Ivan Jefremov - Na konci světa

Hladká černá kůže, tak napjatá, že se tělo zdálo být ze železa, se leskla v paprscích slunce a její měděný odstín dostával nazlátlý tón. Nořina štíhlá šíje se nepatrně nakláněla kupředu a majestátně nesla ženinu hlavu.

Pandion hleděl se zalíbením na vysokou, pružnou postavu Nořinu a na lehkost a ukázněnost jejích pohybů.

Pandionovi se zdálo, že se před ním v podobě Nořině objevila jedna ze tří Gracií, bohyň, které, jak věřil, vdechovaly kráse život a obdarovávaly ji nepřemožitelnou přitažlivostí.

Etruskova hůlka klepla najednou Pandiona lehce po hlavě.

„Pročpak jsi se za ní nerozběhl?“ ptal se s žertovnou vážností Etrusk, „Vy, Řekové, jste hned u vytržení nad každou ženou…“

Pandion se podíval na přítele bez hněvu, ale tak, jako by ho viděl po prvé a prudce objal Etruska kolem ramenou.

„Poslyš, Kavi, ty nerad mluvíš o sobě… Copak na tebe ženy nepůsobí vůbec žádným dojmem? Necítíš, jak jsou krásné? Nejsou pro tebe částí všeho toho kolem nás,“ — Pandion opsal rukou kruh — „moře, slunce, celého krásného světa?“

„Ne, já když vidím něco hezkého, tak bych to nejraději snědl,“ zasmál se Etrusk. „Ale to já jen žertem,“ pokračoval vážně. „Pamatuj, že jsem dvakrát tak starý jako ty, a za světlou stránkou světa vidím ještě tu druhou — tmavou, ohyzdnou. Tys už zapomněl na Kemt,“ Kavi přejel rukou červené znamení na Pandinově rameni, „já nezapomínám na nic. Ale závidím ti! Ty budeš tvořit krásno a já mohu jen bořit v zápase s temnými silami.“ Kavi se odmlčel a skončil rozechvěvším se hlasem:

„Málo myslíš na své blízké tam ve vlast… Já jsem už tolik let neviděl své děti, nevím ani, jsou-li živy, žije-li celý můj rod. Kdo ví, co se tam mezi nepřátelskými kmeny děje…“

Stesk, který zazněl v slovech vždy ukázněného Etruska, vzbudil Pandionův soucit. Ale jak mohl, přítele potěšit? Přitom ho ranila bolestně Etruskova slova: „Málo myslíš na své blízké tam ve vlasti…“ Měl Kavi právo mu to říci? Nikoli. Znamenají pro něho Tessa, děd, Agenor málo? Ale pak by nemohl než být právě tak zasmušilý jako Kavi, pak by nebyl s to vnímat a vstřebávat velkou rozmanitost života — a jak by se naučil rozumět kráse…? Pandion se zapletl do protikladů a nemohl se vyznat sám v sobě. Vyskočil a navrhl Etruskovi, aby se šli vykoupat. Kavi neměl námitek a oba přátelé se pustili přes kopce, za nimiž pět tisíc loktů od města šplouchal oceán.

Několik dní předtím shromáždil Kidogo mladé muže a jinochy kmene. Černoch řekl svým soukmenovcům, že jeho soudruzi, kteří čekají na koráby, nemají kromě svých kopí a kousku látky na bedrech naprosto nic a že je synové větru zadarmo na koráby nevezmou.

„Kdyby každý z vás,“ řekl Kidogo, „byl ochoten sebe méně jim pomoci, budou se moci naši cizozemští přátelé vrátit do své| vlasti. Pomohli mi dostat se ze zajetí a opět vás všechny uvidět.“

Povzbuzen všeobecným souhlásem Kidogo jim navrhl, aby s nim šli na zlatonosnou vysočinu a ti, kdo jít nemohou, aby darovali slonovinu nebo ořechy nebo kmen vzácného dřeva.

Příštího dne Kidogo přátelům oznámil, že jde na lov, ale odmítl vzít je s sebou, domlouvaje jim, aby šetřili své síly k nastávající cestě.

Kidogovi přátelé se nedověděli o skutečném cíli výpravy. Ačkoli je myšlenka na to, jak zaplatí za převezení, nejednou znepokojovala, doufali, že tajemní synové větru je vezmou s sebou jako veslaře. Pandion měl tajně v úmyslu použít kamenů jihu, dárku starého náčelníka.

Kavi se rovněž o ničem před Kidogem nezmínil a dva dny po odchodu černého přítele svolal Libyjce a pustil se s nimi vzhůru po řece, doufaje nalézt černé dřevo, porazit několik kmenů a plavit těžké kmeny, které by se na vodě neudržely, na vorech z lehkého dříví.

Pandion dosud silně kulhal a Kavi ho přes všechny jeho protesty nechal ve vsi. Pandion se zlobil, že ho soudruzi nechávají už podruhé samotného, jako tehdy, když šli lovit žirafy. Kavi vysunul tvrdě bradu a odpověděl, že Pandion tehdy čas nepromarnil a že teď tady může opakovat totéž. Mladý Řek nebyl hněvem schopen slova a hluboce dotčen utíkal pryč. Etrusk ho dohonil, poplácával ho po zádech a žádal za odpuštění, ale jinak stál pevně na svém a přesvědčoval svého přítele, že se musí nejprve úplně uzdravit.

