Ivan Jefremov - Na konci světa

„To je Tengrela, má vlast!“ divoče zaječel Kidogo a všichni se otočili k němu.

Černoch se rozháněl rukama, vzlykal a vraštil obličej, jeho mohutná ramena se chvěla rozčilením. Pandion chápal přítelovy pocity, ale neurčitý pocit závisti ho bolestně zraňoval: Kidogo se dostal do vlasti, ale on, Pandion, musí ještě mnoho překonat, než přijde velký okamžik a bude moci zvolat jako Kidogo: „Hle, má vlast!“

Pandion sklopil hlavu a nepozorované se odvrátil; v tuto chvíli se nemohl radovat se svým přítelem.

Sloni sestupovali po černém holém svahu vulkanické půdy; na ztuhlé lávě nerostlo nic. Do cesty se vklínil hladký výběžek s celou sítí malinkých jezírek. Lesklá zrcadla vody čisté, modré a hluboké, se ostře odrážela od černých břehů. Pandion se zachvěl. Vzpomněl najednou neobyčejně živě na modré oči Tessiny, na její husté černé vlasy. I zde se modrá jezírka dívala na něho jakoby s němou výčitkou, tak, jako by se na něho dívala Tessa sama, kdyby se dověděla o jeho slabosti. Pandion se zatoulal myšlenkami do Aeneady, tesklivá a nepřekonatelná nedočkavost mu vzedmula hruď, přisedl k příteli a pevně ho objal. Na černou ruku Kidogovu se položila šlachovitá ruka Kaviho a tři přátelé spojili své dlaně v pevném a radostném stisku.

A sloni sestupovali stále níže a níže — s obou stran se vynořily břehy širokého údolí. Ještě chvíli a zprava se otevřelo nové podobné údolí. Protékající potoky se slily a utvořily rychlou říčku, čím 'dál, tím širší a hlubší. Sloni šli nějaký čas po levém břehu podél úpatí zvětralých skal. Pak se skály vpředu rozestoupily, čistá voda říčky se s veselým bubláním rozběhla pod stinnou klenbu vysokých stromů, které stálý jako vysoké zelené oblouky, vzpínající se po obou stranách jejího koryta, širokého zde už patnáct loktů. Sloni se zastavili, ještě než došli ke stromům.

„Zde,“ řekl velitel. „Nejdeme dále!“

Tři přátelé slezli se slonů a rozloučili se se svými hostiteli. Oddíl přešel přes řeku. Přátelé se dlouho dívali za šedivými obry, kteří zdolávali výstup na plochou náhorní planinu, táhnoucí se severně od řeky. A všichni tři si bezděky lítostivě povzdechli, když mohutná zvířata zmizela v dáli. Etrusk, Řek a černoch rozdělali hranici, znamení soudruhům, jdoucím kdesi vzadu.

„Pojďme hledat rákos a stromy na postavení voru,“ navrhl Kidogo Etruskovi. „Zbytek cesty sjedeme rychle po řece. Ty, chromý, počkej u ohně, šetři nohu,“ obrátil se s hrubou něžností k mladému Řekovi.

Pandion a Kavi zanechali Kidoga na břehu řeky v kruhu jeho krajanů.

Vůně blízkého moře opájela přátele, vyrostlé ha jeho březích. Odrazili svůj vor a vpluli do levého ramene široce rozvětvené delty. Vor se brzy zastavil — úzký průliv byl zanesen pískem. Přátelé se vydrápali na srázný břeh, ztrácejíce se ve vysoké trávě. Překročili zvýšený hřeben a vzrušením sotva popadajíce dech rychlé vystoupili na pobřežní val, kde stanuli bez hnutí, neschopni mluvit a dýchat.

Opájela je nekonečná prostora širého oceánu' a šplíchání vln jim znělo v uších jako hromobití. Kavi á Pandion stáli až po hruď, v pichlavé trávě. Vysoko nad jejich hlavami se kývaly řasnaté vrcholky palem. Lem zeleného úpatí kopců podél pruhu pobřežního písku, hořícího zlatě v slunečních paprscích, se zdál skoro černý. Zlatý pás písku Vroubila pohyblivá stuha pěny, za níž se kolébaly průhledné zelené vlny. Ještě dále rovná čára rýsovala hranici pobřežních bradel. Zdála se oslnivě bílá na pozadí hluboké modře nespoutaného oceánu. Po nebi zvolna pluly lehounce načechrané chomáče ojedinělých obláčků. Nad písčitým břehem se sklánělo pět palem. Jejich dlouhé listy se hned široce rozvíjely vzduchem, hned zase pod nárazy větru se skláněly jako křídla rozčepýřených ptáků tmavěhnědého a nazlátlého peří, kteří se vznášeli nad břehem.

