Ivan Jefremov - Na konci světa

Stádo odcházelo stále dál do stepi, šedivá těla mizela za stromy a jen ohlušující rámus a vysoko se vznášející prach ukazovaly místo lovu.

Ustrnulí přátelé, ohromeni odvahou a dovednosti lidí, kteří uměli uhýbat zuřivosti útočících obrů a přitom neústupně, pokračovat ve svém díle, hleděli mlčky na opuštěnou step s rozdupaným křovím a polámanými stromy. Kidogo se nepokojně mračil, naslouchal a konečně tiše řekl:

„Vypadá to nějak špatně… Lov se nedaří, jak by měl!“

„Jak to víš?“ podivil se Kavi. „Přivedli-li nás sem, pak to znamená, že počítali, že stádo půjde na východ, protilehle od nás. Ale teď stádo odešlo vpravo. Myslím, že to není dobře.“

Pojďme tam,“ navrhl Pandion: „Dejme se zpátky po hřebenu, touž cestou, kterou jsme sem přišli.“

Kidogo se chvíli rozmýšlel a pak projevil souhlas. Ve zmatku bitvy nebyl jejich příchod ničím rušivým. Hluboko sehnuti skrývali se Etrusk, Řek a černoch za trávou a ka meny a'vrátili se podél skalnatého hřebenu tisíc loktů zpět, takže se opět octli nad otevřenou rovinou.

Ve skalách spatřili přátelé úžlabinu, do které se lovcům podařilo zahnat přes deset mladých slonů. Lidé přebíhali mezi stromy, obratně házeli na slůňata smyčky a přivazovali je ke kmenům. Řetěz lovců, ozbrojených širokými kopími, uzavíral východ z údolí; Hluk a křik se rozléhal asi dva tisíce loktů vpředu vpravo — tam byla pravděpodobně větší část stáda.

Najednou se ozvalo trhané a ostré zatroubení vpředu vlevo. Kidogo se zachvěl. „Sloni útočí,“ zašeptal tiše,

Nějaký člověk dlouze zasténal, hněvivé výkřiky druhého zazněly jako na povel.

Přátelé zpozorovali nový pohyb na vzdáleném konci otevřené planiny, tam, kde dva rozložité stromy vrhaly velké skvrny stínu. Okamžik — a vynořil se tam ohromný slon s ušima trčícíma do stran a s chobotem, který čněl jako těžká kláda téměř vodorovně dopředu. Vedle něho se objevili dva stejní velikáni — Pandion poznal obří vůdce stáda, čtvrtý v doprovodu ještě několika slonů běžel o něco více vzadu. Proti slonům vyskočili zprava z keřů lovci. Vklínili se mezi skupinu a v běhu vrhli svá kopí na slona, který se objevil poslední. Ten divoce zatroubil a vrhl se na lidi, kteří rychle uháněli k bažině. Za útočícím slonem se obrátila ostatní zvířata. První tři vůdci se řítili, nepozorujíce obratný manévr lidí, kteří je odlákali od ostatních, a hnali se dál k údolí ve skalách, vábeni patrně křikem mladých slonů.

„Zle je, zle je, vůdci se vrátili s druhé strany…“ rozčileně šeptal Kidogo a tiskl Pandionovu ruku, až zabolela.

„Dívej se…, podívej se na ty odvážlivce!“ zvolal Kavi zapomenuv na opatrnost.

Vojíni, kteří střežili vchod do údolí, necouvli a neschovali se před rozzuřenými obry. Vystoupili kupředu v dlouhém řetězu. Nízká spálená tráva nemohla skrýt ani jediný krok lidi.

Slon, který běžel první, vrhl se přímo doprostřed loveckého řetězu. Dva muži zůstali nehnuté stát a jejich sousedé po obou stranách vyskočili najednou vstříc přiřítivšímu se obru. Slon zpomalil běh, zvedl do výše těžký chobot a zlostně pohvizduje vrhl se s dupáním na lidi. Mezi slonem a odvážlivci nebylo víc než deset loktů, když ti najednou bleskurychle uskočili do stran. V týž okamžik se vynořilo u zadních nohou obra po dvou lidech s každé strany. Dva vbodli široká kopí zvířeti do břicha a dva uskočili dozadu a udeřili slona po zadních nohách.

Ze zvednutého chobotu se vydral vysoký svištivý zvuk. Spustiv chobot, slon obrátil hlavu směrem k nejbližšímu člověku vpravo. Ten nestačil, či nemohl uskočit. Vytryskla krev a tři přátele jasně zahlédli obnažené kostí na mužově rameni a boku. Raněný mlčky klesl, ale i obrovský slon těžce dopadl na zádní nohy a pomalu, bokem se svalil stranou.