Konec konců se Pandion s pocitem hořkosti podřídil — viděl, že je ubohý mrzák a chvatně zmizel v chýši, aby nebyl při odchodu svých zdravých přátel, s kterými nemohl jít na dalekou výpravu.

Ve své samotě pocítil ještě mocněji neodolatelnou touhu, aby po zdařilém pokusu se sochou učitele slonů vyzkoušel znovu své schopnosti. V posledních letech viděl tolik umírání a zkázy, že se mu nechtělo pracovat s netrvanlivou hlínou a toužil udělat něco z materiálu trvanlivého. Ale neměl nic vhodného. A kdyby se mu přece něco dostalo do rukou, neměl nástrojů, které byly k takové práci nepostradatelné.

Pandion se často těšil z Jachmova dárku, z čirého kamene, který ho konec konců přece jen dovedl k moři, jak naivně věřil Kidogo, stále náchylný věřit v kouzelnou moc věcí.

Průhledná čirost tvrdého kamene vnukla Pandíonovi myšlenku, aby se pokusil vyrýt gemmu. Pravda, kámen byl tvrdší než ty, kterých se k tomu účelu obyčejně v Helladě používalo a které se zpracovávaly smirkem z ostrova Naxu. [105] Ostrov Nakos — největší ze skupiny Kyklopských ostrovů na jihu Egejského moře. A tu si náhle vzpomněl, že může-li věřit starému učiteli slonů, dostal od něho kameny, které jsou prý na celém světě nejtvrdší.

Pandion vybral z darovaných kamenů nejmenší a opatrně přejel jeho ostrou hranou po okraji bleděmodře nazelenalého krystalu. Na nepodajném hladkém povrchu zůstala bílá čára. Mladý Rek přitiskl silněji. Kámen vyryl hluboký žlábek, jako rydlo z černého bronzu v kusu měkkého mramoru. Neobyčejná tvrdost průhledných jižních kamenů překonávala vskutku všechno, co Pandion až dosud znal. V jeho rukou byly kouzelné nástroje, které činily celý úkol snadným.

Pandion rozbil maličký kámen, pečlivě sebral všechny ostré štěpinky a tvrdou pryskyřicí je zalepil db dřevěných násad. Měl teď deset rydel různé síly — pro hrubší rysy i pro nejjemnější čárky. Ale co vyryje na nádherném bleděmodře nazelenalém kameni, který Jachmos vydobyl z rozvalin tisíciletého chrámu a který byl donesen v pořádku k moři, jehož symbolem byl Pandionovi v dlouhém těžkém zajetí egyptské země? Nejasné vidiny táhly Pandionovou hlavou.

Mladý Řek opustil osadu a toulal se sám, až se octl u moře. Dlouho seděl na kameni a hned upíral zrak do dáli, hned pozoroval jemné vlnky, průhledné vody, které připlouvaly k jeho nohám. Nastal večer, krátký soumrak pohltil lesk mořské hladiny, pohyb vln se stal neviditelný. Sametově černá noc byla stále neprůhlednější, ale na nebi se už rozsvěcovalo více a více jasných hvězd, a mrtvé moře znovu oživily nebeské ohníčky, jež se začaly houpat na jeho vlnách. Mladý Řek zvrátil hlavu k nebi a lačnýma očima hltal obrysy neznámých souhvězdí. Duha mléčné dráhy se klenula týmž stříbrným mostem po celé obloze jako ve vlasti, byla jen poněkud užší. Jeden její konec byl v hloubce rozštěpen a rozbit na skupiny skvrn mezi širokými tmavými pruhy. Po stranách a doleji zářily bleděmodře bílým světlem dvě hvězdné mlhoviny. U nich bylo lze zřetelně pozorovat velkou neprůhlednou černou skvrnu hruškovitého tvaru, [106] Maghelanovy mlhoviny, Velká a Malá — velká souhvězdí a mlhoviny na obloze jižní polokoule. jako kdyby v tomto místě zacláněl všechny hvězdy kus uhlí. Nic takového Pandion nikdy neviděl na rodném nebi severu. Kontrast mezi černou skvrnou a bílými hvězdami mlhoviny byl pro něho neočekávaným překvapením. Mladý Řek v něm najednou uviděl samu podstatu jižní země. černé a bílé v celé bezprostřední a zřetelné tvrdostí tohoto spojení — to byla duše.Afriky, její tvář, jak si Pandion teď uvědomil. Černé a bílé pruhy neobyčejných koní, černá plet domorodců, pomalovaná bílou barvou a ostře zdůrazňující bělost zubů a bělma očí, výrobky z černého a perlově bílého dřeva, Černé a bílé kolony kmenů v lesích, jas stepí á tma pralesů, černé skály s bílými pruhy křemene a mnoho takových obrazů se míhalo před Pandionovými zraky.