Ivan Jefremov - Na konci světa

U paty kopce, na kterém byla vesnice rozložena, se shromáždila mládež a přišlo i několik starších lidí, aby se potěšili pohledem na utkání mezi Fulbem a cizincem.

Fulbo ukázal na vzdálený osamělý strom, ke kterému bylo nejméně deset tisíc loktů. Vítězem měl být ten, kdo k naznačené čáře přiběhne první s větvičkou utrženou se stromu.

Plácnutí do dlaní bylo signálem — Pandion a Fulbo vyrazili. Fulbo se třásl netrpělivostí a rázem se rozletěl velkými skoky. Zdálo se, že mladík letí nad zemi jako pták s roztaženými křídly. Mládež dávala nadšeným pokřikem najevo svou spokojenost.

Mladý Řek, ještě ne zcela ve své míře, pochopil, že mu hrozí nebezpečí, že bude poražen. Ale rozhodl se, že neustoupí. Začal běžet tak, jak ho to učíval děd za chladných hodin rozbřesku na úzkém pruhu mořského pobřeží. Běžel, zlehka se kolébaje, bez prudkých skoků a souměrně dýchal. Fulbo se octl daleko před ním, ale mladý Řek běžel klidně a rychle a nesnažil se soupeře dohonit. Jeho hruď se postupně rozšiřovala, nabírala stále více vzduchu, nohy letěly stále rychleji, a diváci, kteří se na něj zprvu dívali soucitně, viděli, že se vzdálenost mezi soupeři začala zmenšovat. Afričan se ohlédl, vyrazil zlostný křik a letěl ještě rychleji.

Ke stromu přiběhl o čtyři sta loktů dříve než Pandion, vysoko povyskočil, strhl větvičku a okamžitě se obrátil nazpět. Pandion ho minul nedaleko stromu a všiml si hlučného Fulbova dýchání. Ačkoli i Pandionovo srdce tlouklo mnohem silněji, než by bylo mělo, mladý Řek nabyl přesvědčení, že může počítat s vítězstvím nad příliš horkokrevným soupeřem, neznalým pravidel běhu. Pandion pokračoval v závodě se stejnou vyrovnaností, a teprve když zbývalo k divákům ne více než tři tisíce loktů, vyrazil najednou prudce kupředu. Brzo Fulba dohonil, ale ten lapaje dech ústy dokořán otevřenými prodloužil skoky a opět nechal cizince za sebou. Pandion se však nevzdával. Ač se mu před očima tmělo a srdce měl až v hrdle, znovu dohonil soupeře. Ten v běhu už před sebou nic nevnímal, cestu ani neviděl a najednou klopýtl a upadl. Pandion proletěl několik loktů, zastavil se a přiskočil k upadnuvšímu, aby mu pomohl vstát. Fulbo ho pohněvaně odstrčil, vrávoravě se postavil na nohy a s námahou řekl, dívaje se Pandionovi přímo do tváře:

„Ty jsi zvítězil… ale dej si pozor!.. Iruma…“

Mladý Řek rázem pochopil všechno a k vítězné radosti se přimísil pocit trapných rozpaků, jako by se byl vetřel do něčeho cizího a zakázaného.

Fulbo smutně svěsil hlavu a odcházel těžkým krokem, nepokoušeje se už běžet. Pandion se beze spěchu vrátil k čáře; Byl uvítán pozdravy diváků. Pocit trapnosti ho však neopouštěl.

Sotva se mladý Řek octi ve své prázdné chýši, už ho přemohl stesk po Irumě. Setkání, které si s ní na zítřek umluvil, se mu zdálo příliš daleké.

Přátelé se zúčastnili společné hostiny, vystrojené na počest navrátivších se lovců. Účastníky lovu uvedlo pivo do povznesené nálady a jeden přes druhého se chvástal svými úspěchy. Mladý Řek seděl opodál, vrhal nepozorovaně pohledy na louku, kde tancovala mládež, a snažil se spatřit Irumu v dlouhé řadě jinochů a dívek.

Lehce se kymáceje zvedl se jeden z vůdců a spustil uvítací řeč, kterou doprovázel ladnými, krásnými gesty. Pandion byl s to pochopit jen celkový smysl řeči, v které náčelník chválil cizince u nich dlící, litoval, že už brzy odejdou, nabízel jim, aby tu zůstali, a sliboval, že budou přijati jeho lidem jako soukmenovci.

Hostina byla skončena až v noci, když se dosyta najedli jemného masa mladých žiraf a když byla spotřebována veškerá zásoba piva. Na cestě do chýše Kidogo prohlásil, že zítra budou mít všichni bývalí otroci, kterých zůstalo dvacet sedm lidí, konečnou poradu o další cestě.

