Ivan Jefremov - Na konci světa

Slony s chycenými slůňaty odvedli. Lovci seděli a leželi na zemi, odpočívali po boji. Přátelé přistoupili k náčelníkovi lovu a Kidogo se zeptal, nemohou-li něčím pomocti. Náčelník se na něj hněvivě podíval a řekl hrubě:

„Pomoci? Čím byste nám mohli pomoci, cizinci? Lov byl těžký, ztratili jsme mnoho statečných mužů… Čekejte, kde je vám nařízeno a nepřekážejte nám!“

Přátelé se vrátili ke skalám a uchýlili se stranou; báli se sporu s lidmi, od nichž závisela jejich budoucnost.

Kavi, Pandion a Kidogo leželi, čekajíce, až je zavolají, a tiše rozmlouvali. Slunce zapadalo, černé stíny zubatých skal se protahovaly do stepi.

„Přece jen nechápu, jak je to možné, že ohromní sloni nezničí v boji všechny lovce,“ zamyšleně se ozval Kavi. „Kdyby sloni bojovali tvrději, museli by jednoduše lidi rozdupat na prach…“

„Máš pravdu,“ odtušil Kidogo. „Štěstí pro lidi, že slon má slabé srdce…“

„Jak je to možné,“ žasl Etrusk.

„Prostě proto, že slon není zvyklý se bít. Je tak silný a ohromný, že na něj nikdo neútočí, nehrozí mu nebezpečí, a jen člověk se při lovu na něj opováží. Proto šedivý obr není vytrvalým bojovníkem, jeho vůle je brzy zlomena a slon, nepodaří-li se mu rozdrtit nepřítele naráz, nevydrží dlouhý zápas… To buvol je něco jiného. Kdyby měl rozum a velikost slona — zahynuli by všichni lovci…“

Kavi cosi neurčitě zamručel, nevěděl, má-li černochovým slovům uvěřit, ale vzpomněl si, jakou nerozhodnost projevili sloni před jeho očima v nejkritičtějším okamžiku, a odmlčel se.

„Vládci slonů mají docela jiná kopí než my: ostří jejich hrotů je osm palců široké,“ vmísil se Pandion. „Jakou je třeba mít sílu k úderu takovým kopím!“

Kidogo najednou vstal a poslouchal. S té strany, kde se rozložili lovci táborem, se neozýval ani hlásek. Nebe pozlacené září zapadajícího slunce rychle haslo.

„Odešli a zapomněli na“ nás,“ zvolal černoch a vyběhl za výběžek útesu.

Kolem bylo všechno liduprázdné. Zdáli zaznívaly sotva rozpoznatelné hlasy — lovci odešli do vsi a zapomněli na tři přátele.

„Pojďme honem za nimi, cesta je daleká,“ pobízel chvatně Pandion, ale černoch přítele zastavil.

„Je pozdě, světlo co nevidět zhasne a ve tmě zabloudíme,“ řekl Kidogo. „Počkáme raději, až vyjde měsíc, bude to brzo.“

Kavi a Pandion souhlasili a ulehli k odpočinku.'

V neproniknutelné tmě vyly hyeny, šakalové žalostně naříkali. Kidogo byl rozčilen, často se ohlížel k východu, kde popelavě šedý pruh nebe nad vrcholky stromů věstil východ měsíce.

„Nevím, jsou-li tu divocí psi, či ne,“ mručel Kidogo. „Kdyby přišli, bude zle, psi útočí hromadně, celou smečkou, a zdolají i buvoly…“

Nebe stále více světlelo, chmurně se černající útesy konečně zestříbřely a stromy se začaly v stepi vynořovat jako černé stíny. Měsíc vyšel.

Etrusk, černoch a Řek zamířili podél řetězu skal na jih; kopí pevně v rukou co chvíli se ohlíželi a naslouchali. Pospíchali, aby měli za sebou ponuré místo boje, kde se za křovinami a stromy válely mrtvoly slonů a kde hodovali požírači mršin. Vytí za nimi utichlo, step mlčela. Zdálo se, že všechno kolem je mrtvo; noční ticho rušily i en rychlé kročeje poutníků.

Kidogo se pečlivé vyhýbal hustým hájům a křovinatým houštinám, které se v stepi tu a tam vynořovaly jako tajuplné černé pahorky.

Černoch volil cestu otevřenými planinami, bělajícími se mezi křovinatými porosty jako jezero v labyrintě černých ostrovu. Skalnatý řetěz uhnul na západ, úzký háj přitiskl, cestovatele k útesům. Kidogo se obrátil vpravo a kráčel po dlouhém kamenitém úbočí, svažujícím se k jihu. Najednou se prudce zastavil, obrátil se a naslouchal. Pandion a Kavi napjali pozornost s ním, ale nebylo slyšet nikde ani nejmenší zvuk. Jako dříve bylo kolem hluboké ticho.

