Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Ano, ano,“ přikývl Dym-Dym, „to je také zcela pravděpodobné.“

Otočil se a šel pryč, zřejmě ho napadla jakási myšlenka. Zamával na mládence, aby ho nechali.

„Šťastlivec!“ povzdechl si Vovolur.

„Kdo? On?“ podivil se Arsen.

„Ne on, ale ty,“ rozzlobeně vyštěkl Sajkin. „Copak nechápeš, proč se obrátil právě na tebe?“

Stroj se plavně zvedal. Už byl na úrovni Dym-Dymova balkónu. Arsen zevnitř dobře viděl náčelníkovu tvář i obličeje ostatních kolegů. Jak divné jsou obličeje lidí, kteří něco s napětím očekávají… Arsen si dovolil hlasitě se zasmát — spojení kabiny s laboratoří už bylo přerušeno.

Arsen zhasl vnitřní osvětlení. Nebál se — byl přesvědčen, že stroji nic nehrozí, dokonce i kdyby se objevil v pekle požáru, nebo dokonce v hrdle sopky. Ale to se nestane. Když vešlo ve známost, že se chystá pokus s člověkem na palubě, energetické ústředí povolilo laboratoři TTP použít všechnu energii Ajurjupinské kaskády za půl měsíce. To dávalo možnost uskutečnit přenos stroje o dvanáct miliónů let zpátky, kdy na tomto místě největší výška kopců nepřesahovala sto metrů nad hladinou moře. Půl minuty bude viset nad touto předhistorickou rovinou…

Stroj skončil stoupání uvnitř úzké krabice laboratoře. Tak, teď. Teď se to stane! Arsen se spěšně pohnul k iluminátoru a chytil se za kruhové držadlo, potažené kůží.

Teď.

A vše spadlo dolů. Ne, zůstalo na místě. Ale on plul. Plul vzduchem. Co to je?

Stav beztíže. Elementární stav beztíže, mnohokrát prověřený. Ale proč? Co je to tam?

Tam, za iluminátorem byla noc. Ale nebyla to noc jako na Zemi, nýbrž svět ohromných, těžkých hvězd. Nikoli teček, ale oslňujících vyzařujících těles. Černá tma, nikoli však sametová jako půlnoční obloha spíše dokonalá nepropustnost nesmírných vrstev černého skla.

Arsen se otočil ke kulatým iluminátorům. I tam bylo vidět kouřové roje nerozeznatelné hvězdné drobotiny kosmického planktonu. Červené kruhy chladných gigantů čadily, jako by do nich někdo neustále foukal a nedal jim vyhasnout. Osamocené krystaly modrých sluncí hořely klidným stálým ohněm. Všechno bylo tak cizí a zářilo nesnesitelně ve srovnání se zemským nebem i s kosmem známým z fotografií, které dnes zná každé dítě.

Kosmos?

Na údiv nestačilo těch třicet automaticky odpočítaných sekund. Stroj se zakymácel. Arsen se bolestivě uhodil koleny o podlahu. Reflektory svítily přímo do iluminátorů, Arsenoví se mírně zvedal žaludek, jako při přistání letadla.

Stroj plynule klesal.

Znovu se objevil Dym-Dymův balkónek a stejný výraz na obličejích a zbyteční dezinfikátoři ve zbytečných skafandrech tam dole… Arsen zmáčkl páku a dveře bočního průlezu se otevřely. Vyhlédl ven, pod ním bylo ještě asi dvacet metrů, podlaha se k němu blížila. Z balkónů na něj v úžasu mávali.

Ještě nic nevědí…

Když zůstalo asi půl druhého metru, Arsen vyskočil. Postavy ve skafandrech se vrhly k němu. Arsen se usmál, poplácal jednoho z nich po synteriklonovém rameni a vešel do zdviže. Nějaký důležitý host z hlavního města uskočil stranou, když ho uviděl. Hlupáku, pomyslel si bez hněvu Arsen. Bojí se pravěké infekce. A já se vracím z vakua. Z nejdokonalejšího vakua, navíc blízkého absolutní nule.

V pracovně bylo ticho. Všichni kromě Dym-Dyma stáli. Arsen za sebou přivřel dveře a také se mlčky zastavil, aby dal Dym-Dymovi čas vynadat mu, že vylezl bez dezinfekce. Mluvit se mu nechtělo — vždyť musel jedním slovem rozbít všechno, co Dym-Dym už půl druhé desítky let budoval — nejdříve teoreticky, pak v praxi.“Sedněte si,“ řekl Dym-Dym.

Arsen si poslušně sedl na kraj židle. Všichni kolem stáli jako předtím.

