Ivan Jefremov - Na konci světa

Pandiona také trápilo svědomí. I on se cítil vinen. Nebylo to správné, že se oddal obrazu milované dívky, když měl především vytvořit dílo na památku bojové družby lidí, kteří byli společně prodělali všechny zkoušky a kteří osvědčili věrnost před tváří smrti, hladu a žízně za těžkých dní pochodu. „Proč mne nenapadla především myšlenka na ně?“ — ptal se mladý Řek sama sebe. Proč zapomněl na přátelství, které zrodil zápas za svobodu?

Nadarmo ho nestihl nezdar — bohové ho potrestali za nevděk… Nechť ho tedy dnešní zármutek naučí vidět lépe…

Na nebeskou klenbu těžce vylézala nízká, fialově šedivá mračna Jako stádo buvolů a shlukovala se do pevné masy. Ozvalo se duté hřímání. Přihnal se liják a lidé chvatně odnášeli do chýší věci, rozházené kolem nich.

Sotva se Kavi a Pandion stačili ukrýt ve svém obydlí, když se na nebi převrátila ohromná mísa a řev padající vody přehlušil rachoceni hromů. Liják přestal jako obvykle záhy, rostliny trpce zavoněly v osvěženém, vlhkém vzduchu, jemuž bublaly nesčetné potůčky, stékající k řece a k moři. V mokrých stromech hluše šuměl vítr. Šelestění stromů bylo těžké a smutné, ničím se nepodobalo bystrému šelestěni listí za suchých a pěkných dnů. Kavi naslouchal hlasu stromů a pojednou řekl:

„Neodpustím si Takelovu smrt. Já jsem vinen: vydali jsme se bez zkušeného průvodce, my, cizinci v této zemi, kde každá lehkomyslnost znamená záhubu. Teď stejně černé dřevo nemáme a jeden z nejlepších našich soudruhů leží na břehu pod hromadou kamení… Má hloupost nás přišla draho… A teď už si netroufám jít znova. Zaplatit synům větru nemáme čím.“

Pandion mlčky vyndal ze svého sáčku hrst třpytících se kamenů a položil je před Etruska. Kavi pochvalně zakýval hlavou, pak se však najednou objevila na jeho tváři pochybnost.

„Neznájí-li cenu těchto kamenů, mohou je synové větru odmítnout jako platidlo. Kdo kdy slyšel o takových kamenech v našich zemích? Kdo je koupí jako drahokamy? Ačkoli…“ Etrusk se zamyslil.

Pandion se lekl, prostá úvaha Kaviho ho nenapadla ani ve snu. Vůbec si nepomyslil, že by se kameny mohly zdát kupcům bezcennými. Zmatek a strach o budoucnost rozechvěly jeho ruku, vztaženou ke kamenům. Etrusk četl úlek z jeho tváře a připojil:

„Ačkoli kdysi jsem slýchával, že na Kypr a do Karie byly s dalekého Východu někdy dováženy průhledné kameny mimořádně tvrdé a velmi draze se prodávaly. Možná, že synové větru je znají!..“

Druhého dne po rozmluvě s Kavim šel Pandion časně ráno po stezce k úpatí hor, kde rostly trávovité rostliny se žlutými plody. Blížil se čas Kidogova návratu. Přátelé ho netrpělivě očekávali, Etrusk a Řek se s ním chtěli poradit, jak by si mohli opatřit něco cenného pro syny větru. Etruskovy pochybnosti rozbily Pandionovo přesvědčení o ceně jižních kamenů, a mladý Řek teď neměl klidu. Bezděky namířil k horám s nejasnou nadějí, že potká oddíl černého přítele. A kromě toho toužil po samotě, aby si mohl promyslit nové dílo, které se mu stále jasněji rodilo v hlavě. Pandion kráčel bez hluku po tvrdé, pevně ušlapané stezce; Už nekulhal, vrátila se mu dřívější lehkost chůze.

