval na kybernetika, který tu stál jak zplihlý, a mlčel.

Na velitelském stanovišti hlasitě hučel Hlavní elektronický řídící mozek (HERM). Jeho „hlava“ byla ve středu, za opěradly sedadel pro piloty, jako velká plovoucí mina z dob druhé světové války. V početných matných okénkách skákaly zelené a modré záblesky a jakési výrůstky, podobné šiškám, průzračněly anebo se nalévaly tmavou terakotovou barvou, občas přecházející až do odstrašující černé. HERM usilovně přemýšlel.

Kromě HEŘMu byli na tomto úseku jen dva — kapitán a druhý pilot Revaz Rondeli. Bremzis seděl na bobku u elektronického mozku, pozoroval signály a dodával do čelistí kurso-grafu další a další nutné údaje. Pilot sedící v křesle ho zamračeně pozoroval.

„Tak co, Revazi? Jak je to s nadprostorem?“

„Prověřil jsem to, kapitáne. Aparatura vchodu i východu funguje výtečně. Trochu se zpomaluje osmý subaleiter, ale je to v normě.“

„Ale přece jen tam dej nový blok z rezervy. Nebuď líný. Teď už nemusíme šetřit. Jsme téměř doma.“

Pilot si povzdechl a vstal. Zvedal se jaksi po částech, nejdříve natáhl jednu, potom druhou nohu, pak ruce a trup, které se jen zázrakem vešly do křesla. A když Revaz konečně vstal, musel sklonit hlavu, aby nezavadil o světlo na stropě: dva a půl metru výšky, ve které byl strop, mu nestačilo.

Kapitán se podíval na okované boty číslo 48, které slavnostně prošly okolo něj k východu, a chytrácky se usmál.

Když se Revaz vrátil, seděl již kapitán v křesle, zády k zaměřovacím obrazovkám.

„Tak co, Revazi?“

„Dal jsem ho tam.“

„No výborně. Teď odpočívej.“

Ale pilot se nechystal sednout. Stál před kapitánem zachmuřený jako mračno, hlavou podpíral strop a mlčel. Bremzis klopil oči.

„Co stojíš? Sedni si.“

Rondeli začal tiše, až něžně:

„Řekněte mi, Arture Arvidoviči, kdo tentokrát povede loď nadprostorem?“

Artur v rozpacích bubnoval prsty po opěradle.

„Revazi, prosím tě, neuraz se…“

„Tedy zase vy sám?“ V pilotově hlase se ozvaly první vzdálené zvuky blížící se laviny.

„Ale Revazi…“

„A Revazovi Rondelimu dovolíte jako malému klukovi zase jen zmáčknout knoflík automatického východu z Clarkovy trubice, není-liž pravda?“

Kamení se již sypalo, lavina se řítila.

„Revaz si to nezaslouží, že? Revaz to nedokáže, že? Revaz je neschopný?“

Bremzis zvedl na protest obě ruce.

„Revazi, hochu, ty jsi výborný pilot, ale pochop, já jsem syn rybáře a vnuk rybáře, dokonce i pravnuk rybáře… U nás je zvykem, že loď na zpáteční cestě vždy řídí kapitán. Jinak nebudeme mít štěstí…“

„Styďte se!“ zařval Revaz, který vzteky div neplakal. „Hanba!

Kapitán hvězdné lodi a věří na babiččiny pohádky! Předsudky! Mystika!“

„Ale Revazi, východ z Clarkovy trubice je odpovědnější než vchod do ní.“

„Odpovědnější! Odpověd…“ Pilot se dokonce zakuckal. „To bylo před sto lety, ale teď?“

Dlouhý Revazův palec prosvištěl nad kapitánovou hlavou jako bolid a opřel se o nevelký panel s oválným pruhovaným tlačítkem uprostřed.

„Teď Revaz zmáčkne tenhle knoflík a může jít klidně popíjet Cinandali. Automaty vyvedou loď samy z jakéhokoliv nebezpečí. Ty jsi mazaný, kapitáne!“

Artur zrudl, ale nestačil se rozzlobit. Vešel Medveděv. Revaz zmlkl, jen si něco gruzínsky mumlal a šel ukládat své dlouhé tělo do křesla.

