Ivan Jefremov - Na konci světa

Dívka se prohnula v zádech jako vysoká lesklá duha. Pak se malinké nožky pomalu šinuly po hladce udusané podlaze — tanečnice se pohybovala po obvodu kruhu nesměle a nerozhodně, plna plachého zmatku.

Ozářena jasným světlem pochodní, dívka se zdála ulita z tmavého kovu. Couvajíc do pološera, pohybovala se jako lehký, téměř neviditelný stín.

Poplašný rachot bubnů se neustále zrychloval, měděné plechy hřměly divoce a pomalý tanec, poslušen těchto zběsilých zvuků, byl prudší a prudší.

Pevné štíhlé nohy se rychle rozletěly v taktu s hlubokým třaslavým zvukem mědi, splétaly se, zastavovaly a znovu plavně tančily, sotva se dotýkajíce země.

Ramena i vysoko zvednutá hruď byly nehybné a napjaté Iruminy ruce prosebné vztažené k soše bohyně se rytmicky a pomalu vlnily.

Vytrvalé bubnování rázem ustalo, hřmící měď zmlkla a jen tesklivé vzlyky trub rušily občas nastalé ticho, v němž zvonily a chrastily Iruminy náramky.

Pandiona překvapil zvláštní pohyb svalů pod hladkou dívčinou pokožkou. Nikde nevystupovaly výrazně, ale přelévaly se a vlnily jako voda v potoce, a linie Iruminina těla se před očima mladého sochaře promítaly v řadě neopakujících se proměn. Byl v nich ladný rytmus mořského prostoru a rozmáchlý, prudký rozběh větru po zlaté stepů

Prosba, která naplňovala každý dívčin pohyb na začátku tance, ustoupila nyní velitelskému úsilí. Pandionovi se zdálo, že před ním proudí sám plamen života v bronzových odlescích světla a mocného hřmění hudby.

V duši mladého Reka vyšlehla najednou znovu touha po životě, probudily se znovu zašlé tužby, otevřel se před ním prostorný a tajemný svět.

Trouby umlkly. Nízké a hrozivé rachocení bubnů splynulo s pronikavými skřeky žen, měděné plechy hřměly jako blízka bouře a najednou nastalo ticho. Pandion slyšel bušení vlastního srdce.

Dívka se vrhla vpřed a chvějící se a vysílená pustila najednou podél těla bezvládně ruce.

Kolena se jí podlomila, lesk v očích pohasl. Smutně vykřikla a klesla před soškou bohyně. Po pádu zůstala nehybně ležet, jen ňadra se dmula zrychleným dechem.

Omráčený Pandion sebou trhl. Prudký tanec byl přerušen výkřikem žalu.

Chýši naplnil ryk nadšených hlasů.

Čtyři ženy, šeptajíce nesrozumitelná slova, zvedly a odnesly Irumu do hloubi chýše. Starodávná socha byla okamžitě uklizena. Ženy se zvedly vzrušené, s hořícíma očima. Hlasitě mezi sebou hovořily a ukazovaly na cizince. Stařeny se u vchodu rozestoupily a propustily Kidoga a Kaviho, kteří se vrhli k příteli a začali se ho vyptávat. Ale mladý Řek nechtěl hned mluvit. Oba přátelé ho odnesli domů a Pandion dlouho ležel bez spánku pod dojmem neobyčejného tance.

Pandion se začal uzdravovat. Jeho mladé tělo nabývalo staré síly s překvapující rychlostí.

Za tři dny došel mladý Řek bez cizí pomoci k domu lovcovu — toužil spatřit Irumu. Dívka nebyla doma, zato její otec přijal cizince laskavě a přívětivě, pohostil ho chutným pivem a dlouho se pokoušel cosi vysvětlit posunky a plácal Pandiona po ramenou a prsou. Mladý Řek mu však nerozuměl a opustil lovcův dům s neurčitým pocitem rozmrzelosti.

Znovuzrození Pandionovo nebylo zcela úplné: ač byl svoboden a uzdravoval se, neopouštěla ho podivná duševní strnulost. Vrozená čilost se mu přece jen nevracela.

Mladý Řek sám chápal, že jeho zdraví podlomily těžké zkoušky, kterými ho osud postihl. Otřes při zápasu s nosorožcem byl nad jeho síly. Zeslábl a dlouho se nemohl vrátit k životu. Ale musí se vzpamatovat, musí být schopen dalšího zápasu! A Pandion začal s přemáháním cvičit, aby se mohl jako dříve vyrovnat svým soudruhům.

