Ivan Jefremov - Na konci světa

Těsně nad vodou byly v zelené klenbě úzké štěrbiny — tam se řítil s výše nepřetržitý vodopád zlatého ohně. Halil stromy do zářivé mlhy, tříštil se v mezerách mezi kmeny na svislé světelné pruhy, postupně hasnoucí v hloubi lesa. V Pandionově paměti se vynořily ponuré tajuplné chrámy egyptské. Provazce popínavých rostlin se pnuly se stromu na strom volnými smyčkami nebo se spouštěly dolů, tvoříce vlnité záclony. Půda postlaná listím, ztrouchnivělým prachem zetlelých plodů a uschlých větví, byla sypká a měkká, sem tam byly po ní rozhozeny drobné hvězdičky pestrých květů.

S kmenů visely dlouhé stuhy loupající se kůry jako rozedrané kousky kůže.

Velcí motýli nehlučně létali nad zemí; jejich třepotající se křídla poutala mladého Řeka fantastickým seskupením barev — leskle sametově černých, kovově modrých, červených, zlatých a stříbřitých.

Iruma kráčela jistě mezi kořeny, sestupovala k řece a přivedla Pandiona na rovnou planinku těsně u břehu, pokrytou něžným kobercem načechraného mechu. Zde stál strom, rozražený bleskem. Z pahýlu tvrdého žlutého dřeva vystupovaly hrubé obrysy lidské postavy. Strom byl zřejmě předmětem uctívání — kolem dokola byly rozvěšeny barevné hadříky a zuby dravců. Ze země trčely tři zčernale slonové kly.

Iruma sklonila v úctě hlavu, přistoupila k starému stromu a zvala Pandiona k sobě.

„To je předek našeho rodu, zrozený hromem“ — řekla dívka tiše. — „Daruj mu něco, aby předkové byli k nám hodni“

Pandion se na sebe podíval — neměl nic, co by mohl věnovat tomuto hrubému bohu, domnělému Iruminu předkovi S úsměvem rozepjal ruce, ale dívka byla neúprosná. „Daruj tohle,“ a dotkla se pásu, spleteného ze žirafích ocásků, který toho dne dal Pandionovi Kidogo na památku lovu.

Mladý Řek poslušně pás rozvázal a dal dívce proužek kůže. Iruma odhodila plášť. Neměla na sobě ani náramky, ani náhrdelník, byla jen v širokém koženém pásu, šikmo padajícím na levý bok.

Dívka vystoupila na špičky, natáhla se k zářezu u hlavy modly a připevnila tam Pandionův dar. Doleji Iruma zastrčila útržek pestré levhartí kůže a svazek temně červených bobulí podobných korálkům. Nato vysypala modle pod nohy hrst prosa a spokojeně odstoupila.

S upřeným zrakem se teď dívala na Pandiona, opřena zády o kmen nevysokého stromu se sty a sty rudých květů mezi listím. Zdálo se, že dívce nad hlavou hoří rudé lampičky. Na bronzové Irumině pokožce se třpytily sluneční paprsky.

Pandion stál v němém obdivu nad dívkou. Její krása se mu zdála posvátnou v tichu obrovského lesa — chrámu neznámých bohů, tak ostře odlišných od radostných nebešťanů jeho dětství.

Jasná, klidná radost naplnila najednou Pandionovo srdce — opět se stal umělcem a jeho dřívější touhy se znovu probudily.

Ale najednou se vynořila z hloubi paměti neobyčejně jasná představa. Tam, v nesmírně daleké vlasti, v šumění borovic a moře, právě tak stála Tessa opřena o strom za těch dávno minulých, nenávratných dnů…

Iruma si založila ruce za hlavu, nepatrně se prohnula v štíhlém pase a slabě si povzdechla. Zmatený Pandion couvl o krok. Iruma zaujala týž postoj, v jakém chtěl kdysi modelovat Tessu.

Před Pandionem vstala z mrtvých minulost, s novou silou vzplanula touha po Aeneadě. Na cestu, vstříc novému zápasu, pryč od Irumy!..

Pandion trpěl touto dvojakostí svých tužeb, dříve vždycky tak jasných. Objevil v sobě dříve neznámou slabost, a to ho polekalo.

Zde ho s nezadržitelnou silou vábil život horký jako samo africké slunce, mladý jako step kvetoucí po deštích, mohutný jako široký tok řeky. Tam byly všechny jeho nejsvětější sny o velikém umění. Ale což nestála před ním sama krása, blízká a radostná? Nechť si byly Iruma a Tessa podobny sebevíce, byly zcela jiné, i když v nich obou žila táž přesvědčivost krásy.

