Ivan Jefremov - Na konci světa

Museli jen čekat a trápit se nejistotou. Synové větru se nemuseli objevit třeba celých dvacet let. Etrusk a Řek se uklidňovali tím, že když se koráby v očekávanou dobu neobjeví, pustí se do stavby vlastní lodi.

Kidogův návrat byl událostí, která se hlučně oslavovala. Pandion už byl hostin syt. Omrzelo ho nekonečné vychvalování jeho statečnosti, nudilo ho stále vyprávět o rodných krajích, o prožitých dobrodružstvích.

Tak nějak zcela přirozené se stalo, že Kidogo, věčně obklopen příbuznými a soukmenovci a propadaje obdivu žen, začal se pomalu vzdalovat od Pandiona a Kaviho. Přátelé se setkávají řidčeji než v šene a na daleké cestě Afrikou. Kidogo už šel životem vlastní cestou, která se rozcházela s cestou jeho přátel. Všichni Kidpgovi soudruzi ze spřízněných kmenů, kteří s nimi došli až sem, se rychle rozptýlili různými směry. Zůstali jen Etrusk, Řek a deset Libyjců, kteří viděli, že jejich návrat do vlasti závisí na Pandionovi a Kavim.

Všech dvanáct cizinců se ubytovalo v rozsáhlém domě z tvrdé, šedozelené hlíny vysušené na slunci. Na Kidogovo naléhání museli se pak Kavi a Pandion ubytovat v hezké kupolovité chýši, která stála blízko jeho domu. Po dlouhých letech putování mohl Pandion znovu odpočívat na vlastním loži. U tohoto lidu nebylo zvykem spát na podlaze, na kožešinách nebo na rozestlané trávě. Kidogovi soukmenovci zhotovovali dřevěné rámy na nožičkách, vyplétali je sítí z pružných stébel, na kterých si tělo dobře hovělo, a to bylo Pandionovi zejména vítáno pro jeho bolavou nohu.

Řek měl nyní mnoho volného času. Trávil jej zejména na procházkách k moři, kde dlouho sedával sám nebo s Kavim a naslouchal stejnoměrnému šumění vln.

Pandion trpěl ustavičným neklidem. Jeho neotřesitelné zdraví bylo podlomeno útrapami cesty v nezvyklém horkém podnebí.

Pandion se hodně změnil a dobře si to uvědomoval. Kdysi na perutích lásky a mládí s lehkým srdcem opustil svou milenku, domov a vlast, chtěje se seznámit s dávnověkým uměním, spatřit cizí země a poznat život.

Nyní už věděl, co to je hořký stesk, poznal bezútěšné zajetí, tíhu zoufalství a otupující, těžkou dřinu otroka. A Pandion se s obavami ptal sama sebe, neopustila-li ho síla tvůrčí inspirace, bude-li s to stát se velkým umělcem. Současně si však uvědomoval: prošel tolika zkouškami, tak mnoho viděl, že to nemohlo zůstat beze stop, že byl obohacen velkou životní zkušenosti, dlouhou řadou nezapomenutelných dojmů.

Pandion si rád prohlížel své kopí — dárek otce navždy ztracené Irunty, kopí, které přenesl přes lesy a stepi a které ho nejednou zachránilo v smrtelném nebezpečí. Bylo pro něj symbolem mužné statečnosti, zárukou lidské odvahy v zápase s přírodou, která svrchovaně vládne v horkých afrických krajích. Mladý Řek opatrné hladil dlouhé ostří, dříve než je přikryl povlakem ušitým Iruminýma rukama. Tento kousíček kůže s pestrou ozdobou z vlny — to bylo všechno, co měl jako památku na minulou, vzdálenou a něžnou dívku, kterou potkal na křižovatce těžké cesty do vlasti. S těmito myšlenkami se Pandion obracel k tmavým horám, které jako vysoká hradba oddělovaly od tváře oceánu země, jimiž prošel. V duchu před ním pomalu plynula dlouhá řada dni nekonečného pochodu…

A nad tím vším stál Irumin obraz živý, nepřekonatelně vabivý… Obraz Irumy, jak ji viděl naposled opřenu o kmen stromu s květy podobnými rudým pochodním…

Pandionovo srdce začalo rychle tlouci. Jasně si představoval lesk Iruminy pokožky, tmavé a něžné, její šelmovské oči, plné sálajícího žáru… Oblá Irumina tvář se s úsměvem přibližovala k jeho obličeji, slyšel její jemný hlas…

