Ivan Jefremov - Na konci světa

Dny rychle letěly. Pandion najednou začal být neklidný. Už minulo půl druhého měsíce a lhůta, která byla určena k příjezdu synů větru, už minula. V duši mladého Řeka zápasily neklid a úleva — neklid proto, že synové větru snad vůbec nepřijedou, a úleva při myšlence, že se neodvratné rozloučení s Kidogem oddaluje. Pln neklidu a napětí opouštěl někdy Pandion svou práci — která byla ostatně již téměř u konce. Řek začal opět chodit k moři a snažil se vracet co nejrychleji, aby nebyl od přátel dlouho vzdálen.

Jednou se Pandion chystal jít na obvyklé koupání. Vstal a zval s sebou kamarády, ale ti odřekli, zabráni do vzrušující pře o různých způsobech zpracování žvýkacích listů. V dálce se ozval hluk mnoha hlasů, volání a nadšený křik, kterým vznětliví soukmenovci Kidogovi doprovázeli každou událost. Kidogo vyskočil, jeho tvář pokryl šedý popel bledosti, i prsa černochova dokonce posvětlela. Maličko zavrávorav, Kidogo se rozběhl ke své chýši a přes rameno volal na vzrušené přátele:

„Pravděpodobně přijeli synové větru.“

Etruskovi a Řekovi se hnala do hlavy krev, ale pustili se také do běhu k moři krátkou pěšinkou, kterou Pandion dobře znal. Na hřebenu kopce se Pandion a Kavi zastavili.

„Jsou to jistě synové větru!“ zvolal Kavi.

Na břehu spočinul tmavě fialový stín ohromné hory, protáhl se do dáli, zastínil jiskření moře a vrhl na ně ponurou tmu lesních hlubin. Černé koráby, podobné lodím řeckým, s příděmi vypouklými jako labutí hruď, byly už vytaženy na zšedlý písek. Bylo jich pět. Se skloněnými, stožáry se lodi podobaly černým kachnám, které usnuly na písku.

Před koráby chodili sem tam bradatí vojíni v hrubých šedých pláštěnkách, na okrouhlých štítech se jim třpytilo měděné kování a v rukou se jim klátily široké sekery na dlouhých topůrkách. Velitelé, kupci a všichni lidé uvolnění ze služby odešli zřejmě s korábů do Kidogovy osady. Etrusk a Řek se obrátili zpět.

U, chýše je očekával netrpělivě Kidogo.

„Synové větru jsou u našich náčelníků, sdělil černoch. „Požádal jsem strýce, aby o vás promluvil s naším hlavním náčelníkem a ten sám bude nyní o vás jednat. Bude to tak jistější. Pro syny větru je nebezpečné si ho rozhněvat, dopraví vás tedy všechny v pořádku,“ usmál se černoch trpce a smutně.

Na břehu se shromáždil dav lidí, aby vyprovodil odjíždějící koráby. Synové větru spěchali — slunce se klonilo k západu a oni, bůhví proč, chtěli za každou cenu vyplout ještě dnes. Koráby už byly naloženy a zvolna se kolébaly na pokraji bradel. Na jednom z korábů byl také dar Kidogova lidu — plat za dopravu bývalých otroků do vlasti. Ke korábům museli jít přes pobřežní mělčinu po prsa vodou. Velitelé synů větru se zdrželi, umlouvajíce při loučení s náčelníkem, aby jim na příští rok připravil co nejvíce zboží a ujišťovali, že se dostaví v určený čas za každou cenu.

Kavi stál vedle Kidoga a v jedné ruce držel balík s kůží a s lebkou strašného dravce gišu. Černý přítel daroval Pandionovi a Kavimu na rozloučenou dva velké vrhací nože. Tento vojenský vynález lidu Tengrely měl tvar široké bronzové destičky hluboce rozštípnuté na pět nožů — čtyři byly srpovitě zahnuty a zabroušeny, k pátému, který měl podobu prstu, byla připevněna krátká rohová rukověť. Zbraň, hozená obratnou rukou, se za svištění ve vzduchu točila a zabíjela oběť rázem na vzdálenost dvaceti loktů.

Pandion se rozhlížel kolem sebe se stísněným srdcem, prohlížel si své nové spolucestovatele a majitele lodí. Jejich drsné, větrem ošlehané tváře měly barvu tmavé cihly, nestříhané plnovousy se na tvářích kudrnatily a v jejich těžké, houpavé chůzi a v tvrdých vráskách kolem rtů a na čele nebylo ani kapky té milé dobrodušnosti, která charakterizovala Kidogovy soukmenovce. Ale přes to Pandion z nějakého důvodu věřil těmto lidem, možná proto, že synové větru byli jako on sám oddáni moři, žili s ním v souladu a rozuměli mu. Nebo snad proto, že Pandion a Kavi se setkávali v jejich řeči se známými slovy.