Kidogovi se podařilo domluvit se s kočovnými lovci, s kterými se v lese setkal. Znali dobře krajinu na západ od vesnice a pověděli mu, jak mají jít dále. Vzdálenost, která dělila Kidoga od moře a od vlasti, je veliká, ale on teď ví, že po třech měsících chůze, byť i nerychlé, tam budou. Co je nyní může zastavit, osvědčené v bojích a silné vzájemným přátelstvím? Každý z dvaceti sedmi má cenu pěti vojínů! Černoch hrdě vypjal prsa, zvedl k hvězdám veselou nachmelenou tvář, objal Pandiona a vzrušeně zakončil:

„„Nyní je mé srdce klidné. Ty jsi zdráv — a tak vzhůru na cestu! Na cestu, třeba hned zítra!“

Pandion mlčel, po prvé cítil, že jeho přáni nejsou táž jako jeho přátel. Mladý Řek se neuměl přetvařovat

Po dnešním shledání Pandion pochopil, že stesk, který po celou dobu bolestně drásal jeho duši, vyvěral z lásky k Irumě. Dívka mu vstoupila do cesty na prahu svobody po krutém životě otroka.

Je to snad málo pro něho; který se ještě před nedávnem chytal nejnepatrnější naděje na dně tmavé žalářní jámy? Co konečně potřebuje na světě a od života, když ho láska mocně volá, aby zůstal zde, v zlaté stepi? A tajné přání, které si sám sobě nechtěl přiznat — zůstat zde s Irumou navždy — začalo sílit v Pandionově duši. Zápasil sám se sebou, snažil se ověřit svou lásku k Irumě. Důvěřivé mládí odvádělo Řeka nepozorovaně do říše snů, kde bylo všechno tak snadné a prosté.

Zítra uvidí Irumu a všechno jí poví… a ona — ona ho také miluje!

Bývalí otroci se měli sejít na druhém konci vesnice. Tam ve dvou velkých chýších také bydleli. Kavi, Kidogo a Pandion obývali zvlášť malou chýši, kterou jim dali s ohledem na Řekovu nemoc

Pandion, který si v koutě chýše brousil kopí, vstal a šel k východu.

„Kam jdeš?“ — zeptal se ho překvapený Etrusk. „Což pak na poradě nebudeš?“

„Přijdu potom,“ odpověděl Pandion a chvatně vyšel z chýše.

Etrusk se za ním pozorně podíval a vyměnil užaslý pohled s Kidogem, který u vchodu pilně zpracovával kus tlusté kůže, aby si z ní udělal štít.

Mladý Řek neřekl přátelům, že na něj dnes na kraji lesa čeká Iruma. Cítil, že příchodem přátel vyrostla nenadálá překážka, ohrožující jeho právě se rodící lásku, a nebyl s to se schůzky zříci. Hájil se v duchu tím, že se usnesení porady stejně od přátel doví.

Když se Pandion přiblížil k lesu, dlouho hledal pohledem Irumu, až najednou dívka s úsměvem odstoupila od stromu a stanula před Řekem. Měla na sobě otcův lovecký plášť s měkké šedé kůže a na pozadí stromů byla naprosto neviditelná. Pokynula Pandionovi, aby ji následoval a rychle vykročila podél kraje lesa k obloukovitému výběžku háje, který zabíhal do stepi ve vzdálenosti tří tisíc loktů od vesnice.

Tam zašla pod stromy. Pandion se díval zvědavě kolem — po prvé byl v africkém lese. Řek si jej představoval docela jinak; les se vinul jako dlouhá úzká stuha dolinou říčky, která tekla kolem vesnice, a nebyl širší než dva tisíce loktů.

Byla to ohromná klenba vysokých kmenů, tmavý ochoz nad hlubokou, věčně zšeřelou úžlabinou říčky.

Stromy byly stále vyšší a u svažujícího se břehu se skláněly až k vodě s větvemi zkříženými ve výšce.

Stihlé a rovné kmeny s bělavou, černou a hnědou kůrou se tyčily vzhůru celou stovku loktů jako husté sloupoví vysoké budovy. Větve se hustě splétaly do uzavřené klenby, jíž slunce nebylo s to proniknout. Ponuré šedivé světlo padalo shora a uhasínalo v hlubokých prohlubních mezi podivnými kořeny, podobajícími se nízkým stěnám. Ticho, nerušené žádnými zvuky kromě sotva slyšitelného bublání vody, pološero, obrovská výška lesního sloupořadí Pandiona sklíčily. Připadal si jako nezvaný vetřelec, který se vloupal do: zapovězeného, tajuplného srdce cizí přírody.