Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

TV! Zradila nás, když mu řekla tak, jak nám to on sám nabídl. Dívala se na něj rozzářenýma očima, neskrývala svůj obdiv. Zcela se před ním prozradila. Netajila své nadšení. Bylo nám trapné dívat se na ni v té chvíli. Pohlédli jsme na ředitele.

Něco trhlo jeho obličejem. V chladných analyzujících očích se otevřely dvě tůňky s čistou modrou vodou. Jako kdyby na tu uzavřenou nepochopitelnou duši zaklepaly dívčí prsty a ve dveřích se na okamžik ukázal člověk. Vyhlédl a zase zmizel. Opět navlékl na svou tvář chladnokrevnou masku. Pokrčil rameny:

„Neumím tancovat!“

„Někdy si lidé jdou zatancovat, aby si pohovořili.“

Valja byla až příliš upřímná. Bylo to její přílišnou sebedůvěrou. Nikdo z mužů jí nikdy nic neodřekl.

TOR I. se zachoval tak, jak to nikdo nečekal.

„O čem bychom mohli mluvit?“ pohrdavě řekl. „Jestli se snad chcete omluvit za nepořádnost v poslední práci, tak to je zbytečné. Už jsem podepsal příkaz k důtce.“

Mluvil hlasitě a nedělal si starosti s tím, že ho všichni slyší. A pak se obrátil znovu ke svému sousedovi a pokračoval v rozhovoru, který Valja přerušila.

Valja šla rychle přes celý sál ke dveřím. Vypadala jako raněná. Pustil jsem se za ní, volal jsem ji. Podívala se na mě pohledem, který mě nepoznával. Pro každou jinou by taková událost byla jen důvodem k uražení. Pro Valju to však bylo kruté ponaučení.

Běžela ke schodišti a nedívala se na cestu. Bál jsem se, že zakopne a spadne ze schodů.

Dohnal jsem ji až u dveří. Vložil jsem do svého hlasu vše, co jsem v tom okamžiku cítil.

„Valjo, on za to nestojí… Je to suchar. Jsme všichni na tvé straně.“

Zlostně se na mne podívala:“Je lepší než vy všichni. Moudřejší a čestnější než vy.“

Zůstala sama sebou. Pochopil jsem, že proti tomu nic nesvedu. A také jsem si uvědomil, že to Torovi I. nikdy neprominu.

Od toho večera jsem ředitele přestal vídat. Přicházel jsem k němu, jen když si mě dal zavolat. Odpovídal jsem mu záměrně oficiálně. Stejně se chovali i moji přátelé.

TOR I. si toho vůbec nevšímal. Choval se ke všem i k Valje tak, jako by se nic nestalo. Stejně jako předtím zasahoval do všech maličkostí.

Již odedávna existovala v našem ústavu tradice, že mladí rytíři přinášeli s prvním jarem dívkám mimózu. Ty ji s pýchou dávaly do vázy v laboratoři, takže omamnou vůni bylo cítit dokonce i na chodbě. TOR I. dal příkaz, aby místo mimózy daly do vázy sněženky. Laskavý Mich-Mich je sháněl u stařenek na ulici (ty mu za to blahořečily) a potom s tisíci omluvami šel vyměňovat květy ve vázách. Musel vyslechnout mnoho jízlivých poznámek o tom, jaké procento dostane z prodeje sněženek ředitel.

„Dáváme přednost rodné přírodě před cizí!“

Anebo nevinným hlasem se někdo zeptal:

„Copak? Ředitele bolí hlava od silné vůně?“

Největší ostrovtip projevoval Sáša Mitrofanov.

Trvalo to tak dlouho, dokud ředitel nevysvětlil:

„Fytocyty mimózy ovlivňují průběh některých pokusů.“

A Sáša teprve potom pochopil, proč se mu nepodařil před dvěma dny mnohokrát prověřený pokus s nákazou morčat chřipkou.

Teprve na zasedání vědecké rady jsme pochopili, jaký je ředitel odborník. Sáša Mitrofanov referoval o práci laboratoře. Mluvil o pozorováních průběhu nervových impulsů ve vláknech různého průměru. Je například známo, že u chobotnice k dlouhým chobotům vedou tlustší nervová vlákna než ke krátkým. Čím tlustší vlákno, tím rychleji jím probíhá impuls. Jen díky tomu impuls vyslaný z mozku chobotnice dosáhne ve stejnou chvíli konce krátkých i dlouhých ramen a tím je zabezpečena současnost jejich akce.

