Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Andreje se to dotklo.

„Co se řehtáš? Ještě se mi nezahřály svaly. Tobě se to mimochodem taky stává.“

„Jen jsem si představil, co by asi řekl tvůj syn, kdyby se teď mohl dívat na svého tátu,“ v návalu smíchu škytl Alexej.

„Asi by to v něm zanechalo stopy na celý život.“

Andrej přistoupil k úzkému zrcadlovému pásu a také se rozesmál: stálo tu před ním strašidlo bez očí, s pohybujícími se vousy. Strašidlo se pohnulo a třema nohama a osmi rukama ukázalo Krivcovovi nádherný jedenáctinásobný dlouhý nos.

Oba se rozesmáli.

Ale časoměr odpočítával sekundy a blížila se chvíle odletu.

„Je čas, Alexeji. Jdu.“

Krivcov si utřel uslzené oči.

„Promiň. Říká se, že před cestou se nemá smát, ale tys byl nenapodobitelný. No dobře, jdi! Zlom vaz!“

„Děkuji pěkně.“

Andrej počkal, až se za Krivcovem zavřou dveře, a vstoupil do sterilizační kabiny. Na její stěně stálo velkými černými písmeny: „Pamatuj!“ A pod tím menším písmem: „Všeobecné kosmické stanovy. Bod druhý. Paragraf pátý. Výstup na cizí planetu v nesterilizovaném skafandru je kategoricky zakázán. Zakázáno je vynášet jakékoliv předměty, které by mohly vyvolat nákazu biosféry, atmosféry, hydrosféry a geosféry na cizí planetě aktivní organickou substancí pocházející ze Země. Porušení zákazu se trestá…“

Biolog ironicky sevřel rty. Kapitán je někdy se svým pedantstvím k smíchu. K čemu je tato nástěnná propaganda? Automat stejně neotevře dveře do výchozího hangáru, dokud v kabině zůstává byť jen jediný polomrtvý virus. I kdybys chtěl vyjít, nejde to. A vynést něco je teprve nemožné. Leda bakteriologická bomba. Ale ty už dávno neexistují.

Andrej otočil pákou. V kabině sterilizátoru se rozhořel modrý plamen.

Let se mu zdál nekonečný. Vroubkovaný talíř diskoplánu letěl lehounce nakloněný. Zdálo se však, že visí v atmosféře nepohnutě, jen dole bylo vidět, jak ubíhá pestrý koberec transportéru, vybudovaného zde nastálo. Tísnivá pravidelnost geometrických figur a otupující různorodost jejich soustav, z nichž ani jedna se neopakovala, byla jako model věčnosti, stvořený v dětském kaleidoskopu.Andrej si s úsměvem vzpomněl, jak v dětství, bylo mu asi pět let, dostal od otce tuto kouzelnou trubičku, jak ji žádostivě přiložil k oku v očekávání něčeho neuvěřitelného. Celý týden kroutil kaleidoskopem a zapomněl na svět kolem. Chtěl pochopit smysl, anebo aspoň dokázat, aby se obraz byť jen jednou opakoval, ale trubička se točila a vzory nekonečně měnily a v jejich proměnách žádný skrytý smysl nebyl. To ho velice urazilo, a tak rozbil otcův dárek a potom překvapeně hleděl na střípky barevných sklíček a na zrcátka a nemohl pochopit, kam se ty kouzelné obrazce poděly.

Díval se dolů na čarující hru barev a linií a chtělo se mu zopakovat ten úder, rozbít ta kouzla.

Zapojil autopilota a raději zavřel oči.

Nechtělo se mu přemýšlet. Několikadenní nervové vypětí dávalo o sobě vědět. Titěrná a vyčerpávající práce ho velmi unavila. Zkusil si představit Zemi, svůj útulný dům, byt, Nininu tvář, svého syna. Syn! Jaká radost! Po tváři mu proběhl šťastný úsměv. Ale všechno se ztrácelo v jakémsi beztvarém pocitu blaženého tepla, již pozapomenutého a vzdáleného. V ospalém vědomí proti jeho vůli vznikaly podrobnosti a úryvky toho, co viděl nedávno — šeříkový keř na pozadí mrtvých skal, Krivcov s dýmkou u obrazovky (Je to ještě mladice, nemá ani deset miliard let), povznesený a okázale laskavý Medvěd (Souhlasím, je to zcela obyčejná planeta), smějící se Bremzis (Jestli si myslíš, že sterilní kysličník uhličitý je vzduch — tak prosím), temná řada Vajec disky rozněcovače.

