Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Mládeži, nezapomeňte, že v daném okamžiku máme na lodi tíži, která se téměř rovná zemské!“

Andrej si sedl ke stolu celý pomačkaný. Mohutný ‚kapitánův baryton přehlušil ostatní:

„Dobrá, přátelé! Křtiny oslavíme na Měsíci. Ale poradu odložit nemůžeme. Přikazuje nám to řád lodi. Myslím si, že podrobné referáty nejsou potřebné. Pracujeme všichni společně. Začněme tedy dotazy. Co je komu nejasného…“ Otázky se jen sypaly. Ale netýkaly se jejich práce.

Na vitaskop si Andrej vzpomněl až za dvě hodiny. Uslyšel, jak za jeho zády Medveděv říká kapitánovi Bremzisovi:

„Kapitáne, Savin teď nemá pomyšlení na problémy života na krystalických planetách. S těmito problémy se skvěle vyrovnal na Zemi. Ale je třeba někoho poslat pro aparát.“

Andrej se začervenal a rychle vstal.

„Petře Jegoroviči, půjdu pro něj sám. Promiňte, jsem z toho celý u vytržení, ale ne tak, abych… zkrátka, jsem střízlivý a vím, co mám dělat. A kromě toho mi teď vůbec neuškodí malá procházka na čerstvém povětří.“

Medvěd protáhl obočí a kapitán se rozesmál:

„No, jestli ty, novopečený otče, pokládáš sterilní kysličník uhličitý za čerstvé povětří — tak prosím. Jen si nerozhaluj skafandr, bude-li ti horko!“

Zase se ze všech stran sypaly žertíky; ale Bremzis zvedl ruku.

„Přátelé, zůstalo nám do startu málo času. Je třeba připravit Alfu. Porada je skončena. Ach ano, málem jsem zapomněl! Poslední otázka: dáme této planetě jméno, nebo se omezíme jen na číselný index?“

„Jaký by to mělo smysl? Všechny krystalické planety se podobají jedna druhé jak dvě kapky vody. Jediný rozdíl je v jejich stáří.“

Medvěd astrofyzika podpořil:

„Krivcov má pravdu. Stačí index. Je to zcela obyčejná planeta.“

„Tak dobře.“ Kapitán se otočil k Andrejovi, poklepal mu po rameni. No a ty, tatínku, lez do Vejce a vyraz!“

„Vejce…,“ Andrej se zamračil. „Vždyť je to odsud kousek… A Vejce dá tolik příprav…“

„Bez odmluvy. I tak bych tě neměl pouštět samotného. Alečas běží a ty jsi zkušený. Krivcov ti pomůže s přípravou a spojení…“

„Spojení budu udržovat já,“ řekl Medvěd. „Stejně musím být v radiostanici, budu mít spojení s Chronosem a Primou.“

„Dobře. A ty si, Savine, pospěš. Času je málo.“ Zatímco Andrej skládal záznamy, lodní klubovna se vyprázdnila.

Krivcov dohnal Andreje až v inkubátoru.

„Vezmi si tohle,“ ukázal na třetí buňku vpravo. „Je svěží a výborně reaguje na ruce. Byl jsem v něm včera.“

Poměrně snadno vysunuli z buňky dvoumetrový lesklý elipsoid se složenými manipulátory a upevnili ho mezi mřížkové disky rozněcovačů. Krivcov přistoupil k řídícímu pultu.

„Otevírej,“ řekl přes rameno.

Teprve teď si Andrej plně uvědomil, jak se skafandr s autonomním režimem životních funkcí (SR2F-5) málo podobá vejci. Spíš je podobný mrtvému broukovi se skrčenými nožkami. Stačí jeden pohyb a…

„Tak co je? Nemůžeš se vzpamatovat?“

„Ale ne, Aljošo. Jen jsem se zakoukal. Je to divné, signál připravenosti svítí jako kousek nočního labiru.“

„Tak to jsem nevěděl, že otcovství rozvíjí v člověku umělecké sklony a tvůrčí fantazii. Musím si to zapamatovat pro budoucnost.“

Andrej s úsměvem stiskl červené tlačítko na trupu brouka.

„Doufám, Aljošo, že si to brzy budeš moct ověřit na vlastní kůži.“

Astrofyzik se rozesmál a sáhl po své dýmce, ačkoliv v inkubátoru bylo kouření zakázáno.

Kovové tělo brouka se pomalu rozdělilo na dvě poloviny jako pouzdro na housle. Odhalilo složitou strukturu svých vnitřností.

