Ivan Jefremov - Na konci světa

Cestovatelé přešli mnoho nevysokých horských hřebenů, ale ani jednou se před nimi neobjevil volný prostor, nezarostlý lesy. Mezi hřebeny býval les ještě hustší; vzduch byl v údolích vlhký a dusný, zápach hnijící země svíral lidem dech.

Prošli údolím, na jehož dně se valil mezi velkými kameny prudký potok studené vody, a usedli k odpočinku. Začínalo dlouhé stoupání.

Dva dny vystupovali cestovatelé na horu. Les byl stále a stále hustší a neproniknutelnější. Zmizely mýtiny, na nichž si mohli opatřit potravu, vyvrátivší se stromy jim častěji zahrazovaly cestu. Oddíl se vyhýbal trnitým oponám z tenkých pružných stébel, snášejících se shora, nebo neprůhledným houštinám křovin a menších stromů a po všech čtyřech se prodírali vymletými strouhami dešťových potoků, které brázdily svahy.

Drsná, suchá hlína se sypala mezi dlaněmi a koleny. Lidé se plazili v tomto labyrintě, zachovávajíce směr jen podle struh vymletých vodou.

Postupně stoupalo chladno, jako kdyby oddíl opravdu pronikal do hlubokého, vlhkého podzemí.

Už se docela setmělo, když bylo stoupání u konce, a cestovatelé se zřejmě octli na náhorní planině. Zde už nebyly výmoly od dešťových potoků, a poutníci se zastavili na nocleh, aby neztratili směr. Zelenou klenbou neprokmitla ani jediná hvězda. Kdesi nahoře řádil silný vítr. Pandion ležel dlouho beze spánku a naslouchal hučení lesa, velice podobnému hučení moře. Rachot, šelestění a klapání větví splývaly pod nárazy větru v mohutné pleskání, které připomínalo stejnoměrné nárazy příboje.

Rozbřesk se zvlášť dlouho nedostavoval — sluneční světlo zadržovala hustá mlha. Konečně neviditelné slunce překonalo soumrak a před lidmi se objevila drtivě chmurná podívaná.

Kmeny nestvůrných stromů, vysokých půl druhého sta loktů, měly černou nebo zase bílou hladkou kůru a utápěly své vrcholky v mléčné husté mlze, která úplně skrývala omšelé větve. Mechy a lišejníky nasáklé vodou rozvěsily po stromech své dlouhé tmavé vlasy nebo Šedivé vousy, občas se pohupující v závratné výšce.

Voda pod nohama šplíchala, vystřikujíc z houbovité síté propletených kořenů, trávy a mechu. Husté porosty křovin s velkými listy tarasily cestu. V mlze se na dlouhých nožkách tiše kymácely velké bledé květy v podobě vejcovitých tvarů.

černé a bílé sloupy, čtyři lokty v průměru, se hromadily proti nim v nepřehledném zástupu, kolem nich se válela šedá mlha, po kůře stékaly drobné potůčky vody. Mnohdy byly kmeny obaleny tlustou pokrývkou z mokrého mechu.

V tomto hrozném lese nebylo vidět dál než na třicet čtyřicet loktů; nebylo možno učinit krok, aniž sis prosekal cestu u paty gigantických stromů.

Hromady obrovských povalených kmenů úplně skličovaly mysl cestovatelů, kteří už tolik vytrpěli. Nejhorší bylo, že se nemohli nijak orientovat — ničím nebylo možno si ověřit směr.

Černoši, vyděšení nevídanou dosud mohutnosti lesa, se třásli chladem v studené mlze; Libyjci byli nadobro zdeptáni. Cestovatelům se zdálo, že se octli přímo v sídlech lesních bohů, do nichž je vstup lidem zakázán a odkud není východu.

Kavi dal Pandionovi znamení — oba se ozbrojili noži a vztekle začali usekávat mokré větve. Poznenáhlu se vzchopili i jiní soudruzi — lidé pracovali, střídali se navzájem, přelézali přes hory obrovitých kmenů, bloudili, hledajíce východ mezi nestvůrnými kořeny, a znovu se nořili do neproniknutelné zeleně. Hodiny plynuly a plynuly: a stále visela nahoře bílá mlha, stále tak těžce a pomalu kapala se stromů voda, vzduch nebyl teplejší, a jen po našedle červeném odstínu mlhy pochopili lidé, že nastává večer…

„Nikde se nedá projít,“ s touto zprávou si Kidogo sedl na kořen a zoufale tiskl v rukou hlavu. Dva průvodci se vrátili už dříve s týmž výsledkem.