Synové větru ochotně svolili vzít na koráby bývalé otroky za cenu nabídnutou náčelníkem. Strýci Kidogovu Iorumefovi se dokonce podařilo usmlouvat šest sloních klů a dva koše léčivých ořechů. Tento zbytek naložili na lodě jako majetek Kaviho, Libyjců a Pandiona. Synové větru přátele přes jejich protesty rozdělili. Na jednom korábu jelo šest Libyjců, na druhém Kavi s Pandionem a tři Libyjci.

Přístav synů větru byl nedaleko Vrat mlh, nesmírně daleko od Kidogovy vlasti — nejméně dva měsíce plavby při nejpříznivějším počasí. Kavi a Pandion byli úplně zmateni — nepředstavovali si skutečnou dálku cesty a nyní pochopili, že synové větru jsou právě tak vynikajícími bojovníky s mořem, jako vládci slonů v zápase s nesmírnou mocí afrických stepí. Z přístavu synů větrů musí Pandion přeplout ještě skoro celé Veliké zelené moře, ale tato vzdálenost je dva a půlkrát menší než cesta od Kidogovy osady do přístavu synů větru. Synové větru uklidnili Pandiona a Kaviho ujištěním, že k nim často přijíždějí koráby Féničanů z Tyru, z Kréty, Kypru a z velkého Libyjského zálivu. [107] Veliký Libyjský záliv — dnes záliv Velká Syrta na severním pobřeží Afriky na západ od Egypta. Ale na to Pandion stoje na břehu nyní nemyslil. Zmaten pohlížel na moře, jako by se pokoušel změřit ohromnou cestu, která byla před ním a obracel se ke Kidogovi. Velitel všech korábů, s obručí z tepaného zlata v kadeřavých vlasech, hlasitě vykřikl a dal tak rozkaz, aby lodi vypluly.

„Buď sbohem, Pandione, i ty, Kavi,“ zašeptal Kidogo. „Vzpomeň si tam, v daleké své vlasti na Kidoga, věrného druha, milujícího vás oba. Vzpomeňte si na naše dny v otroctví v Kemtu, kdy nám bylo oporou jen naše přátelství, vzpomeňte si na dny vzpoury, na útek, na dny velkého pochodu k moři… Budu v duchu s vámi. Odcházíte ode mne navždy, vy, kteří jste se mi stali dražšími než můj vlastní život.“ Černochův hlas zesílil. „Budu žít vírou, že se jednou lidé přestanou bát dálek světa. Moře je spojí… Ale já už vás neuvidím… Můj zármutek je velký…“ Vzlyky zachvěly ohromným Kidogovým tělem.

Naposledy se spojily ruce přátel, synové větru volali z lodi…

Pandionovy ruce uvolnily stisk, Kavi se odvrátil. Etrusk a Řek vstoupili do teplé vody a klouzajíce po kluzkých kamenech spěchali k lodím.

Po prvé po dlouhé době vstoupil Pandion na palubu; ovanula ho vzpomínka na dny šťastných cest v dávné minulosti. Ale minulost se jen kmitla a znovu zapadla. Všechny myšlenky byly soustředěny k vysoké černé postavě, která stála samojediná před zástupem, u samého kraje vody. Vesla pleskla do vody a zamíhala se v rychlém pravidelném rytmu, koráb přešel první čáru bradel. Námořníci zvedli velkou plachtu a do korábu se napřel vítr.

Lidé na břehu se stále zmenšovali; brzy jen malá černá tečka označovala navždy ztraceného soudruha Kidoga. Snášející se soumrak zahalil břeh, za zádí se tyčil ponurý tmavý horský hřeben. Kavi stíral ne první velkou slzu. Ohromný netopýr, který sem zaletěl od břehu, podél něhož se lodě plavily, zavadil lehce o Pandionovu tvář. Tento hedvábný dotyk se zdál Pandionovi posledním pozdravem země, kterou opustili. Co na něho čeká ve vlasti po tak dlouhé nepřítomnosti? Jak se mu bude žít mezi svými, až se vrátí? Koho najde? Tessa — kdoví, je-li na živu, má-li ho stále ráda, či?…