Ivan Jefremov - Na konci světa

Druhé zklamání zažil Pandion při setkání s buvoly. Uviděl masivní tmavošedé býky se širokými rohy, zahnutými na koncích, a jal se plížit k nejbližšímu, aby ho složil kopím, ale Kidogo se na Pandiona naválil celým tělem a přimáčkl ho k zemi. Černoch příteli vysvětlil, že tito býci jsou snad nejnebezpečnějšími zvířaty jižního kraje, že je možno podniknout na ně lov jen s luky nebo vrhacími oštěpy, jinak je záhuba nevyhnutelná. Pandion černocha poslechl a schoval se v křoví jako ostatní, ale Kidogův strach před těmito býky mu zůstal nepochopitelný — podle jeho názoru nosorožec nebo slon se zdáli mnohem strašnější.

Nezřídka přetínaly cestu skalnaté hřebeny, řetězy kopců nebo skupiny trčících zvětralých útesů. V takových místech často vídali odporné opice s psími hlavami. [87] Paviáni.

Jakmile tato zvířata zpozorovala blížící se lidi, shromažďovala se na skalách nebo pod stromy, bez bázně si prohlížela příchozí a drze se na ně šklebila. Pandion se díval s odporem na holé psí tlamy s modrými napuchlými tvářemi, ovroubenými hustou trčící ježatou srstí, na jejich kroutící se zadky s červenými mozolnatými lysinami. Opice byly nebezpečné. Jednou Kavi nemohl snést vyzývavé chování tří opic, které se mu postavily do cesty, a udeřil kopím jedno z ohavných zvířat. Strhla se vážná bitka u paty útesů. Poutníci byli rádi, že mohli vzít nohy na ramena a že se odpoutali beze škody, protože byli rychlejší.

Dvacátý pátý den cesty se v krajině, neznatelně se zvedající, objevil na obzoru tmavý pruh. Kidogo radostně vykřikl a ukazoval na něj — začínal tam velký les, poslední překážka, kterou ještě musili zdolat. Za horami, porostlými lesem, leželo vytoužené moře — spolehlivá cesta domů.

V poledne došel oddíl k palmovému háji. Pandiona překvapil podivný vzhled háje. Dříve se v stepi nevyskytovaly takové vysoké, štíhlé stromy, podobné datlovým palmám, známým z Egypta. [88] Palma „duleb“. Každý kmen jako by se zvedal přímo ze středu modrého hvězdicového stínu, vrhaného korunou palmy. Suchá půda mezi černými hvězdami stínů vypadala jako do běla rozžhavený kov. Podle neobvyklého rozložení stínů Pandion viděl, že polední slunce mu stojí přímo nad hlavou. řekl to Kavimu. Etrusk pokrčil udiveně rameny a Kidogo jim vyložil, že tomu tak skutečně je. Čím dále k jihu, tím výše stoupá slunce a nikdo neví, jaká je toho příčina. Starci jen říkají, že podle starého podání klesá slunce daleko na jihu opět níže.

Mladý Rek neměl čas dlouho se trápit touto hádankou — všichni, znavení vedrem, spěchali k vodě. Na místě odpočinku Kidogo prohlásil, že večer dojdou k lesu a jejich cesta půjde přes lesy a hory, které se táhnou daleko, až na kraj země.

„Tam,“ řekl černoch a ukázal vpravo — „i tam,“ ruka Kidogova se obrátila vlevo — „jsou velké řeky, ale my po nich plout nemůžeme. Pravá zahýbá na sever k velkému sladkovodnímu moři u pokraje severních pouští. Levá se stáčí na jih a odvedla by nás daleko od našeho cíle. [89] Pravá řeka se dnes jmenuje Šari. Levá řeka — dnes Ubangi — hlavni přítok Konga. Mimo to žijí u řek silné kmeny, které pojídají lidské maso a všechny by nás zahubily. Musíme proniknout na jihozápad jako střela letící přímo mezi oběma řekami. Tmavé lesy jsou pusté a bezpečné a na horách nežije nikdo, protože se všichni bojí hrozných bouří a tmavých, hlubokých pralesů. Zvěře je tu sice pořídku, ale nás je, málo, a lovem a plody se nějak uživíme.“

Pandion, Kavi a Libyjci hleděli s obavami na temný les, který se před nimi objevil, a zmocnil se jich podivný nepokoj.