„Tak přece jen kosmos,“ řekl Dym-Dym. „A také hvězdy, že?“

„Ano,“ odpověděl Arsen. „Ničím se to nepodobá našemu nebi.“

Nikdo ještě nic nepochopil.

„Myslím, že to je vše.“ Dym-Dym se zvedl a šel ke své pracovně. Dole, uprostřed sálu, se osiřele leskl osamocený stroj. „Myslím, že jsme byli přítomni při prvním a zároveň posledním letu člověka do minulosti. Opakování pokusu za účasti člověka pokládám za nesmyslné ve srovnání s nebezpečím, kterému by byl vystaven v neznámém bodu kosmického prostoru. Má-li někdo otázky, prosím.“

„Mám otázku,“ řekl hlubokým hlasem Invarjadži, jeden z nejvýznamnějších paleontologů Země. „Nestydím se přiznat, že jsem zatím nic nepochopil. Proč se váš stroj objevil v minulosti ne na stejném místě, ale v neznámém koutě kosmu?“

Dym-Dym se podíval na Arsena, oba se usmáli. Podobali se dvěma spiklencům, kteří chrání důležité, ale smutné tajemství. Je zcela prosté, odhalit je může každý a oni dva se lítostivě usmívají. Nechápou, proč to nikdo neudělá.

„Moucha ve vagónu,“ řekl Arsen. „Zvykli jsme si na mouchy, které létají uprostřed ženoucího se vagónu a tak se přemisťují spolu s námi.“

„To je ono,“ řekl Dym-Dym. „Od šesté třídy tento prostý příklad tak pevně tkví v naší hlavě, že si nedovedeme představit vagón a mouchu každého zvlášť. Jsou spojeny do jednoho systému. Ale představte si prostý případ: necháme mouchu v témže bodě zemského povrchu, to jest zachováme její zeměpisné koordinátory i vzdálenost od středu Země, ale přeneseme ji o hodinu zpět. Zůstane v témže vagóně? Nikoliv. Protože před hodinou byl náš vagón někde jinde. Moucha by visela ve vzduchu nad kolejemi. Ovšem za předpokladu, že Země je celý vesmír.“ Dym-Dym se rozhlédl — příklad snad byl tak názorný, že dalšího vysvětlování nebylo třeba.

„V našem pokusu,“ pokračoval Dym-Dym, „úlohu mouchy sehrál stroj času, úlohu vagónu naše Metagalaxie. Necháváme stroj na témže místě, ale toto místo nesmíme vztahovat ke středu Země, ale k centru celé Metagalaxie. Když začíná pohyb v čase, fixují se prostorové a řekl bych, makroprostorové koordinátory stroje. Objevuje se na témže místě. Před dvanácti milióny let však na tomto místě nebyla Země. Byla tehdy ve zcela jiném bodu vesmíru.“

Všichni překvapeně mlčeli.

Zdálo se to příliš prosté. Na témže místě — ale kde?

Nikdo nekladl otázky, všichni umlkli, všechno bylo i tak zřejmé.

„A proč jste tak zaraženi?“ zvolal najednou Dym-Dym. Nesnášel pohřební náladu. „Já osobně jsem poprvé v životě přítomen završení nějakého obrovského problému — zatím jsem byl svědkem jen vznikání problémů. Takže to samo o sobě již je zajímavé. A dnes jsme experimentálně dokázali, že působit na minulost je prakticky zcela nemožné. Musím jen vyjádřit soustrast skupině odborníků, která se v nejbližší budoucnosti chystala ponořit do minulosti… Aniž by se hnuli z téhož místa.“

Lehce se uklonil směrem k Sajkinovi, Vovolurovi a Podymachinovi. Ale mládenci velice dobře znali svého vedoucího, a tak je nemohl oklamat. „Jestli je teď někomu hořko,“ myslel si každý z nich, „tak jemu samému. Vlastníma rukama uzavřít výzkum, kterému věnoval celý život, veškerou svou práci, v době, kdy již není tak mlád, aby mohl začít pracovat na novém, stejně důležitém úkolu.“

„Dmitriji Dmitrijiči,“ prosebným tónem řekl Sajkin, „a co když ještě jednou…“

„Žádné ještě,“ odsekl Dym-Dym. „Není proč. Chápete, jaké je to riziko? Minule, když jsme mysleli, že se stroj objevil pod povrchem Země, byl vlastně také v kosmu, a to v nějakém kosmickém mraku. Je překvapující, že všechno tak dobře dopadlo, zejména pro našeho psa. Byl to zřejmě slabý, malý mrak, který nevyzařoval. Ano, to tu bylo před milióny let.“