Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Jednotkou měření je jeden ach. V některých dílech je sto achů, v jiných tisíc a v některých není ani deset. Samozřejmě že všechny obrazy jednoho umělce nemají stejný počet achů. Ale když jsem prošel všechna muzea na Sigmě 3 a udělal jsem achometrická měření děl významných umělců, přesvědčil jsem se, že každý z nich má svůj individuální achový rozsah. Například všechna plátna Trentelova jsou mezi 3500 a 3650 achy, obrazy geniálního Vejdima Sejmura jsou na rozhraní od 4900 do 5000 achů a Zajgel-Zujgel má asi 3970 až 4135 achů. A tak dále…

Když falzifikátor dělá napodobeninu, může zvládnout techniku a stylové zvláštnosti malíře, jehož plátno napodobuje.

Sílu emocionálního náboje však není možné napodobit. Určitě bude menší, než má být. Anebo v krajním případě větší, a to tehdy, když falzifikátor je nadanější než malíř, jehož obraz napodobuje. Ale napodobenina, i když je lepší než originál, přesto bude jen napodobeninou. Letadlo je dokonalejší než automobil a přece to není automobil.“ (Smích v sále.) „Ale vraťme se k Štrucelovi mladšímu. Věděl jsem, že jeho emocionální rozsah je 3770–3850 achů. Proto, když jsem objevil, že v muzeu padělků obraz Pokrm bohů ukazuje 3810 achů, nepochyboval jsem ani chvíli, že mám před sebou originál. A jak vidíte, achoměr mne nezklamal.

Jaké jsou mé další plány? Jsem přesvědčen, že s achoměrem bude každý majitel soukromé sbírky pojištěn před koupí falzifikátu. Achoměry by tedy měly mít úspěch. Ale já je nehodlám vyrábět. Chci jen prodat svůj vynález, což tímto dávám ve známost všem, kdo by o něj měli zájem.“

Tím Davis zakončil své vystoupení a potom ještě dvě hodiny odpovídal na nejrůznější dotazy novinářů: jak je achoměr sestrojen, kolik je Davisovi let, s kým by se chtěl oženit, kdyby se rozvedl se svou paní, zda s blondýnkou nebo s brunetkou.

Ale nechme tiskovou konferenci plavat. Nebudeme si všímat ani Davisova handrkování se zainteresovanými osobami. Ne-budeme pátrat po tom, kolik za svůj vynález dostal.

Achoměry se začaly prodávat a den ode dne byly levnější.

Poznamenáme též, že v nejznámějších obrazárnách a soukromých sbírkách se našlo tolik falzifikátů, že muzeum padělků zcela ztratilo svou původní přitažlivost.

Sigmané začali chodit do obrazáren nikoli proto, aby se seznámili s vynikajícími obrazy, ale aby tam našli nějaký padělek.

Návštěvníci obrazáren propadli lovecké vášni, obrazy si neprohlíželi, spíš jen prověřovali, zda nesmrtelná díla vyzařují takové množství achů, jaké mají vyzařovat podle katalogu.

Kdybychom to vyjádřili dnešním jazykem, byli to antihledači pokladů. Ani nalezení dosud neznámého geniálního originálu nepřinášelo takovou radost, jako když byl objeven padělek.

Všechna významná díla světového umění byla měřena a kulturní člověk na Sigmě se spokojil s vědomím, že Madona Marmelliho má 6500 achů a věhlasné Flowersovy krajiny mají v průměru 3400 achů. Také od studentů dějin umění se na zkouškách žádalo, aby znali tyto přesné údaje. A když někdo mluvil o umění, v paměti se mu nevybavovaly zrakové vjemy, asociace nebo myšlenky, nýbrž jen spousty číselných údajů.

Brzy se našel způsob, jak měřit emocionální náboj také v hudebních skladbách a v literatuře. Pravda, vyjasnilo se, že s literaturou to není tak snadné. Mnohé významné poémy a romány se nedaly změřit a bylo k tomu třeba zvlášť citlivých speciálních achoměrů. Ale vysoce rozvinutá technika překonala úspěšně i tyto potíže. Byly sestrojeny takové unikátní aparáty, které lovily desetiny, setiny a dokonce i tisíciny achů. V důsledku toho byla literární díla také změřena. Tak jako ostatní.

