Zvířata byla denně na pochodu necelý půlden, ostatní čas si vyžádalo jejich krmení a odpočinek. Pěší oddíl doháněl slony obyčejně teprve před setměním.
Poháněči slonů vedli zvířata docela jinou cestou, než kterou by si vybrali lidé. Obcházeli vysoké lesy a kráčeli přímo přes planiny a křovinaté houštiny, kterými by si lidé museli cestu proklestit. Šedí velikáni si klidně razili cestu. Občas si přední slon vyměnil místo s posledním a kráčel pohodlně na konci řady. Za slony zůstávala v houštinách stezka, a Pandionovi druhové bez jedině rány nožem šli a šli, nadšeni lehkým vítězstvím nad nepřístupnými lesy. Ještě lépe se dařilo třem přátelům jedoucím spolu na slonově hřbetě. Lešení se zlehka kolébalo, ale nedosažitelně se vznášelo nad zemí s jejími trny, hmyzem a nebezpečnými hady, s rozbředlým bahnem zahnívajících bažin, s ostrým kamením skalnatých svahů, pichlavou trávou a hlubokými zejícími trhlinami. Teprve nyní Pandion chápal, jak velkou ostražitost vyžadovala nebezpečí pěších pochodů hlubokými africkými pralesy a stepmi.
Jen ustavičná bdělost dávala člověku možnost, aby zůstal bez pohromy a zachoval si síly a schopnost k boji a k další cestě. Bylo nutno napnout k tomu všechny duševní síly. Teprve nyní; na zádech slona, který kráčel s neotřesitelnou jistotou kamenného balvanu, mohl mladý řek lačně a nerušeně vstřebávat celým svým nitrem barvy, tvary a vůně cizí země v celé velkolepé mohutnosti její zvířeny a rostlinného života. V oslnivém světle slunečních paprsků dosahovaly čisté tóny barev jasnosti, která seveřana neklidně vzrušovala. Ale jakmile se nebe zatahovalo těžkými mraky, nebo když byl oddíl ponořen do soumraku stinného lesa, barvy hasly. Jednotvárné jejich odstíny se zdály ponuré a hrubé ve srovnání s měkkými, Snivými a souladnými barvami Pandionovy vlasti.
Cesta oddílu přeťala blízký výběžek lesa a znovu se objevila červená step zvlněná pahorky a porostlá bezlistými stromy, ze kterých prýštila mléčná šťáva. Jejich namodralé zelené větve se zasmušile tyčily k oslepujícímu nebi, jejich plochá jako sestřižená koruna se ježila ve výšce třiceti loktů nad zemí. V těchto houštinách, které zůstávaly bez nejmenšího pohybu, nebylo ani ptáka, ani zvířete — nad červenými pahorky vládl žhoucí mrtvý klid. Ohromné kmeny a větve byly jako svícny ulité ze zeleného kovu. Velké červené květy se rděly na koncích větví, podobné pochodním, které se rozhořely na chmurném hřbitově.
Pak přišla půda rozrytá hlubokými výmoly — pod ohnivě rudou horní vrstvou země ležela pásma oslnivě bílého písku. Oddíl vešel do sítě úzkých roklí [102] Kraj mohutných lateritových ložisek v západní Africe
. Po obou stranách se zvedaly křehké purpurové stěny do výše sta loktů. Sloni se opatrně prodírali zrnětí vymletých srázů, pyramid, věží a štíhlých útesů. V kulatých hlubokých dolinách, podobných mísám, bylo místy vidět dlouhé výběžky útesů rozbíhajících se paprskovitě napříč rovinatým dnem. Výběžky se zvedaly jako ostré srázné stěny sypké země; někdy, když se oddíl pohyboval blízko nich, stěny se náhle hroutily a děsily slony, uskakující stranou. Barva vy-mleté sypké půdy se ustavičně měnila: za stěnou teple červeného odstínu se zvedala zeď světlehnědá a zase se tyčily pyramidy ostře zlatožlutého zabarvení, promíchané oslnivě bílými pruhy a výběžky. Pandionovi se zdálo, že se octl v kouzelném království. V těchto hlubokých, suchých a mrtvých údolích se tajil celý svět oslňujících barev mrtvé přírody.
Pak se znovu táhly, hřebeny, porostlé lesem, oddíl opět obklíčily zelené stěny a lešení na sloních zádech se zdálo ostrovem pomalu plujícím oceánem listí a větvi
Pandion se všiml, jak pečlivě se průvodci starali o svá mohutná zvířata. Na zastávkách, bedlivě prohlíželi kůži slonů. Mladý Řek se zeptal svého průvodce, proč to dělá. Černoch položil ruku na nádobu, vyrobenou z plodu nějakého stromu, kterou měl přivázánu u pasu.