Sáša hovořil o sérii promyšlených vtipných pokusů, provedených v jeho laboratoři, jimiž se upřesnila závislost mezi tloušťkou vlákna a rychlostí impulsu, a o přípravách na nové pokusy.

Ředitel poslouchal Sášův referát velice pozorně. Zdálo se, že se snaží zapamatovat si každé jeho slovo, dokonce že si něco šeptá. Ale chvílemi jeho oči hasly, koutky rtů klesaly. Pak se ale vždy znovu zaposlouchal a na tváři se mu objevil výraz soustředěného zájmu. Když Sáša svůj referát skončil, všichni se podívali na ředitele. Podle toho, co řekne, udělají si o něm poslední mínění.

Do ticha se ozval jeho chladnokrevný hlas.

„Ať se vyjádří také ostatní.“

Poslouchal je stejně jako Sášu. Potom vstal a položil Mitrofanovovi několik otázek.

Jaký obal mají vlákna různé tloušťky a jaký je vztah mezi průřezem a tloušťkou obalu? Brali v úvahu odlišnou nasycenost mikroelementy na různých úsecích vláken? Proč by si nemohli udělat model nervu ze syntetických bílkovin a postupně je po úsecích měnit ve složitější?

Nedá se říci, že tyto otázky zcela přeškrtávaly veškerou práci, kterou Mitrofanovova laboratoř udělala. Ani si na to nedělaly nárok, hlavně ne formálně. Ale TOR I. tím naznačil zásadně novou cestu výzkumu. Kdyby byla Mitrofanovova laboratoř touto cestou šla od začátku, byla by práce hotova mnohem dříve.

Od té doby jsem si začal ředitele pozorně všímat a studovat jeho jednání.

Vždycky mne zajímali lidé, kteří měli neobvyklé rozumové schopnosti. K tomu přistupoval ještě i profesionální zájem. Kdyby byla moje práce úspěšná, pomohlo by nám to zdokonalit nervový systém.

Příroda nás silně omezuje: když získáváme nové znalosti, vždy ztrácíme něco z toho, co jsme znali dříve. Pozdější mozkové vrstvy se ukládají na dřívější, tlumí jejich činnost. Instinkty vyhasínají a nevyužité spoje se pokrývají popelem. Ale to je jen polovina neštěstí.

Čelní laloky nestačí analyzovat všechno, co je v mozku: jako v klidných zátokách tu stojí celé flotily nevyužitých informací; jako ponorky se houpají v hlubině zajímavé myšlenky, které chtějí na povrch; převratné ideje, o nichž nevíme, na jakém místě mozku jsou skryty, se pokrývají rzí a postupně ztrácejí cenu.

Máme toto pokládat za zákon, smířit se s ním a podřídit se mu?

Zvykli jsme si pokládat lidský organismus a zejména mozek za korunu díla, které stvořila příroda. Leckteří lidé si dokonce zvykli na nebezpečnou myšlenku, že nic dokonalejšího nemůže být. Je to tak pro ně klidnější. Ale klid nikdy nebyl hybnou pákou pokroku. Ve skutečnosti jsou naše organismy ustrnulé jako dědičná informace a neumějí se vždy přizpůsobit změnám prostředí. Impulsy v našich nervech se pohybují po čertech pomalu. Matka příroda neroste spolu s námi, nestačí našemu vývoji, dává nám totéž jako před dvěma sty, pěti sty nebo i tisíci léty. Ale nám to nestačí. Vyrostli jsme z plenek, které byly určeny pro živočichy. Vstoupili jsme na samostatnou cestu. A můžeme být na to hrdi, protože výtvory našich rukou jsou v mnoha ohledech dokonalejší, než jsme my sami: železné páky jsou silnější než naše ruce, kola a křídla rychlejší než naše nohy, automaty spolehlivější než naše nervy a počítací stroje rychlejší než náš mozek. To znamená, že můžeme tvořit lépe než příroda.

Přišel čas zapracovat i na vlastním organismu. Pokouším se představit si nového člověka. Bude myslet stokrát rychleji a už jen tato vlastnost ho učiní tisíckrát silnějším. Proto tady pracuje náš ústav. Proto studujeme průřezy nervů a vzájemné vztahy a poměry látek v nich. Jaký bude nový člověk? Jak bychom na něj reagovali, kdyby se tu objevil už dnes?