Ivan Jefremov - Na konci světa

Mladý Řek se najednou odhodlal a zachytil se zatlučených bambusových kolíčků. Na varovný pokřik Etruskův mávl jen Pandion rukou, rychle se vyšplhal na kmen, chytil se spirálovité liány, odřízl seshora visící tenký konec jiné popínavé rostliny a napodobil Kidoga. Jak se ukázalo, nebylo to naprosto nic lehkého — drsná liána hrozně dřela záda. Jakmile však chtěl Pandion uvolnit její napětí, nohy se smekaly, a Pandion si bolestivě odíral kolena o tvrdou kůru. S velkou námahou vystoupil Pandion do poloviny kmene. Dvojité vrcholky bambusů se pod ním kolébaly žloutnoucí nestejnou hladinou, ale k ohromným haluzím bylo stále ještě vysoko. Shora se ozvalo Kidogovo volání a ramene mladého Řeka se dotkla pevná liána se zaklesnutou smyčkou. Pandion provlekl smyčku pod pažemi, soudruzi opatrně táhli lianu vzhůru, a tato opora byla Pandionovi velkou pomocí. S odřenýma nohama dosáhl unavený, ale šťastný Pandion brzo nejsilnějších dolních haluzí. Zde se mezi dvěma ohromnými větvemi Kidogo a jeho pomocník pohodlně usadili.

Pandion se rozhlédl s výšky osmdesáti loktů a po prvé zase za mnoho dní se před ním otevřel široký obzor. Les na vysoké náhorní planině vroubila bambusová houština kolem dokola; pokud bylo možno vidět, prostírala se na všechny strany; široká byla sotva čtyři — pět tisíc loktů. Za ní trčel pás nevysokých černých skal, nakloněných k západu řetězem řídkých šikmých zubů. Dál se krajina opět lehce snižovala. Nekonečné okrouhlé hory, pokryté hustým lesem, se kadeřily jako hustá zelená oblaka, rozdělená úzkými prohlubněmi roklí, plných kotoučů husté mlhy. V nich se skrývaly nespočetné dny hladového a těžkého pochodu, tam právě měla procházet cesta oddílu. Ale nikde nebylo vidět světlo v této jednolité zelené mase, nad níž pomalu pluly velké chomáče bílé mlhy: ani mýtiny, ani široké údolí. Zdolat tuto vzdálenost, kterou nyní mohli přehlédnout svým pohledem, na to by cestovatelům sotva stačily síly. A dál za neproniknutelnými mlhami na obzoru mohlo být totéž a pak by záhuba byla nevyhnutelná.

Kidogo se odvrátil od dálky prostírající se pod ním a zachytil Pandionův pohled. Mladý Řek četl ve vytřeštěných očích přítelových obavy a nezměrnou únavu — nevyčerpatelná černochova bodrost pohasla, jeho tvář se svraštila v hořkém pošklebku.

„Musíme se podívat na druhou stranu,“ řekl skleslým hlasem, ale najednou se vzpřímil a šel po větvi, která se horizontálně vzpínala daleko vpřed nad bambusovým pásmem.

Pandion potlačil výkřik strachu, ale černoch kráčel, jako by pro něho nebylo nebezpečí, nepatrně se kolébal v hrozné výšce a došel až na konec větve, kde se pod jeho tíží rozechvěly oválné listy. Větev se ohnula. Pandion ztrnul v hrůze, ale Kidogo seděl už na ní obkročmo, spustil nohy do bezedna, opřel se oběma rukama o tenké větve a začal se upřeně dívat do prostoru za pravým rohem mýtiny. Pandion si netroufal jít za soudruhem, Řek a Mpafu čekali se zatajeným dechem od Kidoga zprávy. Všechno, co se dělo na stromě, sledovalo dole ostatních šestnáct druhů, jež nebylo téměř možno rozeznat.

Kidogo se dlouho houpal na pérující větvi a pak se beze slova vrátil ke kmeni.

„Je to zlé, když neznáme cestu,“ řekl sklesle: „Mohli jsme se sem dostat mnohem lehčeji. Tam,“ černoch mávl rukou na severozápad, „je blízko od nás step. Měli jsme jít více doprava, nezacházet do lesa… Musíme se k stepi vrátit. Možná, že tam jsou lidé: na kraji lesa je vždycky více lidí než v stepi nebo v lese samém.

