Ivan Jefremov - Na konci světa

Zaražení přátelé byli přesvědčeni, že podivné Kidogovo chování bylo způsobeno žalem nad Libyjcovou smrtí. Dlouho se převraceli na svých lůžkách a mlčky se oddali každý svým myšlenkám.

Kidogo k nim přišel ráno znovu; na jeho dobromyslné tváři byl výraz čtverácké poťouchlosti. Přivedl s sebou všechny Libyjce a celý zástup mladých mužů. Kidogovi soukmenovcl na užaslé cizince pomrkávali, hlasitě se smáli, šeptali si mezi sebou a pokřikovali na sebe úryvky nesrozumitelných vět. Dělali narážky na kouzelné čáry, které prý jejich lid ovládá, a ujišťovali, že Kidogo umí změnit obyčejné hole v černé dřevo a ve slonovinu a říční písek ve zlato. Všechny tyto nesmysly vyslechli cizinci na cestě k chýši černého přítele. Kidogo je zavedl k nevelkému skladišti. Lišilo se od jiných obyčejných chýši menšími rozměry a jeho dveře byly zavaleny ohromným kamenem… Kidogo s pomocí několika mužů kámen odvalil a mládež se postavila po obou stranách dveří, otevřených dokořán. Kidogo se sehnul, vešel dovnitř a zval soudruhy k sobě. Kavi, Pandion a Libyjci stále ještě nechápali, co to všechno znamená, a mlčky stáli v pološeru, dokud si jejich zrak nezvykl na slabé světlo, které sem vnikalo okrouhlou škvírou mezi přečnívající kuželovitou střechou a horním krajem hliněné stěny. Pak spatřil několik silných černých kmenů, hromadu sloních klů a pět vysokých otevřených košů, vrchovatě naplněných léčivými ořechy. Kidogo upřeně pozoroval tváře soudruhů a řekl hlasitě: „To všechno je vaše. To pro vás sebral můj lid, abyste měli lehkou a Šťastnou cestu!

Synové větru musí za tohle vzít na koráby ne jednu, ale dvě desítky, lidí…“

„Tvůj lid nám tolik toho daruje… ale za co?…“ zvolal užaslý Kavi.

„Za to, že jste dobří lidé, stateční lidé, za to, že jste vykonali tolik hrdinských činů, za to, že jste moji přátelé a že jste mi pomohli se vrátit,“ vypočítával Kidogo a snažil se zdát ledově klidný. „Ale, počkejte, to není všechno!“ černoch ustoupil stranou, vsunul ruku mezi koše a vytáhl sáček z pevné kůže, jistě tak velký jako lidská hlava.

„Vezmi“ — podal Kidogo Kavimu pytlík.

Etrusk natáhl dlaně, prohnul se pod tíhou nečekané váhy a málem pytlík upustil. Kidogo se hlučně rozesmál a nadšením se roztančil. Za stěnami skladiště mu odpovídal veselý smích mládeže.

„Co to je?“ zeptal se Kavi, nepřestávaje tisknout k prsům těžký pytlík.

„To se ptáš ty, starý, moudrý vojín,“ smál se Kidogo, „jako bys nevěděl, že jen jedna věc je na světě tak těžká!“

„Zlato!“ zvolal Etrusk svým rodným jazykem, ale Kidogo mu porozuměl.

„Ano, zlato,“ přisvědčil.

„A kde jsi ho tolik vzal?“ ptal se Pandion a ohmatával tvrdě nabitý pytlík.

„Místo na lov jsme zašli na zlatonosnou náhorní planinu. Osm dní jsme tam překopávali písek a proplachovali jej ve vodě…“ Kidogo se odmlčel a pák dodal: „Synové větru vás nedovezou až do vlasti. Tam, na vašem moři, budete mít před sebou různé cesty a každý z vás se bude chtít dostat domů. Rozdělte si zlato a dobře je schovejte, aby je synové větru po cestě nespatřili.“

„Kdo všechno byl s tebou na tomto lovu?“ rychle se zeptal Etrusk.

„Tihle všichni,“ Kidogo ukázal na mládež, která se shlukla u vchodu.

Rozradostnění, dojatí přátelé se vrhli k černochům se slovy vděčnosti. Ale ti v rozpacích přešlapovali na svém místě a nenápadně se začali ztrácet jeden za druhým do chýší.

Všichni pak vyšli ze skladiště a. zavalili zase dveře kamenem. Kidoga najednou přepadla zamlklost, jeho veselí bylo to tam. Pandion si přitáhl černého přítele k sobě, ale ten se z jeho objetí vymkl, položil Řekovi ruce na ramena a dlouho se díval do jeho nazlátlých očí.

„Jak jen se s tebou rozloučím, Kidogo,“ vydral se Pandionovi povzdech proti jeho vůli.