Stop! Kysličník uhličitý a ultrafialové záření, ožívající brouk

Andrej se probudil jako úderem, v jeho hlavě náhle vznikla a rychle se rozvíjela jakási zvonivá a ledová síla.

Klid! Hlavně klid. Začneme od začátku!

Labir. Krystaly prahmoty, ze které, jak se zdá, sestává srdce naší Galaxie. Planety třídy K — cizí v našem světě. Jsou odtud, z temného srdce Galaxie. Podivná nebeská tělesa, stejná, až je to neuvěřitelné. Liší se jen věkem. Jako kdyby tam v galaktickém centru pracoval gigantický razicí stroj, který čas od času vyhazuje své produkty do prostoru. Proč?

Krystalické planety vždy obíhají dvě neúnavná slunce — dvojitá hvězda. Jako kdyby to bylo speciálně proto, aby se vytvořil pás mohutného ultrafialového záření, radiace a pulsující gravitace. Přes tyto pásy nepronikne ani spora, žádný živý organismus. Jen kosmická loď.

A sama planeta je jakoby záměrně stavěná pro život. Labir obsahuje vše, čeho je k životu třeba. Hustá atmosféra kysličníku uhličitého a vodních par propouští jen neškodná záření a právě tolik, kolik je ho třeba pro růst a vývoj. A ta Bílá jezera. Na každé planetě je jedno…

Vejce! Typické neoplodněné vejce v neviditelné skořápce, kterou může prorazit jen hvězdolet, posel rozumného života.

Je to blouznění! Ale přece jen je to příliš mnoho pro náhodnou souhru…

„Primo, tady Alfa, vaše spojení. Proč neodpovídáte? Primo, proč mlčíte?“

Andrej se zachvěl a pohlédl na hodinky. Už letěl půl hodiny.

„Alfo, tady Prima. Slyším dobře, vše je v pořádku, aparatura pracuje výtečně, žádná změna, letím nad čtvercem 144-A, stálý směr…“

Vysypal údaje jedním dechem, čekal zdvořilé napomenutí, ale po vteřinové pauze se pouze ozvalo: „Zasnil jste se?“

Andrej se udiveně podíval na indikátor hlasu, nemýlil se, v Medveděvově hlase byl smutek… Co je mu? Smutný Medveděv? To jsou mi věci… Dnes se asi něco stane!

„Proč mlčíte? Jen se zasněte. Ale nezapomínejte se občas ohlásit. A snít je nutné… Jinak…“

Medveděv se odmlčel a Andrejovi se zachtělo sdělit mu svůj momentální dohad. Ale před očima se mu objevil pilníček na nehty, sevřené rty zkřivené v ironickém úsměvu a odpověděl suše:

„Ale ne, Petře Jegoroviči, já nesním, ale jednoduše není co hlásit.“

Ve sluchátku cosi cvaklo a Medvědův hlas odsekl: „V tom případě vás prosím, abyste byl přesný!“

Přízračný koberec dole ztmavl. V předu se začal rýsovat stříbřitý oblouk, odtlačoval černou část nebe a za obzorem vytryskly první praménky vlahé zelené barvy. Krátký černý den končí.Andrej vypnul autopilota a chopil se sám řízení, ačkoliv k cíli bylo ještě daleko. Musel se dát dohromady, sebrat rozhárané myšlenky a zaměřit se na úkol, který měl před sebou.

Konec konců, Medveděv má v něčem pravdu. Nezáleží jen na myšlence, důležité jsou její důkazy.

O tajemství centra Galaxie je zatím předčasné přemýšlet. I o tom, jak vznikají krystalické planety. A proč existují pouze v soustavách dvojitých hvězd. I proč se tak podezřele podobají jedna druhé. Proč se zrodily — nebo snad byly stvořeny? — právě takové, jaké jsou. To není s to rozluštit jeden člověk. Je třeba práce stovek teoretiků a stovek expedic, desítek a možná i stovek obtížných a všestranných výzkumů.

Především by bylo třeba vyvrátit Steinkopfovu hypotézu. Jinak nebudou k srdci Galaxie nikdy vyslány hvězdné lodi a dohad o planetách-vyslancích zůstane jen pěknou pohádkou, kterou bude moci vyprávět leda svému synkovi. „Prahmota a život jsou neslučitelné…“

Ne! Tisíckrát ne! Jestli před expedicí to cítil jako neuvědomělé přání, jestli v posledních šesti měsících to byla matná, ale stále vzrůstající předtucha, teď to bylo již přesvědčení, že neexistuje žádná bariéra, žádné zakázané dveře. Vždy existují lákavé majáky neznámých břehů, křehké signály tajemství, jejichž nádheru je těžké si představit.