Pandion se postupně seznamoval se životem veselého a dobromyslného Kidogova lidu. Kidogovi soukmenovci, vysoké postavy, s měděným odstínem černé kůže, všichni velkolepého tělesného růstu, se zabývali hlavně zemědělstvím. Pěstovali nízké palmy s plody plnými oleje a ohromné travnaté rostliny s obrovitými listy, rozvírajícími se z trsů měkkých stébel jako vějíř. Tyto rostliny plodily těžké hrozny dlouhých, srpovitě zahnutých žlutých plodů s něžným a aromatickým, sladkým obsahem [104] Banány. . Plodů se sklízelo ohromné množství a byly hlavní potravou Kidogova lidu. Pandionovi velice chutnaly; jedli je syrové, vařené nebo smažené na oleji. Místní obyvatelé pěstovali lov, aby si opatřili kožešiny a slonovinu, sbírali kouzelné ořechy, podobné kaštanům, které kdysi Pandiona vyléčili z jeho podivné nemoci a pěstovali hovězí dobytek a drůbež.

Byli mezi nimi dovední mistři — stavitelé, kováři a hrnčíři. Pandion si prohlížel se zalíbením výtvory mnohých umělců, kteří se téměř vyrovnali svou vyspělostí Kidogovi.

Velké domy, postavené z pískovcových kamenů a z nepálených cihel nebo jen uplácané z tvrdé hlíny, byly zdobeny složitými a krásnými ornamenty, plasticky vyškrábanými na vnějších stranách zdí. Někdy byly stěny pomalovány barevnými freskami, které Pandionovi připomínaly malby ze starověkých rozvalin na Krétě. Na hliněných nádobách krásných tvarů obdivoval jemné kresby provedené s vybraným vkusem. Ve velkých budovách, ve kterých se scházeli, a v obydlích náčelníků nalézal mnoho dřevěných kolorovaných soch. Podoby lidi i zvířat okouzlovaly Pandiona věrností svého výrazu, zdařile zachyceného charakteristickými rysy.

Podle Pandionova mínění se však skulptuře Kidogova lidu nedostávalo hlubšího chápání tvaru. Scházelo i mistrům egyptským. Kemtské sochy tuhly v mrtvých, strnulých postojích přes všechnu věky vypracovanou jemnost provedení a vytříbenost detailů. Sochaři Kidogova lidu dovedli naopak vytvořit neobyčejný dojem životnosti, ale jen v některých jednotlivých záměrně podtržených charakteristických tazích. A mladý Řek, zamýšleje se nad tvorbou místních obyvatel, začal si nejasně uvědomovat, že cesta k dokonalému sochařství musí být jaksi docela nová, že nejde o slepé kopírování přírody ani o pokusy vyjádřit jen isolované dojmy.

Kidogův lid miloval hudbu, hrál na nástrojích složených z dlouhých řad dřevěných destiček, spojených s podlouhlými prázdnými tykvemi. Některé tesklivé, táhlé a měkké nápěvy Pandiona silně vzrušovaly; připomínaly mu písně jeho vlasti.

Etrusk seděl u vyhaslého ohniště před chýší, žvýkal osvěžující listy a zamyšleně přehrabával hůlkou horký popel, ve kterém se pekly žluté plody. Kavi se naučil připravovat ze žlutých plodů mouku na placky.

Pandion vyšel z chýše, přisedl k příteli, roztržitě těkal pohledem po řadě vysokých chýší a díval se na kolem procházející obyvatele.

Na Zaprášené pěšiny uléhalo měkké večerní světlo a zhasínalo v nehybných větvích stinných stromů.

Najednou upoutala Pandionovu pozornost kolemjdoucí žena. Zpozoroval jí hned v prvních dnech příchodu do Kidogova města, ale od té doby se s ní nesetkal. Byla to žena jednoho z Kidogových příbuzných, jak se Pandion dozvěděl, a jmenovala se Nora. Nora vynikala krásou i mezí svými hezkými soukmenovkyněmi. Šla teď pomalu kolem s důstojností žen, vědomých si své krásy. Mladý Řek se na ni díval u vytržení, tvůrčí touha v něm pojednou vzplanula s bývalou silou.

Nořinu postavu pevně ovíjel pás zelenavě modré látky. Šňůra bledě modrých korálů, těžké srdcovité náušnice a zlatý kroužek na zápěstí levé ruky byly jejími ozdobami. Zpod hustých řas se dívaly klidné velké oči. Krátké vlasy, vyčesané vzhůru a dovedně zapletené, jí prodlužovaly hlavu. Lícní kosti se zaokrouhlovaly pod očima do oblých hrbolků, jak to bývalo u zdravých a dobře živených řeckých dětí.