Sestup se stromu byl mnohem hroznější než výstup. Kdyby nebylo přátel á jejich pomoci, Pahdion by nikdy nebyl dokázal tak rychle slézt a nejspíše by byl spadl a zahynul. Jakmile se postavil mladý Řek na zemi, nohy zesláblé nervovým napětím se pod ním podlomily, a za smíchu přátel ležel natažen ve trávě. Kidogo vyprávěl o všem, co se stromu viděl, a navrhl, aby se obrátili v přímém úhlu od směru, kterým měli namířeno. K Pandionovu údivu nikdo nepronesl ani slovíčko protestu, ačkoli si všichni byli vědomi, že v zápase s lesem utrpěli porážku a že zdržení v cestě může být velmi značné. Neozval se ani tvrdohlavý Etrusk Kavi; patrno chápal, jak jsou lidé umořeni těžkým zápasem, který se ke všemu ukázal marný.

Pandion si vzpomněl na slova, jež Kidogo řekl na začátku pochodu, a uvědomil si, že cesta kolem lesů je daleká a nebezpečná. Podél řek a na okraji lesa žijí divoké a silné kmeny, pro které devatenáct cestovatelů vůbec neznamená silu, s kterou by počítali.

Step, která s nízkými stromy, rozmístěnými řídce a téměř pravidelně, vypadala jako ovocný sad, se svažovala k bystře proudící říčce. Na protějším břehu byla nahromaděna kupa černých kamenů. Řeka k nim naplavila dlouhý val kmenů, větvi a vybělených a vysušených stébel rákosu.

Oddíl uprchlíků minul palmový háj, zpustošený slony, a utábořil se pod hustou korunou nevysokého stromu. Po kmenu stékala vonná pryskyřice, s větví i s kmenu visely dlouhé cáry hedvábné kůry a v lehkém větru jednotvárně svištěly a uspávaly unavené lidi.

Najednou se Kidogo pozvedl na kolena; napjali pozornost i ostatní. K řece se blížil ohromný slon. Jeho objevení se nemuselo být ničím dobrým. Lidé sledovali rozmáchlý krok zvířete, které jako by pomalu převalovalo své tělo uvnitř mohutné tlusté kůže. Slon se blížil, bezstarostně mával chobotem a cosi v jeho chování se nepodobalo obvyklé opatrnosti těchto ostražitých, pozorných zvířat. Najednou bylo slyšet lidské hlasy, ale slon ani nepozvedl své obrovské uši, skleslé do týla. Zaražení cestovatelé se po sobě podívali, vstali a ihned jako na povel se zase přitiskli k zemi; spatřili u slona několik lidských postav. Teprve nyní zpozorovali, že na široké slonově šíji leží člověk, který se opírá zkříženýma rukama o týl zvířete, slon dosel k řece a vstoupil do vody, která se pod tlustými sloupy jeho noh zkalila. Ohromné uši se najednou vztyčily, čímž se obrova hlava stala třikrát větší. Malinká hnědá očka se pozorně dívala do říční hlubiny. Člověk ležící na slonu si sedl a hlasitě plácl zvíře po šikmé lebce. Od řeky se rozlehl pronikavý pokřik „chejja!“ Slon pokýval chobotem, popadl jím velký kmen z říčního nánosu a vyzvednuv jej vysoko nad hlavu, mrštil jím doprostřed říčky. Těžký kmen lomozně pleskl, potopil se pod vodu a vynořil se za několik okamžiků doleji v proudu. Slon tak svrhl ještě několik stromů a pak opatrně našlapuje došel doprostřed říčky a zastavil se s hlavou obrácenou proti toku.

Hned nato se černí hoši a dívky, kteří se slonem přišli k řece — bylo jich osm — vrhli se smíchem a křikem do studené vody. Dováděli, potápěli jeden druhého — smích a hlasité plácání po mokrých tělech se rozléhalo široko daleko. Člověk, který seděl na slonu, vesele křičel, ale nepřestával pozorovat proud a čas od času slona přiměl, aby shodil do vody nové těžké kusy dřeva.

Cestovatelé se užasle dívali na to, co se před nimi dálo. Přátelství lidí s obrovským slonem se zdálo neuvěřitelným, neslýchaným zázrakem; ve vzdálenosti celkem tří set loktů od nich stál šedý gigant a poslouchal člověka. Co se to jen stalo“, že se zvíře, které nemá sobě rovné velikostí a silou, které neomezeně vládne v stepích i lesích, sklonilo před člověkem, tak křehkým, slabým a nepatrným ve srovnání s šedou masou, měřící šest loktů od země jen k ramenům? Co je to za lidi, kteří si podmanili obry Afriky?