Ivan Jefremov - Na konci světa

Koráby ponuře klouzaly po vlnách s příděmi obrácenými k západu. Teprve po měsíci cesty se obrátily na sever — jak řekli synové větru. Mocný dech oceánu cuchal Pandionovi vlasy. Kolem něho beze spěchu a starostlivě pobíhali námořníci. Synové větru — potomci dávných krétských mořeplavců — zdáli se být Pandionovi daleko více cizí než byli černí obyvatelé Afriky. Řek sevřel v ruce váček, který mu visel na prsou a ve kterém byl kámen s Kidogovou podobou, a zamířil k soudruhům, smutně se tisknoucím v koutku na palubě cizího korábu…

Za horami vystoupil oranžový kotouč luny. V jejím světle oceán — Veliká duha, který se prostírá kolem všech zemí světa — otevřel své propadávající se černé hlubiny, nad nimiž se rytmicky vznášely světlé vrcholky vln. Malé koráby pluly směle vpřed, hned vznášely své přídě k hvězdnému nebi a rozstřikovaly kolem sebe stříbřitou tříšť, hned zase se propadávaly dolů, do temně hučící tmy. Pandionovi to připomínalo jeho vlastní životní pouť. Vpředu splývaly v dáli třpytící se vrcholky vodních valů v jednu svítící se cestu, hvězdy klesaly dolů a houpaly se na vlnách, jako to bývávalo v minulosti u břehů vlasti. Oceán přijal odvážné lidi, byl ochoten je na sobě nésti až do nesmírné dáli — domů…

„Viděl jsi, Evpaline, gemmu na kameni v barvě moře — nejdokonalejší dílo v Aeneadě, po pravdě řečeno, v celé Helladě?“

Evpalin neodpověděl hned. Poslouchal, jak zaržál jeho milovaný kůň, kterého držel urostlý otrok, a pevněji si přitiskl k tělu plášť z jemné vlny. Jarní větříček ve stínu přístřešku studil chladem, ačkoli šedé svahy kamenitých hor zvedající se, před rozmlouvajícími už byly pokryty kvetoucími stromy. Dole se táhly jako něžné růžové obláčky háje kvetoucích mandloní, výše tmavé růžové, skoro fialové skvrny označovaly houštiny křovisek. Studený vítr vanoucí s hor šířil mandlovou vůni a letěl nad údolími Aeneady s poselstvím nového jara. Evpalin vtáhl do sebe vítr, zaklepal prstem na dřevěný sloup a zvolna řekl:

„Slyšel jsem, že ji vyryl adoptovaný Agenorův syn, ten, co tak dlouho bloudil po světě. Měli ho už za mrtvého, ale on se nedávno vrátil z velké dálky.“

„A o dceři Agenorově, krasavici Tesse… slyšel jsi o ní jistě?“

„Slyšel jsem, že se nechtěla vdávat celých šest let, věřila, že se její milý vrátí. A umělec — její otec — jí to dovolil…“

„Vím, že nejen jí to dovolil, ale také sám stále čekal na svého adoptovaného syna!“

„Vzácný případ, kdy se přání vyplnilo! Vskutku nezahynul a stal se Tessiným mužem a skvělým umělcem. Lituji, že jsi gemmu neviděl — jsi dobrý znalec a dovedl bys ji ocenit!“'

„Poslechnu tě a zajedu k Agenorovi. Bydlí u Acheloevova mysu, celkem dvacet stadií odsud…“

„O ne, Evpaline, je pozdě. Mistr, který gemmu vytvořil, ji daroval, jen si pomysli, svému světoběžnému příteli Etruskovi. Přivezl ho do Agenorova domu, protože se cestou roznemohl, vyléčil ho, a když se světoběžník vypravil domů, dal mu to, co mohlo proslavit celou Aeneadu.

A Etrusk mu za to dal kůži strašlivého skvrnitého zvířete, o němž dosud nikdo neslyšel…“

„Odjel jako žebrák a vrátil se právě tak. Což se nic na svých těžkých cestách nenaučil, že dává drahocenné dary ledakomus?“

„Těžko bychom my dva rozuměli člověku, který byl tak dlouho v cizině. Ale je mi líto, že gemma je pro nás ztracena!“

Oekumena — obydlená pevnina, kolem níž se podle představ starověkých Řeků prostírala kol dokola neobývaná poušť, oblévaná se všech stran oceánem.

Aeneada — Pandionova vlast, jižní cíp Akarnanie, země na jihovýchod¬ním okraji severního Řecka. (Jde o starověké Řecko před jeho sjednocením a rozkvětem v 10. a 11. století před Kr.)

Hyperion, později Phoebos — bůh slunce u starých Řeků.

Aidové — za starých časů Hellady pěvci z lidu. Později se jim říkalo rhapsodové

Frátrie, svaz několika rodů, Z fratrií se skládalo plémě. Takový byl rodový společenský řád za starověku.

Chimation — přehoz přes šat hellenských žen. Byl to obdélníkový kus látky, podobný velké šále. Nosily jej přes ramena, za špatného počasí jim zahalovaly i hlavu

Pandion má na mysli východní část Řecka, kde v druhé polovině XI. tisíciletí před Kr. v době předhellenské (1600–1200) byla v rozkvětu tak zvaná mykenská kultura, která bezprostředně vystřídala kulturu krétskou. Aegejská neboli krétská kultura Je ještě neprobádaná kultura předhellenakého období v Středomoří (celkem II. tisíciletí př. Kr.).

Mykeny, Tirynthos. Orchomenos — kulturní centra mykenské epochy.

Stadion — délková míra, 184 metry.

Město Knossos — středisko prastaré aegejské (krétské) kultury.

Gesto prosby v staré Helladě.

Loket (asi 0.5 m) — základní délková míra starověku.

Algyptos — řecký název starého Egypta. Vznik zkomolením egyptského pojmenováni — „Hef-ka-Ptah“ — palác ducha Ptaha. Bylo to jiné jméno města Bílých zdi — Memfisu.

Temen — statek vyššího vojenského velitele.

Vraha stíhala krevní meta příbuzných, ale bylo možno se vykoupit a podle dohody zaplatit peněžitou pokutu a tím de zbavit maty.

Theseus — hrdina hellenských mythů; přijel na Krétu a tam v podzemních labyrintech zvítězil nad nestvůrným Minotaurem, kterému rok co rok byli obětováni nejkrásnější jinoši a dívky. Theseus tak zbavil Attiku této krvavé daně krétskému samovládci

Hekata (Daleko zasahující) — bohyně luny a čar u starých Hellenů.

Karle — země na pobřeží Jihozápadního okraje maloasijského poloostrova.

Měřením stínu určovali lidé v staré Helladě čas.

Tyrus — starobylé hlavní město Feničanů, na jih od nynějšího Bejrůtu na jihu dnešní Syrie.

Vrata Mlh — Gibraltaraký průliv.

Mlžné moře — Atlantický oceán.

Starověké lodi měly dvě kormidelní vesla, jedno na přídi a druhé na zádi.

Kem-ta (černá země) — tak nazvali svou zemi sami Egypťané.

Starořecky pěna — „afros“.

Tak nazývali staří Egypťané Středozemní moře.

„Chanebu“ — v egyptštině Seveřan.

„Velký Dům“ (per-ó, z kterého povstalo, starožidovské „faraón“) — je jeden z titulů egyptského vládce — faraóna, kterého nazývat jeho jménem bylo zakázáno.