Ivan Jefremov - Na konci světa

A náčelník vyprávěl přátelům, že vládci slonů, opírajíce se o svou moc, konají daleko výpravy zemí. Jezdí na slonech a hrozí jim jen jedno nebezpečí — setkat se se stády, táhnoucími proti nim. Slon se může vždycky neočekávaně rozhodnout vrátit se k svým divokým bratrům. Ale jsou známy prostředky, jak tomu čelit.

Náčelník vyprávěl, že dále na východ a na jih od těch míst, kde Pandion a jeho přátelé žili po osvobození z otroctví u pohostinného národa, leží za močály a horami sladkovodní moře [93] Sladkovodní moře — řetěz velikých jezer ve východní Africe. . Jsou tak rozsáhlá, že lze po nich plout jen na zvláštních loďkách, a aby se sladkovodní moře přeplulo, je k tomu třeba několika dní. Tato sladkovodní moře se táhnou řetězem jedno za druhým jižním směrem a jsou lemována horami, chrlícími dým, plameny a ohnivé řeky. Ale za těmito moři je opět souše — vysoké náhorní planiny, plné hojné zvěře, a tam už je skutečně konec světa — břehy nekonečného moře, ležícího na východě za pásmem močálů. Na náhorních vysočinách stojí nedaleko od sebe dvě obrovské oslnivé hory [94] Kenya, Kilimandžáro — dvě nejvyšší hory v Africe s věčným sněhem a ledovci. (Kenya 5600 m, Kilimandžáro 6100 m). , jejichž krásu si nedovede představit člověk, který je neviděl.

Hluboké lesy obklopují tyto hory a v lesích žijí divocí lidé a tajemná zvířata vzácného starověkého druhu, jež popsat nelze. Vládci slonů viděli rokle, zavalené ohromnými kostmi, pomíchanými s kostrami lidí, a úlomky jejich kamenných zbraní. V houštinách blízko severní Bílé hory se leckdy objevili divocí kanci, velcí nosorožci a jednou tam viděli zvíře, jistě tak velké jako slon, ale ještě těžší, s dvěma rohy umístěnými vedle sebe na konci tlamy.

Na sladkovodních mořích žijí v plovoucích vesnicích [95] Plující vesnice — existují i nyní na velikých jezerech. Jsou vystavěny na velkých vorech. lidé nedosažitelní nepřátelům a sami neznající s nikým smilování.

Pandion se náčelníka zeptal, jak daleko na jih se táhne pevnina Afriky a je-li pravda, že se tam slunce opět skláni níže.

Stařec se celý rozzářil. Vyšlo najevo, že on sám velel daleké výpravě na jih, když mu nebylo ještě čtyřicet let.

Vydali se na cestu na dvaceti vybraných slonech za zlatem a pro drahocennou trávu tamních stepí, která vracela starcům a nemocným sílu.

Za velkou řekou [96] Zambezi s pověstnými Viktoriinými vodopády , která teče od západu na východ, kde hřmí obrovské vodopády a v sloupech vodní tříště se rozkládá věčná duha, je nepřehledná step bleděmodrých trav [97] Step bleděmodrých trav — jihoafrická step Jižní Afrika má zvláštní vegetaci, v níž převládají popelavé, bleděmodré a nazelenalé modré tóny . Po okrajích stepí, podél mořských břehů na západě i na východě, rostou mohutné stromy, jejichž listí je jako z vyleštěného kovu a hoří na slunci jako miliony zrcadel [98] Stromy se zrcadlově lesklými listy jsou charakteristické pro lesy jižní Afriky. .

Barva trávy a listí je na dalekém jihu nikoli zelená, ale šedivá, bleděmodrá nebo sivá; dodává krajině cizí a studený vzhled. A skutečně, čím dále na jih, tím je stále chladněji. Deštivé období, které tam nastává naopak v době našeho sucha, je nesnesitelně studené pro lidi ze severu.

Stařec vyprávěl Pandionovi o podivuhodném stříbrném stromě, který se vyskytuje na dalekém jihu v horských roklích. Tento strom vysoký až třicet loktů má tenkou, příčně svraštělou kůru, husté větve, pokryte listy lesklými jako stříbro, jemnými jako chmýří, a je pln čarovného kouzla.