Proti nim, po obou stranách prosekané cesty, se táhla na tisíc loktů úzká mýtina.

Vzadu byl chmurný obří les, kterým se s nelidskou námahou prodíral oddíl tři dny. Před nimi stála jednolitá zeď vysokého bambusu. Lesklé kolénkaté stvoly se zvedaly do výše dvaceti loktů, ladně sklánějíce své jemně řásnité vršky. Bambus rostl v tak těsném shluku, že nebylo možno vůbec proniknout do nitra této mříže z kolénkatých rour, rovných jako kopí. Před poutníky se tyčila neproniknutelná hradba. Povrch kulatých jako nalakovaných stvolů byl tak tvrdý, že se bronzové nože cestovatelů otupily hned po prvních řezech. K zápasu s touto zdí by bylo nutno mít sekery nebo těžké meče. Obejít bambusovou houštinu nebylo možno, mýtina byla uzavřena na jednom i druhém konci hustého porostu a bambus se táhl, až kam sahal pohled, širokým pásem na obě strany do mlhavé dáli náhorní planiny.

Lidé byli už utýráni chladnem, nedostatkem potravy a zápasem se strašným lesem a ztratili svou obvyklou energii — příliš těžká byla poslední část cesty! Ale nebyli s to se smířit s nutností se vrátit.

Aby prošli těmito hroznými lesy, nestačilo jen zachovávat dřívější jihozápadní směr, nestačilo se prosekávat a prodírat ze všech sil mohutnou vegetací — bylo třeba ještě vědět, kde projít. Tato místa jim mohli ukázat lidé žijící v lese a s těmi se oddíl nesetkal. Vyhledávat pak tyto lesní obyvatele — mohlo vést nejspíše k záhubě cestovatelů na rožních lidojedů.

„Neprošli jsme lesem, neprobili jsme se!“ — táž myšlenka se zračila ve tvářích všech devatenácti přátel, v jejich drsných vráskách, v jejich zoufalých pošklebcích i v masce ztuhlé pokory.

Kidogo se vzpamatoval z prvního návalu zoufalství a stoje a hlavou zvrácenou dozadu díval se vzhůru k ohromným větvím, které se pnuly nad mýtinou ve výši sta loktů. Pandion rychle přistoupil k příteli, pochopiv jeho myšlenku.

„Je tam možno vylézt?“ zeptal se mladý Řek, dívaje se na naprosto hladké kmeny nezměrné výšky.

„Musíme, ačkoli nás to bude stát celý den,“ řekl zamračeně Kidogo. „Zpátky nebo dopředu, ale nemůžeme už jít naslepo — nemáme potraviny.“

„Tady,“ ukázal Pandion na lesního obra s bílou kůrou, který stál na mýtině; jeho křivé haluze tvořily proti nebi hvězdu.,S tohoto stromu bude pěkný rozhled.“

Kidogo záporně zavrtěl hlavou.

„Ne, strom s bílou kůrou se nám nehodí, nemůže to být ani strom s kůrou černou. [90] Stromy různých druhů: železný strom, fíkus, žlutý strom, makaranga mn. jiné. Mají dřevo tvrdé jako železo, do něho se nedá zabodnout ani nůž, natož dřevěný klín. Možná, že najdeme strom s kůrou červené barvy [91] Strom „chaja“ sčerveným dřevem a s velkými listy, na ten pak vylezeme.“

Lidé se jali hledat potřebný strom podél mýtiny. Brzo začali volat, že jej nalezli. Strom byl nižší než železní giganti, ale stál těsně u bambusu a přesahoval jejich houštinu do výše větší než padesát loktů. Poutnici s námahou porazili dva tlusté bambusy, naštípali je na kusy dlouhé asi loket a každý zaostřili na jednom konci. Ulomenou těžkou větví začali Kidogo a Mpafu zatloukat do měkkého dřeva klín za klínem, vystupovali stále výše, až dosáhli spirálovité liány, která ovíjela kmen. Pak se Kidogo a jeho pomocník opásali tenkými lianami, a opírajíce se ze všech sil nohama o kmen a odklánějíce tělo daleko od stromu, začali stoupat do ohromné výše. Brzo bylo jejich tmavé postavy sotva vidět na pozadí těžkých mračen, která zatáhla nebe. Pandion najednou pocítil závist k oběma přátelům. Oni tam nahoře vidí svět, a on zůstává dole, ve stínu, jako velcí červenomodří červi, které vídali ve výmolech lesní půdy.