Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Jste v kabině?“

„Ano.“

„Proč neletíte?“

„Vše je v pořádku, Petře Jegoroviči, nemějte strach.“

„A proč bych měl mít strach?“

„Alfo, tady Prima, startuji.“

„Primo, tady Alfa, rozumím. Čekám. Máte půl hodiny zpoždění.“

Půl hodiny. Co je to půl hodiny?

Slunce už přešlo zenit, u nohou mu lehla temná skvrna: zploštělý, zmáčknutý stín skafandru se zlámanými manipulátory.

Metronom tikal stále hlasitěji.

Andrej položil prst na pevné červené tlačítko.

Nina se probudila okamžitě. Srdce jí bilo na poplach. Prvním instinktivním pohybem rozsvítila světlo nad dětskou postýlkou.

Zelené tlumené světlo osvítilo sladce oddechující nosík, pootevřenou baculatou pusinku.

Syn klidně spal.

Zhasla a položila hlavu na polštář.

V pokoji bylo šero, ticho a dusno. Kolik je asi hodin? Rozsvěcet hodiny se jí nechtělo a snažila se uhodnout čas podle nějakého příznaku. Na pravé stěně klouzaly jakési opeřené stíny, proletěly po stropě a zmizely. Za stěnou cosi tenounce zazvonilo, zašumělo a ztichlo. Uběhla minuta a možná i víc. Je klid, šero a ticho, které oživuje jen synkův dech.

Nina zavřela oči. Myšlenky jí pomalu a bez spojitostí plynuly, objevovaly se a zase mizely.Co ji tak vylekalo? Zdálo se jí, že nějaký výkřik. Ale kdo by tu křičel? Syn spí. Tedy se jí asi něco zdálo. Ale co?

Snažila se vzpomenout si na sen, ale před očima jí tancovaly úryvky jakési fantasmagorie — modré skály, růžové nebe, mléčné jezero, zelené slunce a nějaký brouk, podobný zašlápnutému chroustovi.

Obrátila se na bok, stočila se do klubíčka a snažila se usnout. Ale podivný neklid ji neopouštěl.

Snad je příliš dusno.

Místo toho, aby zapnula mikroklimatizaci, Nina vstala, oblékla si župan a po hmatu šla k oknu, které se ve tmě sotva rýsovalo. Rozevřela je pomalu a tváře jí ovanul vlahý noční vzduch, plný studených jiskrných zápachů tajgy.

Trochu se jí zatočila hlava. Dole svítila světla ohromného města jako blikotavé hvězdy. Jejich různobarevný roj sahal až k obzoru a splýval s přesnými kresbami souhvězdí na obloze.

Hvězdy… Veselé světlušky kmitají jedna přes druhou. Jako kdyby si něčí černá ruka hrála s ohněm: otevře, zavře, otevře, zavře. Tečka, čárka, tečka, čárka.

Bláznivá noční morseovka.

Nina se pokusila představit si mrazivou hrůzu nekonečných prostorů, modré protuberance cizích sluncí a přešel ji mráz. Ne, hvězdy pro ni zůstanou takové jako v dětství — dobré a veselé světlušky.

Mohly by jí snad ty vzdálené ohníčky vzít jejího Andreje?

A znovu jí před očima vyvstal hrůzný obraz ze sna s odstrašující jasností: modré skály, zelené slunce a podivný chroust. Ne, není rozšlápnutý, ale praskl podél celého těla a v černé ráně…

Ne, ne, ne! Hvězdy, vy jste takové dobré odsud, ze Země. Nemůžete, nemáte právo!

Kde jsi, Andreji? Co je s tebou? Proč mne tak bolí srdce?

Na pravé straně vzplanula přes půl nebe záře a přesně za čtyři sekundy ucítila Nina náraz vzduchu — to startovalo podle letového řádu mezikontinentální reaktivní letadlo. To znamená, že je právě tři hodiny a patnáct minut místního času.

Dole se proplétaly a rozplétaly světelné pruhy reflektorů elektromobilů — i v hlubokém tichu noci někdo někam pospíchal, někdo někoho čekal, někdo se s někým loučil a shledával.

Oči si zvykly na tmu a Nina přešla do sousedního pokoje.

Bylo jí hanba, ale proti své vůli přece vytočila číslo. Eva nespala, usmála se na Ninu z pohodlného křesla a odložila na stolek blok s tužkou.

