Ivan Jefremov - Na konci světa

Ačkoli putováni zde bylo lehčí a méně nebezpečné, ticho a šero tajemného lesa Pandiona silně skličovalo. Mladý Řek se vracel k vzpomínkám na setkání s Irumou. Ztráta se mu zdála nezměrná, stesk halil Pandionovi celý svět do šedého závoje a neznámá budoucnost byla právě tak chmurná, mlčelivá a temná jako les, kterým šli,

Pandionovi se zdálo, že temná cesta je bez konce v jednotvárném střídání stromořadí ohromných kmenů, šera a slunečních skvrn, jam i vyvýšenin.

Šli do neznámé dáli, stále hlouběji pronikali do srdce cizí a podivné země, kde všechno bylo neznámé a před nevyhnutelnou smrtí je chránil jen kruh ostražitých druhů.

Moře, k němuž Pandion tak toužebně spěchal, které se zdálo tak lehce dosažitelné, pokud byl y zajetí, vzdálilo se teď nesmírně daleko, bylo zataraseno tisíci překážkami, měsíci těžkého putování… Moře ho odtrhlo od Irumy a samo bylo nedosažitelné…

Na konci lesa se před cestovateli objevil rozlehlý močál. Přetínal cestu od jednoho konce obzoru k druhému a prostíral se daleko dopředu, zahalen v dáli nazelenalou mlhou vlhkých výparů a zrána opásán nízkou vrstvou bělavého oblaku. Nad mořem rákosu létali v nevelkých hejnech bílí čápi.

Kavl, Pandion a Libyjci, zaraženi překážkou, dívali se užasle na ostře zelenou houštinu, močálových porostů, mezi nimiž na slunci planula okénka vody. Ale průvodci vyměňovali spokojené pohledy a usmívali se: šli správnou cestou, dva týdny těžkého pochodu nebyly nadarmo.

Příštího dne oddíl svázal vory ze zvláštního, neobyčejně lehkého a pórovitého rákosu, jehož kolénkatá stébla dosahovala délky deseti loktů. [84] Ambag — velice lehký a tlustý rákos až sedm metrů vysoký. Cestovatelé pluli podél vysokých houštin chumáčovitého papyru a proplétali se mezi načervenale hnědými naplaveninami uschlých a polámaných stébel rákosu a plovoucími ostrůvky trávy.

Na každém voru byli činni dva nebo tři muži, kteří opatrně balancovali dlouhými tyčemi, stejnoměrně se zabodávajícími do jílovitého dna.

Tmavá, páchnoucí voda byla jako hustý olej, bublinky plynu vystupovaly z močálu na povrch vody kolem tyčí, lepkavá plíseň se pěnila nazrzle hnědými pruhy podél vorů. Kam oko dohlédlo, nebylo jediného suchého místečka, vlhké horko trápilo lidi zalité potem, shora žhlo nemilosrdně slunce. Navečer napadaly lidi miliony zhoubných mušek v hustých mračnech. Měli štěstí, že se podařilo najít nezatopený pahorek, na kterém rozdělali ohromný čadící oheň. Ještě lépe jim bylo za větru, který zaháněl mračna hmyzu a dával jim možnost se vyspat po těžkých dnech a nocích. Vítr ohýbal rákosí, vlna za vlnou se rozbíhala zeleným oceánem.

V páchnoucí vodě a zahnívajících houštinách se schovávalo nesmírné množství havěti. Obrovští krokodýlové se shromažďovali ve stovkách na vyvýšeninách mělčin nebo vyhlíželi ze zelených stěn, napolo schovaní za stébly. V noci netvoři řvali — jejích dutý nízký řev působil na lidi pověrečnou hrůzou. V krokodýlím řevu nebylo zuřivosti nebo výhružnosti — v těchto nízkých trhaných zvucích, rozléhajících se nad stojatou vodou v temnu noci, bylo cosi bezduchého a studeného.

Cestovatelé dorazili do mělkého zálivu, posetého polorozvalenými, kuželovitými kopečky z jílu, vysokými půl druhého lokte. Hnědá voda nesnesitelně páchla, kopečky byly pokryty bílým povlakem ptačího trusu. Černoši vysvětlili, že to bylo místo hnízdění velkých dlouhonohých růžových ptáků, [85] Plameňáci — ptáci močálů s dlouhými krky, dlouhýma nohama, s velkým ostře dolů zahnutým zobákem a s krásným růžovým zabarvením peří. kteří v jiné roční době zaplňovali močál celými mračny.