Lovci ho nechali být a obrátili se k soudruhům, kteří bojovali s dvěma dalšími vůdci. Tito obři byli chytřejší nebo už měli zkušenosti v boji s člověkem: vrhali se ze strany na stranu a nedávali lidem příležitost, aby se k nim přiblížili zezadu; zahubili v boji už tři lovce. Prach zahalující celý kraj rudl v paprscích zapadajícího slunce. Sloni se podobali obrovským černým věžím, u jejichž základů se míhají smělí lidé. Vyskakovali, uhýbali před dlouhými kly, napřahovali proti chobotům kopí opřená do země a s křikem odbíhali dozadu, aby odvrátili pozornost útočících slonů od bojovníků, jejichž záhuba byla nevyhnutelná.

Zvířata rozlícená až k šílenství nepřetržitě troubila. Když se sloni hlavami obraceli ke skále, kde seděli tři přátelé, zdáli se neobyčejně vysocí; široké plachty roztažených uší se pohupovaly nad lidmi. Slon se skloněnou hlavou se zdál s boku nižší, kly zemi takřka ryly, připraveny už už člověka podchytit. Pandion, Kidogo a Kavi si byli vědomi, že vidí jen část bitvy. Boj se odehrával také v dáli za stromy, kde bylo celé stádo, a vlevo na bažině, kam se utekli lovci, když oddělili čtvrtého vůdce a slony, kteří běželi za ním. Co se dělo tam, bylo pro přátele tajemstvím, ale nemohli na to myslit — krvavá bitva před nimi zaujala cele jejich pozornost.

Za stromy se přiblížily a náhle zahřměly bubny — zápasícím přišel na pomoc oddíl několika desítek lovců. Vůdci sloního stáda se zastavili, jakoby v nerozhodnosti, lidé s hrozivým křikem začali mávat kopími, a obři nato ustoupili. Vrhli se k svému třetímu soudruhovi, který ležel na zemi postavili se po obou jeho bocích, poklesli k němu, podstrčili pod něj kly a zvedli ho na nohy. Pak ho oba obři stiskli svými těly, táhli ho za stromy, pustili ho a znovu zvedli a zmizeli. Několik lovců běželo za nimi, ale byli vrácení člověkem, který lov řídil.

„Neujde nám… hnedle ho nechají… a znovu se rozzuří… přeložil jeho slova Kidogo.

Hluk vpravo se stále vzdaloval a slábl: bitva byla patrně dobojována. Od bažiny, se severu, se objevilo několik lovců; nesli dvě nehybná těla. Tří přátel si nikdo nevšímal. Černoch, Etrusk a Řek opatrně sestupovali na step, aby si prohlédli místo boje. Přátelé šli tam, kde byla hlavní část stáda. Kidogo, který se prodíral křovím, najednou zděšeně uskočil — na koruně stromu, zlomeného pádem sloního těla, ležel umírající slon. Konec jeho chobotu se nepatrně chvěl… Dále byly stromy řidší a mezi nimi bylo vidět šedou hromadu — druhý slon ležel na břiše, nohy pod sebou, jeho záda byla vyklenuta do hrbu. Zvíře ucítilo blížící se lidi a zvedlo hlavu. Kolem jeho zakalených a zapadlých očí visely hluboké záhyby kůže, které dodávaly slonovi stařecký výraz nekonečné únavy. Obr svěsil hlavu, opřev se o dlouhé kly, ale pak hlava dutě narazila na zem a klesla na stranu.

Kolem dokola volali lovci na sebe. Kidogo mávl rukou a obrátil se zpět; na jihu se objevilo opět stádo slonů.

Přátelé pospíšili ke skalám, ale poplach byl planý — to přicházela cvičená zvířata vládců slonů.

Mladí sloni, přivázaní ke stromům, vystrčili ocasy a zběsile se vrhali na lidi, snažíce se zasáhnouti je nataženými choboty. Vůdci ochočených slonů stavěli svá zvířata po obou stranách každého zajatce. Ta pak stiskla chyceného svými těly a odváděla jej do vlasti. Pro každý případ byla ke krku a k zadním nohám slůněte přivázána lana; každé lano drželo patnáct lovců, kteří šli vpředu a vzadu.

Tváře lidí, unavené a přepadlé hrozným napětím, byly zasmušilé. Už jedenáct nehybných těl bylo položeno na pletená lešení na zádech slonů a lidé stále ještě běhali mezi křovím, hledajíce dva nezvěstné bojovníky.