Na Sigmě 3 vůbec milovali čísla a věřili, že všechno, co existuje, se dá matematicky analyzovat. Od jisté doby tam dokonce říkali: „Analyzuji, tedy jsem.“ A všechno, co se nedalo vyjádřit čísly, vyvolávalo skeptický vztah, podezření a nedůvěru.

Možná že právě proto se na Sigmě tak nadchli pro achoměry. Možnost achometrického měření dala konečně odborníkům na dějiny umění a literárním vědcům přesná kritéria pro hodnocení, takže nakonec zcela odpadla potřeba uvedených odborníků. Vždyť každý si mohl vlastním achoměrem změřit, kolik achů je v kterém díle.

Všechno šlo, jak má jít. Ale za několik let vznikl jiný směr. Začal mezi romanopisci a později se rozšířil na všechny druhy umění a literatury.

Velmi plodný autor Johann Damm, jehož romány měly tak asi 10 achů, prohlásil, že vědomě píše díla s nízkým obsahem achů. A dělá to proto, že čtenář si snadněji osvojí deset desítiachových románů než jeden stoachový. Z toho plyne, že nízkoachové romány jsou užitečnější. A správný spisovatel by měl v první řadě myslet na to, aby jeho dílo bylo užitečné.

Nastaly rozepře. Postupně stále více představitelů literatury a umění souhlasilo s tím, že se skutečně rychleji prodávají a více čtou ta díla, v nichž je menší množství achů. A lékaři psychiatři, kteří nyní nastoupili na místa literárních a uměleckých kritiků, potvrdili, že podle mnoha provedených pokusů je z lékařského hlediska užitečnější, když čtenář nebo divák přijímá emocionální energii děl nikoli najednou, nýbrž po částech, v nevelkých porcích — kvantech. A tomuto požadavku vyhovují právě nízkoachová díla.

Tak se na Sigmě objevila kvantová literatura. Spisovatelé se snažili psát hůře, ale více.

Vytvoření silně. emocionálního díla se pokládalo za znak tvůrčí slabosti a lhostejnosti ke zdraví lidu.

A ty, kteří tvrdohlavě nechtěli psát slabá díla, lidé prostě přestali číst. Kdo by si chtěl ničit zdraví, že?

Téměř současně s kvantovou literaturou vznikla i kvantová hudba a kvantové malířství.

O osud civilizace na Sigmě 3 se nikdo nestrachoval. Odkud by se také vzal strach na planetě, kde věda a technika měly nevídané úspěchy. Zdálo se, že pro ně není nic nemožného.

A když pak provinční náčelník Bidl Baridl přišel na lákavou, ale velmi těžko uskutečnitelnou myšlenku, všemocná věda mu pomohla uvést ji v život.

Bidl Baridl uvažoval následovně: literatura a umění mají na člověka jistý zušlechťující vliv. Ale k přečtení knihy je třeba řady hodin. Film vyžaduje tři hodiny. Na poslech symfonie je třeba promarnit aspoň hodinu.Zřejmě člověk ty nešťastné achy potřebuje, když pro ně je ochoten ztrácet tolik času.

Nejde to tedy zařídit tak, aby spotřebitel dostal všechny potřebné achy nikoli v podobně knih, filmů, hudebních děl, ale nějak jinak? Například v podobě achpyrinových pilulek? Dejme tomu, místo tříhodinového koukání na film, který má sílu 30 achů, vezmeš pilulku achpyrinu stejné účinnosti a dostaneš stejný emocionální náboj jako od filmu. Ušetříš přitom tři hodiny času — a čas jsou peníze, jak víme.

A navíc je možno do achpyrinových tabletek dát ještě různé přísady, které působí na psychiku tak, že ten, kdo spolkne pilulku, má stejné pocity jako při shlédnutí toho nebo onoho filmu, při poslechu té či oné skladby.

V takovém případě by se každý druh achpyrinových tablet jmenoval podle díla, které může nahradit. Například dobrodružná pilulka Torzon nebo komediální Gifarova svatba.

Achpyrinové tabletky mohou mít více nebo méně achů, mohou být silné nebo slabé, s příměsí smutku nebo s příchutí životní radosti.