Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Ale kdo mu tam, na Zemi, uvěří? Jak dokáže svou pravdu? A kdo ho bude brát vážně, jestliže on sám přinese Mezinárodní radě kosmonautiky tlusté desky s vlastními pozorováními, která od prvního do posledního záznamu potvrzují teorii „životní bariéry“? Pošlou ho do psychiatrické léčebny, anebo prohlásí, že jeho psychická anomálie je způsobena „vlivem hvězdné prahmoty“.

Ale není snad skutečně trochu nenormální?

Vzpomněl si na keř šeříku s těžkými hrozny květů. Milý šeříku, jistě nenatahuješ své větve ke kruhové obrazovce jako k oknu jen tak, ty bys dokázal zde přežít, ale bdělý automat mne a tebe z lodi nepustí, jeho mechanická paměť pevně uchovává bod stanov č. 102.

Na panelu se rozkmitala fialová světla, označující přistání.

Andrej rychle otočil pákou vlevo a kupředu. Diskoplán sepostavil téměř kolmo a začal po spirále sestupovat.

„Alfo, tady Prima, čtverec 288-B. Přistávám. Aparatura pracuje výborně, situace beze změn, vše je v pořádku. Alfo, tady Prima, přistávám.“

„Primo, tady Alfa, rozumím, nezdržujte se, pamatujte na zvýšení gravitace za patnáct minut…“

„Rozumím.“

Zelenobílý ovál jezera se rychle přibližoval a Andrej znovu zaznamenal pravidelnost jeho formy, která ho poprvé tak překvapila. Jezero obklopovaly široké terasy jdoucí k vodě ve třech stupních. Na nejvyšším stupni se houpala veliká trojbarevná koule — signální značka vitaskopu. Diskoplán měkce přistál na pružinách vedle ní.

Nebe bylo průzračně růžové a střapaté zelené slunce už svítilo ze všech sil a vůčihledně stoupalo stále výš. Hladké lesklé terasy měly barvu mořské modři, okolní skály byly fialové a v různých odstínech modři. Jen jezero mělo čistý, matově mléčný odstín, jako obrazovka videofonu, když není zapnutá.

Andrej k vitaskopu nepospíchal. Záměrně oddaloval poslední minutu své naděje, tušil, že ručička ukazuje také nulu. Jen zázrak, nadpřirozený zázrak, jakému člověk věří jen v dětství, by mohl prokletou ručičku posunout o jeden stupeň. A nechtělo se mu znovu přesvědčovat se, že zázraky neexistují.

Nabral manipulátorem bílou lepkavou tekutinu. Oddělila se od ostatní hmoty jako kousek vazelíny. A přesto to byla voda. Chemicky naprosto čistá voda.

Tato neobyčejná kapalina nebyla objevem. Byla laboratorně získána již na Zemi usazováním páry obyčejné vody ve vápencových kapilárách. To bylo ještě na konci šedesátých let dvacátého století. Praktické využití nové hmoty se nenašlo a teprve nedávno se podařilo oddělit „pevnou vodu“ z živé buňky. Právě že z živé. V mrtvé buňce se totiž okamžitě mění v obyčejnou vodu. Dosud trvají spory, proč tomu tak je.

Ale proč se pevná voda objevila zde? Labirová vana — kilometr dlouhá, půl kilometru široká, čtvrt kilometru hluboká — a přesně stejná jezera jako vany i na ostatních dvanácti planetách…

Bariéra… copak se lidská myšlenka může zastavit před bariérou, před jakoukoliv překážkou a vrátit se zpět? To je proti lidské přirozenosti. Proti smyslu života! A nemá proč víc čekat. Andrej hodil tající koláč vody do jezera a rychle zamířil k vitaskopu. Pod jeho ocelovými podrážkami vyletovaly jiskry. Vitaskop pracoval, s jemným syčením vdechoval a vydechoval vzduch. Rychlé analyzátory půdy, podobné malým ježkům, běhaly kolem něho, občas se skryly v bílém válci a za okamžik zase vyskakovaly ven. Tenké kořínky hlubinných šňůr se sotva znatelně chvěly. Lístky zachycující energii se pomaloučku otáčely za zeleným sluncem.

Andrej ještě chviličku počkal, než odkryl dvířka přístroje. Na vteřinu měl dojem… Ale ne.

Ručička byla na nule.