Medveděv se na něj ani nepodíval.

„Arture Arvidoviči, Chronos je vybaven všemi informacemi, které jsme při expedici shromáždili. Katapult je zapojen. Takže jestli se něco stane s Alfou…“

„Petře Jegoroviči, zaklepejte na dřevo, takové věci se před odletem neříkají. A co Prima?“

„Prima už je v hangáru. Krivcov a Svirin pomáhají Savinovi.“

„Na posledním vitaskopu byly výsledky stejné?“

„Jistěže.“

Medveděv namířil k východu a nečekaně se zastavil. „Poslyšte, Arture Arvidoviči, vy dobře znáte SRŽF-5?“

„Ano, zkoušel jsem první sérii. Nejdříve v přetlakových komorách, potom i v kosmu. Teprve po těch zkouškách se začala vyrábět konečná varianta.“

„Řekněte mi, je možno náhodou zavadit o havarijní bezpečnostní tlačítko?“ Artur se zamyslel.

„No, asi je. Ale to by se musel panel sám od sebe otevřít. To je ale zcela nepravděpodobné.“

„Ale je to možné?“

„Snad ano. A co se stalo?“

„Ale nic. Já jen ze zvědavosti.“Medveděv si sklopil křeslo připevněné ve stěně, natáhl si nohy, zavřel oči a zdálo se, že dříme. Jen propletené prsty na rukou se mu občas zachvěly a zatínaly se do sebe.

Andrej vešel asi za deset minut — sehnutý, těžkým, nejistým krokem, jako kdyby se pod ním houpala podlaha. Byl bledý a zachmuřený.

„Soudruhu kapitáne, kosmonaut Savin hlásí návrat z letu do čtverce 288-B. Vitaskop je na místě. Žádné mimořádné události.“

„Dobře, jděte Savine!“

Andrej se otočil a chtěl odejít.

„Je vám špatně, Savine?“

V Medveděvově hlase bylo cosi, co Andreje nastražilo. „Ne, nic mi není. Jsem jen unaven.“

V Medveděvově pohledu nebyl jeho obvyklý úsměšek. Oči hleděly zpříma a smutně.

„V tom případě vás prosím, abyste mi trochu pomohl.“

Andrej cítil, jak mu po zádech tečou potůčky potu. Šel za Medveděvem po jasně osvětlené chodbě.

Šéf něco tuší. Jestli na to přijde… Andrej něco takového již jednou viděl: osm diskoplánů, visících nad zemí a zkřížené proudy studené plazmy, usmrcující vše živé… Podle stanov se tomu říká „okamžitá úplná sterilizace nakažené krajiny“.

Kabina radiového spojení se skvěla leštěným kovem a sklem pod temnou kopulí plastické variabilní mapy. Podivná hvězdná klenba s názvy visícími v prostoru, podélně i příčně překřížená přerušovanými liniemi mengostrojů, připomínala planetárium. Podlaha slabě světélkovala, osvětlovala pulty zespodu. Nad jedním pultem svítila obrazovka přímého spojení se Zemí. Tahle obrazovka po půlroční přestávce brzy ožije. Tam, za hranicemi sluneční soustavy…

Andrej hledal očima obrněné torpédo Chronosu. Nebylo tam. To znamená, že už je v havarijním katapultu. Jakou pomoc od něho šéf chce?

„Musíme prověřit celé schéma radiokontroly SRŽF-5 a Primy,“ pomalu a bezbarvě řekl Medveděv, aniž by na Andreje pohlédl. „Když se ztratil kontrolní signál ze skafandru…“

„Náhodně jsem zavadil o havarijní jistič.“

„Ano, ano, to jste mi hned říkal. Vždyť jste tehdy byl už v kabině. Tak vidíte. Když se ztratil signál skafandru, vzal jsem Primu pod kontrolu, ale ani odtud signál nebyl… Vždyť jste, soudě podle radiogramu, vyletěl ihned?“