Pandionův neklid se zmocnil i dívky. Přistoupila k němu blíže a zpěvavá slova cizí řeči přerušila ticho lesa.

„Ty jsi náš, zlatooký, tancovala jsem tanec velké bohyně, předek přijal tvé dary…“ — Irumin hlas utichl, dlouhé řasy zakryly oči. Dívka pevně objala Pandiona kolem krku a přitiskla se k němu.

Mladému Řekovi se zatmělo v očích a jen se zoufalým úsilím se vyvinul z dívčina objetí. Iruma zvedla hlavu. Její ústa se dětsky pootevřela.

„Ty nechceš žít zde? Ty odejdeš se svými druhy?“ zeptala se užaslá Iruma a Pandion se zastyděl.

Něžně přivinul Irumu k sobě a shledávaje vhodná slova z těch, kterým se naučil z řeči jejího lidu, snažil se jí vysvětlit svůj veliký stesk po vlasti, po Teste…

Irumina hlava se zvrátila na širokou hruď mladého Řeka, její oči se pohroužily do zlatisté záře jeho očí, zuby se obnažily v slabém úsměvu, Iruma začala hovořit a ve zvuku jejích slov byla táž něha, táž měkkost lásky, která tak opájela Pandiona z úst Tessiných.

„Ano, nemůžeš-li zde žít, musíš odejít…“ Dívce se při posledním slově sevřel hlas… „Ale máš-li mne a můj lid dost rád zůstaň tu, zlatooký! Rozmysli se, rozhodni se, přijď, budu čekat!“

Dívka se vzpřímila a hrdě pokynula hlavou. Právě tak přísnou a vážnou ji Pandjon viděl při tanci.

Okamžik stál mladý Řek před ní bez hnutí, pak s tlumeným vzlykem vztáhl k ní ruce. Ale v mžiku zmizela za stromy a rozplynula se v šeru lesní houštiny…

Irumino zmizení ohromilo Pandiona jako těžká ztráta. Dlouho stál v chmurném lese, pak se loudal nazdařbůh nazlátlou mlhovinou mýtiny; zápasil s touhou vrhnout se za Irumou, vyhledat ji, říci jí, že ji miluje, že zůstane s ní.

Iruma, jakmile zmizela Pandionovi za stromy, dala se do běhu, lehce přeskakovala kořeny, proklouzávala mezi liánami. Letěla stále rychleji, dokud se nadobro nevyčerpala. Těžce oddechujíc zastavila se na břehu klidné vodní hladiny — tiché zátočiny říčky, která se zde rozšiřovala. Ostré světlo ji oslepovalo, po šeru pod stromy a po lesním chládku zaplavil tělo žár.

Iruma se rozhlédla tesklivě kolem, v slzách spatřila na vodní hladině svůj obraz a bezděky se zadávala na sebe celou v tomto velkém zrcadle… Ano, je krásná! Ale jak vidět, krása není ještě všechno, chce-li cizinec, zlatooký, statečný, dobrý a něžný, od ní odejít. Je vidět, že mu ještě něco chybí… Ale co?

Slunce zapadalo za pahorkatou stepí. Na práh chýše, kde seděli Kidogo a Kavi, dopadal bleděmodrý šikmý stín.

Podle toho, jak se oba přátelé neklidně pohnuli, Pandion pochopil, že Etrusk a černoch již na něho dlouho čekají. Mladý Řek přistoupil k přátelům se sklopeným zrakem. Kavi vstal, slavnostní a drsný, a položil příteli na rameno ruku:

„Chceme si s tebou promluvit, on i já,“ Etrusk kývl směrem ke Kidogovi stojícímu stranou. — „Tys nepřišel do rady, ale všechno je rozhodnuto — zítra odcházíme…“

Pandion couvl. Příliš mnoho se toho stalo za tyto poslední tři dny, A přece mladý Řek si nepomyslil, že druzi budou tak pospíchat. Sam by spěchal právě tak, kdyby… kdyby nebylo Irumy!

V očích přátel četl, že ho odsuzují. Nutnost k něčemu se rozhodnout, která, jitřila už dávno Pandionovo srdce, ale kterou nevědomky oddaloval v naivní důvěře, že se všechno nějak urovná, se nyní dostavila. K radostnému světu svobody, té svobody, která ve skutečnosti žila jen v Pandionových snech, jako by mu znovu zahradila přístup vysoká zeď.