V hustých křovinách se zvedaly neobvyklé stromy. Jejich tenké kmeny s vypouklými příčními hranami byly zakončeny plochými vějíři nedlouhých větví s velkými listy a nad nimi trčely dlouhé a rovné výrůstky, podobající se zeleným mečům deset loktů zdéli.

Dva s každé strany, stály čtyři takové stromy jako stráže před vchodem do lesa, výhružné zvedajíce své meče k nebi. Oddíl prošel mezi nimi, prodíraje se trnitým křovím. Ohromný kanec se žahnutými tesáky a s šerednou hrbolatou hlavou vyskočil z křovin, hněvivě zachrochtal směrem k lidem a zmizel.

Hned první den ztratil Kavi v lese svou hůlku s devětačtyřiceti zářezy, které znamenaly počet dní pochodu, a cestovatelé přestali čas počítat. Do paměti mladého Řeka se navždy vtiskl dojem jednotvárnosti ohromného lesa.

Oddíl šel mlčky. Při pokusu promluvit se hlasy lidí dunivě rozléhaly pod neproniknutelnou zelenou klenbou. Nikdy se necítili v širokých prostorech zlaté stepi tak malincí a ztraceni v hlubinách cizí země. Obrovská lana popínavých rostlin, dosahu jící leckdy tloušťky lidského těla, obepínala spirálovitě hladké kmeny stromů, splétala se nahoře v ohromnou síť a visela dolů jako opona nebo jako jednotlivé široké smyčky. Větve se rozbíhaly nad hlavami chodců v nepostižitelné výšce, kmeny se utápěly v šedém soumraku. Často se setkávali na cestě s loužemi hnijící vody, pokryté plísní; někdy nehlučně proudily malé tmavé potoky. Na řídce se objevujících mýtinách oslňovalo slunce oči, zvyklé na pološero lesa; neobyčejně hustě zarostlá místa byli poutníci nuceni obcházet. Nevídané kapradí vysoké jako čtyři lidské postavy obrovitě rozprostíralo své bledězelené ohromné řasnaté listy jako křídla. Tenké našedlé listí mimos tvořilo nejjemnější ornamenty v sloupech slunečního světla.

Množství květů — krvavě rudých, oranžových, fialových, bílých — se zvlášť výrazně a pestře odráželo od světlé zeleně ohromných listů, širokých, dlouhých i úzkých, rovných, vykrajovaných i zoubkovaných. V divoké změti se proplétaly dlouhé spirály plazivých výhonků, trčely hrozivé trny na prst dlouhé, nemilosrdně trhající tělo. Na mýtinách se rozléhal divý halas a štěkot ptáků, jako by se všechen lesní život soustřeďoval právě zde.

Poutníci sl ověřovali směr podle slunce a znovu se nořili do lesního soumraku, orientovali se podle dešťových výmolů, podle toku potoků, podle šikmých sloupečků slunečních paprsků, zřídka kdy se prodravších listím. Průvodci se snažili nepřibližovat se k mýtinám také proto, že blízko nich hnízdíval na stromech nebezpečný hmyz — strašné černé vosy a hroziví mravenci. Kmeny stromů byly obaleny mohutnými lišejníky, šedými, jakoby koženými boulemi a výrostky, povrch kořenů potáhl zelený mechovitý povlak. Tyto ploché kořeny, nezřídka vysoké pět až lest loktů, vybíhaly z žeber obrovských kmenů jako nakloněné podpěry. V hlubokých jámách mezi nimi byl by se mohl umístit celý devatenáctičlenný oddíl cestovatelů.

Kořeny stromů zabíhaly jeden do druhého a neobyčejně ztěžovaly cestu — museli je přelézat nebo je obcházet a prodírat se úzkými chodbami. Nohy se bořily do masy poloshnilých větví, listí a uschlých výhonků, které ležely na zemi v tlustých vrstvách. Přicházeli na skupiny bělavých hub s těžkým mrtvolným zápachem. Jen tam, kde nebyly stromy tak vysoké, neztěžovaly kořeny cestu a nohy si odpočinuly na koberci měkkého mechu. Zato rostlo v takových místech trnité husté křoví, které nutilo lidi, aby je obcházeli nebo se jím prosekávali a ztráceli síly a čas. Na holá ramena cestovatelů padali s větví nějací skvrnití slimáci a žehli je jedovatým slizem. Občas se v šeru mihl a bez hlesu zmizel stín zvířete — lidé nezřídka nebyli ani s to určit jeho druh. V noci zde vládlo totéž hluboké ticho, rušené žalostivým vytím neznámého nočního dravce nebo skřekem neznámého ptáka.