Listy palem jako odlité z bronzu clonily třpytící se hladinu oceánu. I ostré jejich hrany šlehaly blesky jiskřícího ohně — tak mocně se jimi prodíralo majestátní slunce. Vlahý vítr voněl mořskou solí. Teplý jeho dech celoval tvář i odhalenou hruď Pandionovu, jako by lačněl po jeho náručí po dlouhém odloučení.

Etrusk a Rek pomalu klesli na písek, chladivý, pevný a rovný jako podlaha rodného domku.

Odpočinuli si a pak se vrhli do jemně laskajícího kolébání vln. Moře je přijalo pozdravy lehkých nárazů hladiny. Pandion a Kavi s rozkoší vdechovali vůni slané tříště, rozráželi rukama oslnivé hřebeny, dokud jejich hojící se rány nezačala žhnout mořská sůl. Pak se oba přátelé vrátili na písčinu a opájeli se pohledem na mořskou dálavu. Rozprostírala se před nimi jako modrý most, který se kdesi tam daleko spojuje s vodami jejich rodného moře; tytéž vlny narážely nyní na bílé skály břehů Hellady na žluté srázy vlasti Kaviho.

Mladý Řek cítil, jak mu radostné vzrušení plní oči slzami; nemyslil nyní na ohromnou vzdálenost, stále ještě zející 'mezi ním a vlastí. Zde bylo moře a za mořem na něho čekala Tessa, Čekalo na něj všechno drahé a krásné, co opustil a co zaclonily roky drsných zkoušek a nesčetná utrpení těžké cesty.

Etrusk a Řek stáli na úzkém pobřežním pruhu, obráceni tváři k moři, a za nimi se tyčily mohutné hory pod příkrovem hrozných lesů — kraj cizí země, která je tak dlouho držela v zajetí žhavých pouští a stepí, vyprahlých náhorních planin, vlhkých a černých pralesů — žerně, která jim vzala roky života — všechno, co mohli dát svým blízkým. Léta hrdinského zápasu a neslýchaného úsilí přinesli své svobodě. A kdyby byli to všechno věnovali vlasti, bylo by jí to přineslo úctu a slávu.

Kavi položil těžké ruce na Pandionova ramena.

„Nyní je náš osud v našich vlastních rukou, Pandione!“ zvolal. V jeho obvykle zasmušilých očích hořel oheň vášně. „Jsme dva. A že nedokážeme doplout až k Zelenému moři, když jsme se už probili až k břehům Veliké duhy?. Ne, my se vrátíme, budeme oporou i našim libyjským soudruhům, kteří se na moři nevyznají…“

Pandion mlčky kývl hlavou. Před tváří moře cítil v sobě nezkrotitelnou důvěru ve své síly.

Nad břehem se rozlehl Kidogův hlas. Znepokojený černoch hledal se zástupem vzrušených krajanů a všech druhů z výpravy ztrativší se přátele. Pandion a Kavi byli odvedeni zpět k řece, přeplavili se na druhý břeh a tam už na ně čekalo několik volů k přepravě raněných, věcí a zbrani.

Poutníkům už zbýval jen malý kousek cesty. Kidogo splnil slib, který dal pod stromy na břehu Nilu před tváří umírajících soudruhů po strašné bitvě s nosorožcem. Všech devatenáct bývalých otroků našlo přívětivé přístřeší a odpočinek v ohromné osadě nedaleko moře, na břehu velké hluboké řeky, která tekla souběžně s tou, po které připluli, když se rozloučili s vládci slonů.

Ale zejména radostná byla pro Pandiona a Kaviho zpráva, že minuléno roku sem připluli po dvanáctileté přestávce zase synové větru. Syny větru nazývali Kidogovi krajané námořníky, kteří od pradávna přijížděli k břehům Jižního rohu ze severu pro slonovou kost, zlato, léčivé byliny a kožešiny. Místní obyvatelé říkali, že zevnějškem se synové větru podobali Etruskovi a Řekovi, jen jejich pleť je snědší a vlasy kučeravější. Vloni připluly čtyři koráby, které následovaly cestu svých otců. Synové větru slíbili, že přijedou znovu, jakmile skončí období bouří v Moři mlh. Podle výpočtu zkušených lidí zbývaly do připlutí korábu ještě asi tři měsíce. Stavět vlastní koráb by si vyžádalo času více, nemluvě už ani o tom, že cesta, která byla před nimi, jim bylá zcela neznáma. Pandiona a Kaviho znepokojovala myšlenka, vezmou-li je námořníci na své koráby s desíti soudruhy, ale Kidogo se tajuplně poškleboval a mrkal očima a ujišťoval, že to zařídí.