Černochovy prsty se zabořily do Pandionových ramenou.

„Bůh blesků vidí,“ řekl Kidogo hluše, „že bych dal všechno zlato hor, všechno, co mám, až do posledního kopí jen za to, abys svolil zůstat se mnou navždy…“ Tvář Kidogova byla dojata, zastřel si oči rukama. „Ale ani tě neprosím,“ přerývaný hlas Kidogův se chvěl, „poznal jsem v zajetí, co je to vlast… Chápu, že nemůžeš zůstat… a tak, vidíš, sám se snažím, abys odejel…“

Kidogo najednou pustil Pandiona a odběhl domů.

Mladý Řek se dlouho díval za přítelem a slzy mu zakalily zrak. Za Pandionovými zády si těžce povzdechl Etrusk:

„Přijde čas, rozejdeme si i my dva, tiše a smutně řekl Kavi.

„Naše domovy nejsou od sebe tak daleko a koráby se tam plaví často,“ řekl Pandion, obrátiv se k němu. Ale Kidogo zůstane zde, na konci Oekumeny, na konci našeho světa.“

Etrusk mu neodpověděl.

Uklidněn v starostech o budoucnost, Pandion se cele pohroužil do práce. Spěchal, velikost přátelství, zrozeného v zápase o svobodu, ho okřídlovala a povzbuzovala. Už předem viděl v duchu všechny podrobnosti gemmy.

Na pozadí moře budou stát tři objímající se lidé, na pozadí toho moře, které bylo cílem jejich pochodů, toho moře, které jim navrátí vlast.

Pandion se rozhodl zobrazit na velké ploše svého kamene tři přátele — Kidogu, Kaviho a sebe v třpytící se, průhledné záři širé mořské dáli, kterou bude nejvýstižněji znázorňovat bleděmodrý, nazelenalý krystal sám.

Mladý sochař si udělal několik nákresů na tenkých destičkách ze slonoviny, kterých používaly ženy zdejšího kmene k roztírání jakýchsi mastí. Objev, který nedávno učinil, nutil ho stále vidět před očima živá těla, ale to nebylo už těžké. Etrusk se od něho nehnul a Kidogo, tuše blízký příchod synů větru, nechal všeho a už se od přátel neodlučoval.

Pandion často nutil Etruska a černocha, aby před ním stáli v objetí a ti s vtipkováním mu yyhověli.

Přátelé si po celé hodiny vypravovali, sdělovali si své nejtajnější myšlenky, obavy a plány, a v hloubi srdce vězela každému jako hluboký osten myšlenka na neodvratné rozloučení.

Pandion neztrácel při hovoru čas a pilně ryl do tvrdého kamene. Někdy sochař zmlkl, jeho zrak byl rázem pronikavý a ostrý — Řek se snažil zachytit v rysech přátel nějakou pro sebe důležitou podrobnost.

Tři mužské postavy byly stále a stále plastičtější a živější. Ve středu bylo možno spatřit ohromného Kidoga, vpravo od něho stál Pandion, poněkud obrácen k zbývajícímu kousíčku hladké plochy, a vlevo Etrusk, oba s kopími v rukou. Kavi a Kidogo uznali, že jsou si hodně podobni, ale vytýkali Pandionovi, že udělal špatně sebe. Sochař se usmíval a odpovídal, že na tom nesejde.

Postavy přátel, nehledě na malé rozměry, byly naprosto živé, každá podrobnost prozrazovala skutečného mistra. Obraty těl byly prudké, byla v nich síla a přitom byly jemně ukázněné. V Kidogových rukou, ze široka položených na ramena Etruskova a Řekova, podařilo se Pandionovi vyjádřit pohyb ochrany a něžné bratrské lásky, Kavi a Pandion stáli pozorně, s takřka hrozebně skloněnými hlavami, plni napjatě ostražitosti zkušených vojínů, kteří jsou připraveni odrazit každého nepřítele a uhájit svou svobodu. Právě tento dojem síly a jistoty vyzařovala celá skupina a Pandion se snažil vyjádřit ve svém díle všechno nejlepší, co bylo v lidech, kteří se mu stali drahými na cestě z otroctví do vlasti. Sochař pochopil, že se mu konečně podařilo vytvořit opravdu umělecké dílo. Kidogo a Kavi přestali o Pandionovi vtipkovat. Se zatajeným dechem sledovali po celé hodiny pohyby kouzelného rydla a podvědomá úcta k mistrovství skutečného umělce určovala jejich nový poměr k Pandionovi. Jejich mladý přítel, smělý, veselý a dokonce chlapecký, někdy směšný svým obdivem pro ženy, se ukázal velkým umělcem! To Kidoga a Kaviho rozradostňovalo a současně překvapovalo,