„A všiml sis tovární značky?“ řekl Krivcov. „Krasnojarsk. Je to pozdrav od našich krajanů ze Sibiře.“

„Jaká hanba!“ Teprve teď si Andrej všiml písmen KBK — Krasnojarský bio-komplex. A jeho Nina před svatbou pracovala právě v tomto závodě. Možná že se dotýkala právě tohoto přístroje, dávala život miliardám mikroorganismů a plísním, které byly uzavřeny v trubičkách, kolbách a retortách, i těm zázračným polštářkům chlorely, možná že právě její ruce udělaly pro něj ten neuvěřitelně složitý činný model zemské atmosféry, aby nezahynul v hlubinách neúprosného kosmu.

Představil si ji, jak stojí na kraji polosesutého útesu nad nazelenalou hladinou Krasnojarského moře, po kterém se prohánějí motorové čluny, a jak přednáší staré verše. Vítr jí čechrá vlasy, zemský vítr — celý oceán kyslíku, naplněný smolnou vůní tajgy, nohy se jí boří do hluboké trávy, vlahé a prosluněné. Protější břeh není vidět a výškové budovy dalekého města rostou přímo z vody, lehké a duhově zbarvené, pohádkově krásné jako gigantické krystaly labiru.

„Hrome, zase ten čertovský labir. To by se z toho člověk zbláznil.“

„Poslyš, Andreji, možná že bys přece jen neměl letět?“ Krivcov se mu účastně zadíval do tváře. „Vždyť ty spíš vestoje a vidíš sny v bdělém stavu. Pojď, raději poletím já.“

„Neblázni! Radši zapni ultrafialové světlo.“

„Jak myslíš,“ astrofyzik položil ruku na panel. „Já bych byl připraven v okamžiku.“

Mezi disky rozněcovače vznikl lehký obláček ionizace a obalil tělo skafandru. Proud neviditelného světa omyl vnitřnosti kovového „brouka“, pronikl do tisíců maličkých buněk a přihrádek. V nylonových tepnách se daly do pohybu různobarevné kapaliny, zamlžily se kolby a retorty.

Andrej téměř fyzicky pocítil, jak ožívá orgán po orgánu v tomto umělém organismu.

„Dávám CO2.“

Okolo Vejce zadul vítr kysličníku uhličitého, tělo skafandru se zachvělo. Polštářky s chlorelou okamžitě nabyly na objemu, zelené nitky prolezly otvory v hustém ochranném sítu.

„Připraven?“

„Ano.“

„Tak jedem.“

Vítr okamžitě zmlkl a oblak ionizace zmizel. Andrej navyklým skokem pozpátku skočil do rozevřeného pouzdra. Krivcov už byl u něho, pomohl mu se zapínáním mnoha manžet na rukou i na nohou, upevnil spoje a výchozí trubice.

To byl nejtěžší bod celé procedury, oblékání. Tady byla nutná rychlost a přesnost — bylo nutno spojit se se skafandrem dříve, než v něm probuzený život znovu uhasne.

Konečně zaklapl zámek a Andrej se ocitl ve Vejci, oddělený od ostatního světa a také chráněný tlustou pancéřovou skořápkou.

„Tak co?“ uslyšel ve sluchátkách.

„V pořádku. Jen se mi trochu špatně dýchá, chlorela trochu opadla. Ostatní je vše normální.“

„Neměli bychom to zopakovat?“

„Ne, není třeba. Už je to lepší. Za minutu to bude v normě.“

Teď Andrej a kovový brouk tvořili jednolitý celek, jeden organismus, uzavřený životní kruh — tak jako tvoří uzavřený kruh člověk a Země. Žili jeden z druhého, spojeni koloběhem látek vzájemně potřebných.

Nic zvenčí nepotřebovali, a také nic neodhazovali. Byl to ideální a výborně chráněný systém vzájemného zabezpečení.

„Co sluníčko?“

Andrej otočil oči k ciferníku atomových baterií. Neviditelné slunce jeho minisvěta mohlo hořet nejméně tři sta let.

„V pořádku. Svítí a hřeje. Jak se patří.“

Zapojil lokátory, přizpůsobil si manžety na rukou a nohou, prověřil řízení — úchytky manipulátorů se pohnuly. Zvedl se na šesti nohách a začal obvyklou rozcvičku — skákal, dělal dřepy, tancoval kozáčka, běhal po stěnách, po stropě, zvedal závaží, splétal a rozplétal tenkou nylonovou šňůru, aby si svaly a pohybové nervy zvykly na nové končetiny. Krivcov stál opodál, díval se na něj lhostejně, ale když Andrej špatně odhadl síly při skoku z jedné stěny na druhou a svalil se na podlahu, dal se do smíchu.