Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

V ředitelské pracovně čekala Mich-Micha nová nepříjemnost.

„Odkliďte z chodby všechny ty odřené lavice,“ řekl ředitel. „S výjimkou těch, kterým říkáte problémová a diskusní.“

„Mám místo nich požádat o nové?“ s vrozenou dobrotou se zeptal Mich-Mich.

Řediteli netrpělivě škublo ve tváři.

„Copak klábosit s dámami vestoje není příjemné?“ zeptal se a Mich-Mich okamžitě ztratil chuť ptát se na cokoliv jiného.

Byl to první příkaz nového šéfa a stačil, aby ředitele začaly nenávidět písařky, uklízečky i laborantky, které na oněch lavicích proseděly nejlepší hodiny své pracovní doby.

„Jmenuji se Torij Venjaminovič,“ řekl na poradě vedoucích laboratoří. „Vědečtí pracovníci“ (to zvláště podtrhl) „mi mohou pro zjednodušení říkat jen TV, jako dřívějšímu řediteli, nebo jenom jménem Torij.“

Všichni jsme k němu pocítili nevoli. Neměl nám říkat, jak ho máme jmenovat. To jsme si vždycky rozhodovali sami. A tak se to stalo i tentokrát. Hned po poradě jsme mu dali jméno TOR a mezi sebou jsme mu říkali TOR I. Chtěli jsme tím podtrhnout, že ani on se u nás dlouho neudrží.

Ljudu, která ho přišla žádat o neplacenou dovolenou, přijal laskavě a zeptal se jí na nemocnou matku. Tvář měl plnou účasti, ale dívce se zdálo, že ji neposlouchá, protože oči mu běhaly po papíru na stole a každou chvilku si dělal na okraji listu nějaké poznámky. Ljuda se pletla, zmlkala uprostřed slova a on vždy jen pokývl a řekl: „Pokračujte!“

„Proč mám pokračovat, když mě stejně neposlouchá?“ zlobila se.

„Maminka zůstala sama, nemá nikoho, kdo by ji ošetřoval. Ani aby jí podal vodu,“ řekla smutně dívka a myslela přitom na Gríšu, který na ni netrpělivě čeká a posílá jí žhavé dopisy.

„No jistě, a přitom musí vychovávat vaši patnáctiletou sestru, jak jste řekla před chvílí,“ poznamenal ředitel, aniž by se na Ljudu podíval. Dívka cítila, že už všechno pochopil a že nemá smysl mu dál lhát.

„Na shledanou,“ řekla červená studem i zlostí.

Ke Gríšovi Ljuda nejela, což ji, mimochodem, zachránilo před mnoha nepříjemnostmi v budoucnu. Ale řediteli to neodpustila.

Pak se TOR I. proslavil i tím, že odnaučil Sášu Mitrofanova zdržovat se po práci v laboratoři.

Jednou řekl Sášovi mimochodem:

„Budete-li stále pracovat, tak kdy budete mít čas na to, abyste myslel?“

Gríša Ostapenko se vrátil z venkova, kde marně čekal na Ljudu. Přišel k řediteli a žádal ho o služební cestu do Oděsy. Tvář TOR I. vyjadřovala dobrotu. Jako by mu sluneční paprsky, které se lomily ve skle na stole, měly padnout do očí a zažehnout tam jiskřičky. Ale nějak k tomu stále nedocházelo.

Ostapenko vyprávěl o posledních pracích ve Filatovově ústavu, které by velice potřeboval poznat.

Ředitel s porozuměním pokyvoval hlavou.

„Dokážeme potom rychleji dělat pokusy s inervací oka…“Ředitel znovu souhlasně přikývl a Ostapenko zmlkl. „Snad ta předehra už stačila?“ pomyslel si a čekal, kdy ředitel zavolá Mich-Micha, aby mu dal příkaz ke služební cestě na moře a na slunce.

TOR I. se na něj zvídavě podíval a pak řekl bez nejmenšího stínu humoru:

„Také koupání v moři nebude nepříjemné. Osvěžuje to hlavu…“

Ostapenko se pokoušel něco říci, zmýlený ředitelovým vážným výrazem a také proto, že nevěděl, jak si má vysvětlit jeho poslední slova. A TOR I. zavolal Mich-Micha a přikázal mu, aby vypravil Ostapenka na služební cestu do Doněcka.

