Ivan Jefremov - Na konci světa

Pandion ležel v chýši. Etrusk a Černoch se radili, mají-li mu opět dát kouzelné ořechy, a rozhodli se, že se na to zeptají Irumy.

Dívka přišla V doprovodu svého otce — vysokého atleta s jizvami od lvích drápů na rameni a prsou. Otec & dcera se dlouho radili, lovec několikrát pohrdlivě zamával na dívku rukou, pohněvaně vrtěl hlavou, pak se hlasitě rozesmál a zlehka ji plácl po zádech. Iruma zlostně pohodila rameny a přistoupila k přátelům.

„Otec řekl, že se mnoho ořechů dávat nesmi,“ řekla černochovi, pokládajíc ho patrně za nejbližšího přítele nemocného. „Ořechy je třeba podávat jen jednou — za poledne, aby nemocný dobře jedl…“

Kidogo odpověděl, že zná účinek těchto ořechů a že se bude touto radou řídit.

V tu chvílí se otec podíval na nemocného, zavrtěl hlavou a řekl dceři několik slov, kterým nerozuměl ani Kavi, ani Kidogo. Iruma najednou vypadala jako velká rozzlobená kočka — tak se ji leskly oči. Hořejší ret se trochu nadzvedl a odhalil kraj zubů. Lovec se dobrácky ušklíbl, mávl rukou a vyšel z chýše. Dívka se naklonila nad Pandionem, dlouho si prohlížela jeho tvář, pak jako by měla naspěch, také vykročila k východu.

„Zítra večer ho budu léčit sama podle zvyků našeho lidu,“ prohlásila rozhodně před odchodem. „Od pradávna léčí tak u nás ženy nemocné nebo raněné. Tvému příteli odešla duše radosti — bez ní ani jeden člověk nemá chuť žít. Je třeba mu ji vrátit!“

Kidogo se zamyslil nad dívčinými slovy a usoudil, že dívka má pravdu. Pandion vskutku po všech protrpěných otřesech ztratil chuť k životu. Něco se v něm nalomilo. Ale nechť si Kidogo jakkoli lámal hlavu, nedovedl si představit, jakým způsobem chce Iruma Pandiona léčit. Nemohl na nic přijít a šel spát.

Příštího dne nakrmil Kidogo přítele opět kašičkou z ořechů. Pandion opět seděl, rozmlouval a k radosti přátel s velkou chutí jedl. Mladý Řek se stále rozhlížel a konečně se zeptal na včerejší dívku. Kidogo se vesele zašklebil, mrkl na Etruska a ohlásil Pandionovi, že ho dívka bude dnes večer léčit tajemným a zcela neznámým způsobem. Pandiona to zprvu zajímalo, ale potom, když doba účinku ořechů skončila, upadl znovu do obvyklé netečnosti.

Přesto se jak Kavi, tak Kidogo shodli, že se stav nemocného za tyto dva dny značně zlepšil. Jejich mladý přítel se na loži obracel častěji a hlasitěji dýchal než dříve.

Jakmile se slunce schýlilo k západu, osada se jako obvykle naplnila štiplavým kouřem hořícího roští a monotónním dutým zvoněním velkých moždířů, v nichž ženy drtily k jídlu drobounká zrna jakési na poli pěstované rostliny [81] Proso eleusine — africké proso s klasy plnými malých černých zrnek — přes hořkou chuť nejdůležitější africká obilnina. .

Černá kaše z těchto zrn, připravená z mléka a omastku, byla hlavní potravou všech zdejších lidí.

Po soumraku přišla rychle noc. Najednou se ztichlou osadou rozlehlo duté rachocení bubnů. Hlučný zástup mládeže se přiblížil k chýši našich tří přátel. Vpředu šly čtyři dívky s pochodněmi, obklopujíce dvě sehnuté stařeny v širokých tmavých pláštích. Hoši uchopili nemocného a doprovázeni hlasitými výkřiky zástupu nesli ho na druhý konec vesnice, který zabíhal k vykácenému okraji lesa.

Kavi a Kidogo šli za zástupem. Etrusk se nespokojeni rozhlížel kolem; jeho pohled prozrazoval, že si od celého tohoto záměru neslibuje nic dobrého.