Kidogo a Kavi se už nemuseli o Pandiona obávat a se všemi bývalými otroky a s většinou vesničanů se vydali na dlouhý lov na žirafy, doufajíce, že při tom trochu prozkoumají cestu a pro své pohostinné hospodáře uloví hodně zvěře.

Pandion zatím za smíchu a dobromyslných žertů sousedů pomáhal drtit zrní k přípravě piva, aby otužoval zesláblé svaly, a nedbal posměchu mužů, kteří ho viděli u ženské práce. Brzy se pak začal toulat za obvod vesnice, ozbrojen tenkým egyptským kopím. V stepi cvičil vrhání kopí a běh; radostně cítil, jak jeho svaly každým dnem sílí a jak lehce jeho tělo nesou opět neúnavné nohy.

Pandion přitom ani na okamžik nezapomínal na Irumu a začal se učit řeči domorodců. Do nekonečna opakoval neznámá zpěvná slova. Dík své dobré paměti rozuměl za jeden týden svým spolubesedníkům.

Irumu neviděl už čtrnáct dní a netroufal si k ní zajít v otcově nepřítomnosti, poněvadž ještě neznal obyčeje tohoto lidu. Jednou, když se vracel ze stepi, spatřil náhle před sebou postavu v modrém plášti, a jeho srdce mocně zabušilo. Mladý Řek zrychlil kroky, dohonil dívku a s radostným úsměvem se před ní zastavil.

Nemýlil se — byla to Iriíma. Při prvním pohledu do dívčiny tváře se Pandiona zmocnilo vzrušení. Vyslovuje s námahou nezvyklá slova, začal mladý Rek Irumě děkovat a dívka sklopila hlavu a tonula v rozpacích. Pandion byl se zásobou slov brzo hotov a ve svém vzrušení přešel do rodné řeči; vzpamatoval se však, zmlkl a díval se rozpačitě na okraj pestré čelenky na Irumině hlavě, která dosahovala výše jeho klíčních kostí. Iruma na něj pokukovala úkosem a šelmovsky se začala smát. Usmál se i Pandion a pak opatrně řekl větu, které se už dávno naučil:

„Mohu k tobě přijít?“

„Přijď“ — odpověděla dívka prostě — „přijď zítra na kraj lesa, až slunce bude stát proti němu.“

Pandion potěšen nevěděl, co by ještě řekl, a vztáhl k Irumě obě ruce. Modrý plášť se rozhalil a dvě malé pevné ruce se důvěřivě položily do Pandionových dlaní. Něžně a pevně je stiskl. V ten okamžik na vzdálenou Tessu ani nepomyslil. Dívčiny ruce se zachvěly, široké chřípí se vzdulo, něžným, ale energickým pohybem se vymkla z Pandionových rukou, zakryla tvář pláštěm a rychle se pustila po svahu kopce.

Pandion se dovtípil, že se nepatří, aby šel za ní. Zůstal na místě a pohlížel za dívkou, dokud nezmizela za chýšemi. Bezděky se usmívaje, kráčel pak Pandion ulicí a mával kopím.

Po prvé si teď povšiml, na jak malebném místě vesnice leží. Chýše byly vystavěny pohodlně a pěkně, ulice byly široké.

Mimoděk si uvědomil, že se zdejší lidé nápadně liší od těch, které viděl v zemi Nub, a od nebožáků „vyvoleného“ Kemtu. Tam byla v lidských tvářích vryta pečeť zatrpklosti a netečnosti. Na tělech vysílených hladem a udřených prací spočívalo jakési ponížení. Ale zde chodili lidé lehkou, volnou chůzi; i staří lidé měli krásné držení těla.

Pandionovy myšlenky přerušil svalnatý a ramenatý mladík, který se před ním náhle vynořil v malinké čepičce z levhartí kůže. Nepřátelsky se díval na cizince a velitelským pohybem vztáhl před sebe ruku, dotknuv se Pandionových prsou. Řek se udiveně zastavil a jinoch před ním stál jako socha; spustil ruku na pás se širokým nožem a měřil si cizince vyzývavým pohledem.

„Viděl jsem, že dobře běháš,“ řekl konečně jinoch, — „Chceš se mnou běžet o závod? Já jsem Fulbo, zvaný Levhart“ — dodal, jako by toto jméno mělo Pandionovi všechno vysvětlit.

Pandion se přátelsky usmál a odpověděl, že dříve běhal lépe a nyní že dřívějšího umění ještě nenabyl. Nato ho Fulbo zahrnul zlostnými posměšky, a v mladém Řekovi vzkypěla krev. Nechápaje, co je původem mladíkovy nenávisti, založil pohrdavě ruce v bok a výzvu k utkání přijal. Protivníci se rozhodli utkat se hned téhož večera, až se ochladí.