„Sfinga!“ navztekaně si ulevil Ostapenko v chodbě. „Bezduchá sfinga.“

Museli jsme zapomenout na staré dobré časy. Kdesi v dálce lenivě a laskavě šumělo moře, kvetly sady, zvali nás na návštěvu příbuzní, ale nikdo z ústavu už nemohl jezdit na služební cesty podle vlastního přání. Teď jsme jezdili jen tam, kam nás poslal TOR I., protože to pokládal za nutné. (Mám-li být poctivý, bylo to také vždy v zájmu věci).

Zkrátka není se co divit, že mnoho lidí k němu chovalo stejné city — od vrátného až k vědeckému tajemníkovi — a jestli se pořád držel na svém místě, tak to nebylo tím, že ho jeho podřízení vášnivě milovali.

Octu si získal zcela nečekaně.

Každý měsíc jsme pořádali bleskový šachový turnaj. Vítěz musel hrát s počítacím strojem PSŠP. Tak jsme se mstili vítězi turnaje, protože kdyby si i šampión rozdal partii s PSŠP, bylo by to, jako by hrál najednou proti miliónu dobrých šachistů. Vítězem byl tentokrát Sáša Mitrofanov. Vrhl poslední vítězný pohled na své smutné soupeře, potom se podíval na PSŠP, odevzdaně si povzdechl a tvář se mu protáhla. Prohrál partii v devátém tahu.

Dokonce ani Sášovy oběti z toho neměly radost. V tom, jak PSŠP vyhrával nad každým naším šampiónem, byla železná zákonitost, a přesto nás to všechny ponižovalo. I když jsme věděli, že to není možné, přece jen jsme doufali, že PSŠP prohraje aspoň jednou a nikoli jen pro nějaké mechanické závady.Sáša Mitrofanov se kysele usmíval, vstal od stolu a rozhodil rukama. Někdo zažertoval, kdosi začal vyprávět nějakou anekdotu. V tom k šachovému stolku přistoupil TOR I. Dřív než jsme se stačili podivit, udělal první tah. PSŠP odpověděl. Rozehrál se královský gambit.

Po výměně dámy TOR I. začal útočit na královském křídle. Na každý tah potřeboval zpočátku asi deset vteřin, potom pět, potom jednu a nakonec jen zlomky vteřin. Bylo to neskutečné tempo.

Zpočátku jsme si mysleli, že jen žertuje, že pohybuje figurkami, jak ho napadne, aby zmýlil počítací stroj. Vždyť za zlomek vteřiny nemohl promyslet tah. Potom bylo slyšet sípavé hučení. To znamenalo, že stroj nevydržel tempo a pracuje s maximálním zatížením. Ale když už stroj nestačil tempu a začal se mýlit, pochopili jsme, já i všichni ostatní, že nějakým nevysvětlitelným způsobem dělá náš ředitel promyšlené a smělé tahy. Ubíjel počítací stroj jeho vlastní zbraní.

„Mat,“ řekl TOR I., aniž by zvýšil hlas, a všichni jsme uviděli, jak se na bočním štítu poprvé v historii PSŠP rozsvítilo červené světlo na znamení prohry.

Křičeli jsme nadšením jak divoši, ačkoliv jsme ještě ničemu nerozuměli. To, co jsme se dozvěděli později, překonalo svou podivností naše nejsmělejší dohady.

Po hře běželo několik lidí k řediteli, zvedli ho a začali ho vyhazovat. TOR I. létal vysoko nad našimi hlavami, ale na tváři mu nebylo znát radost ani vítězství. Byl jen znepokojen. Nebo spíše, on v těch okamžicích promýšlel plán na zítra. Když ho vyhodili hodně vysoko, všiml si lidí kolem sebe a rozpačitě se usmál. Kterási laborantka udělala na stroj dlouhý nos.

Už jsme se s ním téměř smířili, byli jsme ochotni vážit si ho a obdivovat jeho neobyčejné schopnosti. Ale uplynuly jen tři dny a nepřátelství vzplanulo znovu.

Valja Sizončukovová byla pokládána za nejhezčí a nejhrdější ženu v ústavu. Já jsem si o ní myslel, že je také nejzáhadnější. S konečnou platností mne o tom přesvědčila na slavnostním večeru před 1. májem.

Bavil jsem se s Valjou, když do sálu rychle vešel Tor I. Pod paží vedl udýchaného Mich-Micha a něco mu dokazoval.

Viděl jsem, jak sebou Valja trhla, lehce jí poklesla ramena a najednou jako by byla menší a bezradnější. Mluvila se mnou roztržitě a nepozorně. A když vyhlásili dámskou volenku, vrhla se přes celý sál k Torovi.

„Pojďte si zatančit, TV!“