„Je zle, když si slon kůži rozedře nebo se poraní,“ řekl průvodce.
„Pak mu začne hnít krev a rychle zahyne. Je třeba ránu ihned namazat léčivou pryskyřicí, proto máme vždycky lék po ruce.“
S podivem mladý Řek slyšel, že nezkrušitelní a dlouho žijící obři jsou snadno zranitelní. Nyní chápal opatrnost moudrých zvířat. Péče o ně vyžadovala kupu starostí. Místo pro nocleh a odpočinek bylo vybíráno pečlivě, po dlouhém hledání a poradách; přivázané slony obklíčil řetěz pozorných hlídek, které nespaly celou noc. Zvláštní k tomu určení pátrači byli vysíláni daleko dopředu, aby zjistili, nejsou-li na blízku divocí sloni. Sloní stáda, na která narazili, rozháněli lomozným křikem.
Při táboření přátelé rozmlouvali se svými spolucestovateli. Drsní vládci slonů ochotně odpovídali na zvědavé dotazy cizinců.
Jednou se Pandion zeptal malého staršího člověka, který velel výpravě, proč chodí rádi na lov slonů, když je tak hrozně nebezpečný.
Hluboké vrásky kolem velitelových úst se ještě více zaostřily. Neochotně odpověděl:
„Mluvíš jako zbabělec, ačkoli na něj nevypadáš. Sloni — to je moc našeho národa. S nimi žijeme dobře, v dostatku. Ale platíme za to životy. Kdybychom se báli, nežili bychom lépe než kmeny, které se živí ještěrkami a kořínky. Ti, kdo se bojí smrti, žijí o hladu a v strachu. Víš-li, že tvá smrt dá život tvé rodině, jdeš směle do jakéhokoliv nebezpečí. Můj hrdinný syn zahynul v květu života při lovu na slony…“ Vůdce výpravy upřel na Pandiona pohled zamračených očí: „Či vy, cizinci, jste jiného mínění? Proč jsi tedy ty sám přešel tolik zemí, bil jsi se s lidmi a zvěří a nechtěl jsi zůstat v otroctví?“
Zahanbený Pandion se přestal ptát dále. V té chvíli Kidogo, který seděl blízko ohně, se najednou zvedl a belhal se k hájku, vzdálenému asi dvě stě loktů od tábora. Zapadající slunce zlatilo oválné listy, tenké větve se lehounce chvělý. Kidogo pozorně prohlížel hrbolatou, nerovnou kůru štíhlých kmenů, radostně vykřikl a vytáhl nůž. Za chvíli se vrátil k ohni s dvěma velkými svazky načernalé šedé kůry [103] Kůra se stromu „iochumba“ z druhu marenových, ke kterým patři také stromy chininové a kávovníkové.
. Jeden svazek podař veliteli oddílu.
„Odevzdej to náčelníkovi jako dárek na rozloučenou od Kidoga,“ řekl černoch. „To je lék právě tak dobrý jako kouzelná tráva z bleděmodré stepi. V nemoci, při vysílení nebo těžkomyslnosti kůru roztluče a vypije trochu odvaru, ale jen trochu. Kdyby se ho vypilo mnoho, nebyl by to už lék, ale jed. Tato kůra vrací starým sílu, rozveseluje smutné, osvěžuje vysílené. Zapamatuj si tento strom — budeš mi vděčen.“
Velitel projevil radost, dárek si vzal a ihned poručil, aby se kůry naloupalo co nejvíce. Druhý svazek Kidogo schoval do kůže gišu, kterou s sebou vezl Kavi.
Příštího dne vystoupili sloni na kamenitou rovinu, kde porosty vysokých hustých křovin, ohýbaných větry, se skláněly až k zemi, tvoříce vysoké zelené hrby, rozhozené po planině, zšedlé suchou trávou.
S větrem, který jim vanul naproti, vdechovalo chřípí příjemnou svěžest. Pandion byl vzrušen. V této vůni bylo cosi známého, nekonečně drahého a zapomenutého, i když se ještě ztrácela v pachu listí na slunečním žáru v lese, jejž bylo vidět dole. Daleko se táhly široké a srázné holé svahy, jejichž bleděmodrý povrch přetínaly tmavé pruhy a skvrny hlubokých lesů. Na konci obzoru se modralo vysoké pásmo hor.
Читать дальше