Místní obyvatelé, které po cestě potkával, nesli trsy žlutých plodů a přátelsky ukazovali své bílé zuby nebo přívětivé na něho mávali utrženými listy. Stezka zatočila vlevo. Pandion šel mezi dvěma hustými stěnami šťavnaté zeleně, prosycené zlatou září slunečních paprsků. V jejich žhavém třpytu ladně kráčela žena. Pandion poznal Noru. Vybírala z visících hroznů nejzralejší plody a skládala je do vysokého pleteného koše. Pandion couvl do stínu ohromných Jistu, cit umělce v něm tlumil všechny jiné myšlenky. Mladá žena přecházela od jednoho trsu k druhému, pružně se nakláněla ke koši a znovu se stavěla na špičky prstů a vzpínala se celým tělem s rukama nataženýma k vysoko visícím plodům. Po její hladké černé kůži, stíněné svěží a jemnou zelení, přebíhaly zlaté odlesky slunce. Nora zlehka nadskočila a pružným obloukem celého těla natáhla ruce do houští sametového listí. Pandion uchvácen pohledem zachytil za suché stéblo — v hlubokém tichu se ozval šelestný šramot. Mladá žena se okamžitě obrátila a ztrnula. Poznala ihned Pandiona a tělo, které se napjalo jako struna, mělo znovu klidné vzezření. Nora si ulehčené oddechla a usmála se na mladého Řeka. Ale Pandion už neviděl nic. Z prsou se mu vydral výkřik nadšení, široce rozevřené nazlátlé oči se dívaly na Noru, ale neviděly ji, jeho ústa byla pootevřena lehkým úsměvem. Zmatená žena couvla. Cizinec se najednou obrátil a utíkal pryč, křiče cosi svým jazykem, kterému nerozuměla.

Pandion učinil najednou velký objev. Mladý Řek spěl k němu celou dobu podvědomě a přímo, všechny jeho neodbytné myšlenky a nekonečné úvahy se točily jen kolem toho. A nebyl by jej našel, kdyby nebyl tak mnoho už viděl, kdyby nebyl srovnával a vyhmatával si novou vlastní cestu. V tom, co žije, nemůže být nic strnulého! V živém a krásném těle není nikdy mrtvá nehybnost, je pouze klid, totiž okamžik, v němž se dokonaný pohyb zastaví, připraven, aby byl vystřídán pohybem jiným, protichůdným. Vystihne-li tento okamžik a zachytí-li jej v nehybném kameni, pak mrtvá hmota ožije.

To bylo, co Pandion spatřil, když polekaná Nora znehybněla jako socha z černého kovu. Mladý Řek se skryl v samotě pod stromem na nevelké mýtině. Kdyby se tam byl někdo zadíval, určitě by si byl pomyslil, že se Pandion zbláznil: dělal prudké pohyby, ohýbal a natahoval hned ruku, hned nohu a pečlivě je pozoroval, zvracel hlavu a bolestivě kroutil očima. Mladý Řek se vrátil domů teprve večer, vzrušen a s horečně se lesknoucím zrakem. Přiměl Kaviho k jeho, velkému úžasu, aby se před něj postavil a na povel chodil a zastavoval se. Etrusk zprvu trpělivě snášel rozmar svého přítele, konečně ho to omrzelo, a plácnuv se do čela, energicky se posadil na zem. Ale Pandion ani pak ho nenechal na pokoji — prohlížel si ho, obcházel ho hned zleva, hned zprava, až Etrusk začal klít a v domnění, že Pandion blouzní, hrozil, že ho sváže a připoutá na lože.

„Jdi mi k šípku,“ vesele zvolal Pandion. „Nebojím se tě! Stočím tě, že budeš vypadat jako zatočený roh bílé antilopy!“

Kavi ještě nikdy neviděl, aby se jeho přítel tak rozdováděl. Měl a toho radost, protože už dlouho pozoroval duševní sklíčenost mladého Řeka. Bruče cosi o klukovi, který si dělá smích ze starého táty, Etrusk zlehka Pandiona klepl a ten, najednou se uklidniv, křičel, že má strašný hlad. Oba přátelé si sedli k večeři, a, Pandion se snažil Kavimu vysvětlit svůj velký objev. Etruska to proti očekávání velice zajímalo a dlouho se Pandiona vyptával, snaže se vniknout do podstaty potíží, které se sochaři objevují, když se pokouší vytvořit ve svém díle živou přírodu.

Etrusk a Řek seděli dlouho a ukončili svou besedu za tmy.

Ale najednou cosi zakrylo světélko hvězdného nebe, které vnikalo do chýše otvorem vchodu, a radostně je vyrušil Kidogův hlas. Černoch se neočekávaně vrátil a rozhodl se ihned navštívit své přátele. Na otázku, jak se lov vydařil, odpověděl neurčitě, vymlouvaje se na únavu a slíbil, že jim zítra kořist ukáže. Kavi a Pandion mu vyprávěli o Takelově smrti a o výpravě za černým dřevem. Kidogo se strašlivě rozzuřil, zasypával přátele nadávkami a křičel, že urazili jeho pohostinství; Etruska nazval dokonce starou hyenou. Nakonec se utišil: zármutek nad zahynuvším přítelem přemohl hněv. Pak mu teprve Etrusk a Řek mohli vyprávět o svých obavách, jak budou platit synům větru, a žádali ho o radu. Kidogo však vyslechl jejich stesky naprosto lhostejně, ani slovem jim neodpověděl na jejich otázky a odešel.