Neplodné kamenité hory se zvedají jako obrovité fialové věže s kolmými stěnami a na jejich úpatí se krčí pokroucené stromy, pokryté velikými chomáči jasně rudých květů.

Na neplodných místech stepi a na roztroušených skalách rostou obludné křoviny a nízké stromy. Masité listy, nasáklé jedovatou šťávou, sedí jako roztažené prsty na samém konci větví, dělících se ve dví a trčících přímo do nebe. Jiné stromy mají tytéž listy, jsou však začervenalé barvy, ohýbají se dolů a tvoří jakousi huňatou čepici na konci křivého kmene bez větví, vysokého čtyři lokty [99] Různé druhy aloe, čeleď liliovitých, také dračí stromy. .

Poblíž řek a na pokraji lesů lze nalézt rozvaliny starověkých staveb, budovaných z ohromných otesaných balvanů národem zřejmě mocným a dovedným. Ale dnes u těchto rozvalin nežije nikdo, jen strašní divocí, psi v nich vyjí za bledého svitu měsíce. Po stepi se potulují kočovní pastevci nebo nuzní lovci. Ještě dále na jih žijí národy se světlou šedivou kůží, vládnoucí nekonečnými stády býků, ale tam výprava vládců slonů nedošla [100] Kmeny hotentotského původu byly za starověku rozšířeny mnohem dále, než jsou nyní. Jsou domněnky, že jsou příbuzné Egypťanům. .

Pandion a Kidogo hltali vůdcovo vyprávění. Pověst o bleděmodré jižní stepi se zdála pohádkou, která se připletla ke skutečnosti, ale starcův hlas zněl přesvědčivě, Často upíral do dáli oči vzrušeně se lesknoucí, a Pandionovi se zdálo, že stařec vidí v duchu před sebou obrazy, zachované v paměti.

Vůdce najednou zmlkl.

„Přestal jsi pracovat,“ usmál se. „To budu muset před tebou sedět ještě mnoho dní!“

Pandion se kvapně dal do práce, ale ani jí nebylo už mnoho třeba, mladý sochař cítil, že vůdcova busta se mu podařila jako ještě nic předtím. Mistrovství v něm zrálo nepozorovaně a postupně, přes všechny zkoušky, které přestál; velké zkušenosti a pozorování, jež si odnášel z Egypta, nebyly bez užitku.

Třetího dne Pandion několikrát porovnával náčelníkův obličej se svým hliněným modelem.

„Hotovo!“ řekl s hlubokýpi povzdechem.

„Už jsi hotov?“ tázal se náčelník, a když viděl přisvědčující kývnut sochařovo, vstal a přikročil ke své bustě.

Kidogo se díval s nadšením na Pandionův výtvor, stěží zadržuje slova chvály.

Jednobarevná hlína přejala všechny charakteristické rysy velitelské, moudré a drsné tváře s tvrdými, kupředu vysunutými čelistmi, širokým šikmým čelem, těžkými rty a širokým chřípím tlustého nosu. Starý vůdce se obrátil dovnitř domu a tiše zavolal.

Na zavolání se objevila jedna z žen, mladá dívka, s množstvím drobných copánků, zastřihnutých nad čelem do rovné čáry.

Podala starci kulaté zrcadlo z leštěného stříbra, zřejmě severní práce, které se kdovíjakými cestami dostalo do afrického vnitrozemí.

Náčelník přiložil zrcadlo vzpaženou rukou k obličeji sochy a soustředěně začal srovnávat svou podobu s Pandionovým dílem.

Pandion a Kidogo čekali na starcův posudek. Dlouho náčelník mlčel, konečně však klesla ruka se zrcadlem, a on řekl tiše:

„Velká je síla lidského umění… Ty, cizince, touto silou vládneš, jako nikdo v naší zemi. Učinil jsi mne lepším, než jsem ve skutečnosti — to znamená, že o mně smýšlíš dobře. Odměním se ti stejně. Jakou by sis přál odměnu?“

Kidogo strčil do Pandiona, ale mladý Řek odpověděl moudrému starci slovy, která, jak se zdálo, vytryskla ze samého jeho srdce.