Kidogo se tedy váhavě vydal na další cestu, ale brzy zrychlil kroky a na tiché otázky soudruhů neodpovídal. Ušli ještě tisíc loktů a černoch se znovu zastavil. Jeho oči se v měsíčním svitu rozčileně leskly. „Někdo nám jde v patách,“ zašeptal a přitiskl ucho k zemi. Pandion následoval přítelova příkladu, jen Etrusk stál a s přimhouřenýma očima se pokoušel zjistit, zda něco za stříbrnou clonou neuvidí.

Pandion s uchem na horké kamenité půdě slyšel zprvu jen vlastní dech. Mlčelivá, hrozivá nejistota mu brala obvyklý klid. Najednou zachytil vzdálený, sotva postřehnutelný zvuk, který se ozval na tvrdé půdě.

Zvuky se zrychlovaly a stejnoměrně opakovaly velmi zřetelné cvakavé klapání — cvak, cvak! Pandion zvedl hlavu a okamžitě přestal slyšet. Kidogo ještě nějakou chvíli přikládal k zemi hned jedno, hned druhé ucho a pak vyskočil, jako by ho vymrštilo péro. „Pronásleduje nás velké zvíře. Zlé je, že nevím jaké. Drápy má vystrčeny jako pes nebo hyena — není to tedy ani lev, ani levhart…“

„Buvol nebo nosorožec,“ napovídal Kavi.

Kidogo energicky zavrtěl hlavou.

„Ne, je to dravec,“ s jistotou nepřipouštějící pochyb řekl černoch. „Musíme myslit na záchranu. Škoda, na blízku není ani strom,“ šeptal a neklidně se ohlížel.

Před nimi se prostírala téměř rovná kamenitá planina. Jen trsy řídké trávy a malé keříčky trčely na jejím svahu.

„Rychle kupředu!“ pobízel ke spěchu Kidogo, a přátelé se opatrně rozběhli, obávajíce se velkých trnů a trhlin v přeschlé půdě.

A ze zadu, nyní už docela zřetelně, se rozléhalo klapání těžkých drápů. Zrychlení stejnoměrného cvakání říkalo přátelům, že zvíře také přešlo v rychlý běh a že je dohání. Cvak, cvak, cvak! — tupé zvuky se stále blížily.

Pandion se ohlédl a' spatřil vysoký kolébající se stín, pohybující se za nimi jako šedá příšera.

Kidogo otáčel hlavu na všechny strany; vpřed se snažil vypátrat, jak jsou stromy daleko a současně hleděl odhadnout vzdálenost a rychlost běhu neznámého zvířete vzadu. Bylo jasno, že stromy jsou ještě daleko a že k nim už včas nedoběhnou, a proto se Kidogo zastavil:

„Zvíře nás dohání, nesmíme už déle být k němu obráceni zády — jinak zahyneme bídnou smrti!“… rozčileně vykřikl.

„Musíme bojovat,“ ponuře zavrčel Kavi.

Tři přátelé se postavili vedle sebe a svými čely se obrátili k hroznému šedému přízraku, který se blížil v mlčení noci. Zvíře po celou dobu honby nevydalo ani hlásku a tato skutečnost, tak neobvyklá u dravců, přátele nejvíce děsila.

Mlhavý šedý stín byl stále tmavší, jeho obrysy byly už zřetelnější. Mezi přáteli a zvířetem zůstalo sotva tři sta loktů, když zvíře zpomalilo běh a blížilo se klátivým krokem, jisto, že mu vyhlédnuté oběti neuniknou.

Přátelé takové zvíře ještě nikdy nespatřili. Masivní přední tlapy byly mnohem delší než zadní, přední část trupu byla nad křížem silně nadzvednuta, záda se šikmo svažovala. Na tlustém krku seděla zpříma těžká hlava s masivními čelistmi a šikmým vypouklým čelem. Krátká světlá srst byla hustě poseta tmavými skvrnami. V týle hlavy a na šíji mu trčely vzhůru dlouhé tvrdé štětiny. Zvíře mělo vzdálenou podobu skvrnité hyeny, ale nevídaných, nestvůrných rozměrů: jeho hlava byla asi pět loktů nad zemí. Široká hruď, plece a šíje děsily svou masivností,mohutné svaly se napínaly jako velké hrboly, ohromné křivé drápyzlověstně škrábaly a naháněly strach.