Ač je to divné, pocítil úlevu. Dokonce si začal hvízdat, když odpojoval jeden systém bioindikátorů za druhým. Nebylo na co dále čekat, nebyla žádná naděje. Poslední aparatura řekla také rozhodné ne. A tak se teorie životní bariéry potvrdila.

Slunce již bylo v zenitu, vše kolem se nesnesitelně třpytilo, oči si mohly trochu odpočinout jen na matném povrchu jezera, které nyní vypadalo šedivě. Demontovaný vitaskop se proměnil v balík o dvou tunách a bylo velmi podivné táhnout ho k disko-plánu, aniž by člověk pocítil jeho váhu.

Aparáty, přístroje, mechanismy. Měří, ochraňují, radí, jsou to uši i oči, ruce i nohy — vševidoucí, všeslyšící, všemocné a neúnavné, moudré a neomylné. Řeknou-li jednou „ne“ — musí rozum i vůle člověka pokorně ustoupit.

Co je to za hloupost, přetrhl Andrej své myšlenky, když ukládal vitaskop do nákladového prostoru v diskoplánu. Nač obviňovat aparatury? Pokorně se ustupuje tehdy, když se nám nedostává vůle a umu, abychom zvítězili nad oním „ne“, a šli dále, vpřed. Takže příteli biologu, jsi sám vinen…

„Alfo, tady Prima, čtverec 288-B, vitaskop je demontován, naložen, situace beze změny, letím zpět…“

„Primo, tady Alfa. Rozumím…“

A po kratičké pauze se až příliš lhostejným hlasem zeptal: „Údaje jsou tedy stejné jako u ostatních?“Že by byl i Medveděv doufal v něco jiného? Že by i jemu, olympskému bohovi bez vášní, nebylo jedno, zda ano nebo ne? Ostatně, samozřejmě že mu to nebylo jedno — „ano“, to byl skandál a bouře — a Medveděv miluje jasnost a řád. A proto Andrej odpověděl dosti nakvašeně:

„To se rozumí. Ručička byla na nule.“

„Končím. Startujte!“

Už sahal na startér, ale nečekaná myšlenka ho přiměla vesele se zasmát. Vytáhl laserovou pilu, kterou měl pod sedadlem, otevřel průlez a znovu vyšel ven.

Nemusel dlouho hledat. U vody ležela deska krásného ametystového odstínu, průzračná, s nádechem kouře, s červenými ohníčky uvnitř. Andrej se usmíval a řezal z ní kostičky. AČ se velice snažil, kostičky nebyly pravidelné, jedna byla větší, druhá zas menší. Ostatně, kolik asi má být kostek v dětské stavebnici? Asi čím víc, tím líp.

Až se zapotil neobvyklou prací. Chomáčky chlorely, která velice citlivě reagovala na jeho dech, nabobtnaly u jeho tváří.

Tak, padesát by mohlo stačit!

„Hraj si, synku! Až vyrosteš, budu ti vyprávět o krystalických planetách. Do té doby již na ně všichni zapomenou jako na něco nepotřebného nebo zakázaného. Pro tebe to bude jen podivná pohádka. A jestli se ti líbí, uděláš si krystalickou planetku z těchto kostek. Jenže na té tvé bude život, protože ty sám…“

Sklapla záklapka vakuové kapsy, do které kostky vložil.

S pilou sklopenou Andrej hleděl na jamku, kterou vyřezal v desce. Hlavou mu kroužil sladký, omamný, strašný, ještě nevyslovený záměr.

Tak říkáte bariéra…

Chomáčky chlorely ho lechtaly na tvářích.

Trojnásobná zásoba. Jedna aktivní, dvě rezervní. Rezervní zásoba. Ale to by musel…

V uších tiše, ale neúprosně tikal metronom.

Andrej pozvedl oči a zaposlouchal se, aniž si to uvědomoval. Ne, to je přece jeho srdce.

Rozdvojená skála visela nad jezerem jako dvě vztyčená křídla, chystající se vzlétnout.

Andrej si uvolnil pravou ruku z rukavice biologického řízení. Čtyři manipulátory klesly bez života. Pod panelem nahmatal bezpečnostní tlačítko havarijního bloku, prsty stiskl obnažené kontakty. Něco zapraskalo a bylo cítit spáleninu.

V uších se mu okamžitě ozval Medveděvův hlas:

„Primo, tady Alfa, proč zmizel signál ze skafandru?“

„Alfo, tady Prima, vše je v pořádku, jen jsem se náhodou dotkl havarijního bezpečnostního tlačítka. Vše je v pořádku.“