A zatímco si Nina pracně vymýšlela, nač by se měla zeptat, aby zdůvodnila, proč ji volá uprostřed noci, Eva promluvila první:

„Nespíš? Trápíš se?“

A aniž by čekala na odpověď, pokračovala:

„Neklop oči, já taky nespím celé noci. Od té doby, co Artur poprvé letěl ke hvězdám. A nikdo z našich nespí. Ale mi volala už čtyřikrát.“

Nina cítila, jak se jí svírá hrdlo, a snažila se omluvit, něco říci, ale Eva — kdosi jí dal jméno kosmická máma — ji přerušila:

„Přestaň. Nemáš se zač stydět. A poplač si, jestli se ti uleví. Naši mužové mají hvězdy — a my slzy. Tak se to kdysi dávno říkalo.“

Eva byla malířka a velmi dobře věděla, jak to kdysi chodilo.

Nina se mimoděk podívala na gobelíny, které byly rozvěšeny po celém Evině pokoji. Planoucí barvy kreseb a vzorů svítily v pološeru a v nich se objevovaly krásné figury — některé mohutné, jiné útlé a křehké — rozkvétaly tam podivuhodné květy, voněla tráva a šumělo jantarové moře a pomalé runy Kalevaly vyvstávaly z hlubin času vstříc atomovým sluncím nového věku.

Eva zachytila její pohled.

„Líbí se ti? Já tady po nocích sedím schválně. Je tu klidněji.“

Nina mlčela a Eva vzala do ruky blok.

„Chceš, ukážu ti něco nového? Je to jen náčrt, ale chtěla bych něco takového namalovat. K návratu našich mužů… Aby věděli, že my tu bez nich nezahálíme.“

Přistrčila blok k obrazovce.

„Líbí se ti to?“

Byl to náčrt udělaný luminiscentní tužkou, stylizovaný v lidovou kresbu, proto Nina hned nepoznala, co je tam zobrazeno. Jen postupně se barevné čáry skládaly v kresbu.

Modré, rovné skály.

Zelené slunce se dvěma coronami.

Bílý ovál mohutného jezera… Zelená bytost — ne, je to skafandr — no jistě, skafandr, dokonce s výrobní značkou SRŽF-5. Jak to, že to hned nepoznala?

Ticho.

Nestačila se ještě ani podivit, ani leknout, když ji něco tupě udeřilo do spánků, kresba se rozlomila — a za ní byla noc a přes nekonečnou propast vesmíru kdesi vedle ní, přímo před očima, se rozestoupily uzávěry skafandru a vyvrhly nechráněné tělo do strašného cizího světa.

„Co je ti, Nino? Proč tak křičíš?“

„Evo, jemu je zle! Evo!“

Na lodi vládl radostný shon.

Vědci, oblečení ve stejných šedých kombinézách s otevřenými přílbami, umazaní a veselí se teď podobali spíš partě kluků, kteří si vzali do hlavy, že rozbijí ospalé elektronické království. Cvakaly přepínače, pískaly vylekané automaty, indikátory míhaly světly jako posedlé, snažily se uvést v řád nesystematické vzruchy v řetězci, ale stále nové algoritmy je nutily k vypětí a reproduktory po celé lodi i v kajutách se ozývaly různými hlasy: Prověrka! Prověrka!

Krivcov, rozzlobený a rozčilený, chodil po chodbách a pečlivě prohlížel každý metr matného kovu na všech úsecích. V oddělení chronopulsace div neupadl, zakopl o něčí nohy. Za pultem ležel kybernetik Stanislav Svirin.

„Koukejte, dejte sem ty brýle, vím, že jste mi je vzali!“

Svirin si přihladil buclatou rukou šedou kštici a pokusil se zobrazit na své kulaté tváři nelibost. „Soudruhu Krivcove, jestli se mne ještě jednou zeptáte na brýle, pošlu vás na dva měsíce do minulosti. Říkal jsem vám, že se máte zeptat Apenčuka.“

„Už jsem se ptal.“

„No a?“

„Říká, že je nevzal.“

Kybernetikův hlas byl i nadále vážný.

„To je možné. Na takovýchto planetách je možné všechno. Záhadný minerál. Prahmota. Co si na ní vezmeš?“

„Kluci, pochopte, že bez brýlí nemůžu vypočítat grafikon meteorologických děl. Práce mi stojí… Už by to mohlo stačit…“

„Brýle jsou v našem věku jen paráda. Máte nosit kontaktní čočky. Sice vám trochu pokazí lesk očí, ale zato je neztratíte…“