Pandiona přinesli do ohromné prázdné chýše, široké nejméně třicet loktů v průměru a složili ho u prostředního sloupu, zády k širokému vchodu. Několik pochodní ze zpuchřelého dřeva, napuštěného palmovým olejem, které byly upevněny na sloupu, osvětlovalo jasně střed chýše. Stěny pod nízkými spadajícími okraji střechy se utápěly v polotemnu. Chýše byla plná žen — mladé dívky i stařeny seděly podél stěn v živém hovoru. Jakási stařena dala Pandionovi něčeho tmavého se napit, což jinocha rázem povzbudilo.

Z vydlabaného sloního klu se rozlehl ostrý třaslavý zvuk — v chýši nastalo ticho a všichni muži chvatně opustili místnost. Etrusk a Kidogo, kteří se pokoušeli zde zůstat, byli bez okolků vystrčeni do tmy. U vchodu se seskupilo několik ohyzdných stařen a zahradilo před zvědavými zraky vše, co se v chýši dělo. Kavi se usadil nedaleko chýše, rozhodnut stůj co stůj se nehnout až do konce tajemné věci. Kidogo se k němu připojil; cenil zuby a šklebil se — věřil způsobům léčení, pěstovaným u jižních národů.

Dvě dívky opatrně nadzvedly nemocného, posadily ho a opřely zády o sloup. Pandion se udiveně rozhlížel kolem, setkávaje se v polotmě s lesklými bělmy očí á zuby smějících se žen. Uvnitř chýše byly rozvěšeny svazky jakési aromatické rostliny. Široká girlanda obtáčela chýši kolem dokola po vnitřním lemu střechy, jemné větvičky téže křoviny oplétaly sloup, o nějž byl Pandion opřen. Všechno bylo prosyceno natrpklou a posilující vůni rostliny [82] Jelelešo — vonná rostlina sudánská, blízká ruskému tarchunu. — tato vůně dráždila a znepokojovala Pandiona a připomínala mu cosi nekonečně drahého a vábícího, ale nenávratně zapomenutého.

Přímo před Rekem se usadilo několik žen. Ve světle pochodní se bělaly dvě prohnuté trumpety ze sloních klů, tmavé bubny se černaly kulatými boky, byly to vydlabané špalky z kmene tlustých stromů.

Znovu zazněl třaslavý zvuk trumpet. Stařeny postavily před Pandiona zčernalou dřevěnou sošku ženy s hrubě zpracovanými mohutnými tvary.

Vysoké ženské hlasy zanotovaly tichou píseň — plynuly pomalé vlnky hrdelních tónů a tesklivých vzdechů, zrychlovaly se a nabývaly síly, rostly do šíře a zvedaly se do výše s prudkým tempem. Najednou těžký a zvučný úhoz na buben otřásl vzduchem. Pandion bezděky sebou trhl. Píseň umlkla, na hranici světla a stínu se objevila dívka v modrém plášti, kterou Pandion už znal. Vstoupila do kruhu osvětleného pochodněmi a jakoby nerozhodně se zastavila. Znovu se ozvala trouba a do jejího zasténání vpadlo několik stařen divokým zaječením. Dívka odhodila za sebe plášť a zůstala v pase, upleteném z věncoví vonných větviček.

Světlo pochodní přebíhalo po lesklé, tmavě bronzové pleti mlhavými odlesky. Iruminy oči byly silně podmalovány namodrale černou barvou, na rukou a na nohou se třpytily vyleštěné měděné kruhy, krátké černé vlasy v tvrdých prstencích se rozletěly po hladkých ramenou.

Bubny zarachotily stejnoměrně a dutě. Dívka se v taktu jejich pomalých úderů blížila k Pandionovi, tiše našlapujíc bosýma nohama, pružným, kočičím pohybem se naklonila nad soškou neznámé bohyně a vztáhla ruce v mučivém a vášnivém očekávání. Okouzlený Pandion sledoval každý Irumin pohyb. Teď nebylo v dívčině tváři ani stopy šelmovství — vážná, přísná, se zamračeným obočím jako by naslouchala hlasům svého srdce. Hned znehybněla, hned vzpínala ruce, ze široka je rozhazovala a stavěla se na špičky prstů, jako by se každá částečka jejího těla chtěla vznést do výše. Mladý Rek nikdy v životě nic takového neviděl — tajemný život proudící v rukou jako by splýval s oduševnělým výrazem dívčiny hlavy pozvednuté vzhůru.

Divoce zatroubily rohy ze slonové kosti. Náhlý ohlušující úder zarazil Pandionovi dech — měděné plechy, které udeřily o sebe, zahřměly a zazvonily vítězně a radostně, přehlušujíce trhaný rachot bubnů.