Ze špatné vody a škodlivých výparů onemocnělo několik lidí, hlavně Libyjců. Krutá zimnice lidi vyčerpávala; leželi netečně na vorech u nohou svých druhů.

Pátý den plavby se v zarostlém močále začaly stále častěji objevovat hladiny volné vody, z níž trčely vrcholky stromů. Pandion se překvapen ptal Kidoga, co to znamená. Černý druh se usmíval celou šířkou svých velkých úst a sliboval, že brzo bude konec trápení.

„Zde,“ řekl Kidogo, ponořiv tyč do hluboké vody, „za suchého období země horkem hoří a tohle je zátopa po deštích.“

„Jakápak je to řeka?“ znova se zeptal Pandion.

„Zde není jen jedna řeka, ale dvě [86] Dvě řeky, Bahr-el-Arab a Bahr-el-Gazel, ve starověku byly bohatší vodou než dnes. a mezi nimi je dlouhý řetěz močálů,“ odpověděl černoch. „V době sucha tyto řeky téměř úplně vyschnou.“

Kidogo měl pravdu jako vždy v poslední době. Brzy začaly vory zadrhávat o jílovité dno a země se před nimi stále zvyšovala a přecházela do rovné stepi.

Tam rostla zvláštní tráva se stříbřitě bílými klasy, takže povrch stepi, který se třpytil v paprscích slunce, vzbuzoval z dálky dojem, jako by vodní hladina pokračovala dále. S pocitem hlubokého ulehčení se cestovatelé vybrali na pevnou zemi, boříce se až po pás do bahna a křikem zahánějíce krokodýly. Vítal je svěží a suchý vítr, který zaháněl těžké výpary močálu. Oddíl došel k návrší, na kterém rostlo křoví s velkými namodrale zelenými listy, obalené oranžovými plody velikými jako vejce.

Cestovatelé zde našli čistou vodu a rozhodli se zastavit. Zbudovali kolem tábora trnovou zeď šest loktů vysokou, černoši nasbírali hromadu oranžových plodů, které byly, jak se ukázalo, podivuhodně chutné a jemné, a přinesli ještě nějaké listy a šťávou z nich začali léčit soudruhy stižené zimnicí. Zdraví vyspávali dosyta, boláky, které jim způsobilo štípání vodního hmyzu, se rychle hojily. Nepršelo několik dní po sobě. Zrána bývalo velice chladno, a černí členové pochodu se třásli a trpěli chladnem.

Brzo se cestovatelé pustili dále.

Šli stepí nových dvacet pět dní. Nyní jich zbylo devatenáct — osm druhů se po přechodu močálu oddělilo a odešlo na sever, do svých rodišť, kam mohlo dorazit ani ne za deset pochodů. Marně zvali ostatní, aby šli s nimi, tvrdohlavci byli věrni svému rozhodnutí proniknout až k moři.

Šedý závoj halil blankytnou oblohu, z níž dříve tryskala oslnivá zář. Za nocí se nebe nezřídka zatáhlo mraky, strašné hromobití se hnalo nepřetržitě nad stepí, ale ani jediný výšleh blesku nerozťal sametové černou noční tmu, nespadla ani kapka deště na vyschlou trávu a zemi pukající žárem.

Po stepi byly roztroušeny malinké kopečky — špičaté kužely nebo až deset loktů vysoké věže se zaokrouhlenými vrcholky. Uvnitř těchto kopců z hlíny tvrdé jako cihly žil nesčetný hmyz, podobný mravencům a nebezpečný svými kusadly.

Pandion už přivykl množství zvířat: už ho nepřekvapovaly žirafy nebo shluky slonů po pěti stech kusech v stádě. Zde spatřil stáda nových podivných zvířat černobíle pruhovaných. Podobala se koním Aeneady, ale odlišovala se od nich: pruhovaná zvířata byla poměrně menšího vzrůstu a tenkých nohou, měla širší hřbet, prohnutý v kříži, ladně vykrojený hořejší pysk a krátké chvosty a hřívy. Snil o tom, že by se pruhovaní koně mohli chytit a vycvičit k jízdě. Ale když se se svými úvahami svěřil Kidogovi a ostatním černochům, dlouho a hlasitě se smáli. Černoši vysvětlili mladému Rekovi, že pruhovaná zvířata jsou silná, zlá a nezkrotitelná, a i kdyby se podařilo chytit několik krotších, pak dvacet kusů, které by potřebovali, nepodařilo by se ulovit ani za deset let.