Ivan Jefremov - Na konci světa

Musí se rozhodnout, zůstane-li zde s Irumou, či odejde s přáteli a navždy ji ztratí. Ale zůstane-li zde, bude to také navždy: jen spojeným silám dvaceti sedmi lidí odhodlaných pro návrat do vlasti ke všemu, i k jisté záhubě, se může podařit zdolat prostor, kterým je země drží v zajetí. Zůstane-li, pak navždy ztratí vlast, moře, Tessu, všechno, co ho posilovalo a pomáhalo mu, aby se dostal až sem.

Dokáže to, žít zde? Splyne s tímto přívětivým, ale přece jen cizím životem, až zde s ním nebudou jeho věrní, v trampotách vyzkoušení druhové, o jejichž přátelství se opíral už ze zvyku, aniž si to zvlášť uvědomoval? Bez dlouhého uvažování, celým srdcem, vycítil Pandion jasnou odpověď.

A nebude to vlastně zrada, když je opustí, ač oni ho zachránili a jen díky jim znovu nabyl své síly?

Ne, musí jít s nimi, i když zde zanechá celou polovinu srdce!

A vůle mladého Řeka nesnesla tíhu zkoušky. Uchopil ruce přátel, kteří s obavami pozorovali duševní zápas, zrcadlící se na přímé Pandionově tváři, a prosil je úpěnlivě, aby neodcházeli tak brzo. Nyní, když jsou volní, co pro ně znamená, pobudou-li zde ještě trochu, dobře si před cestou odpočinou a lépe se seznámí s cizí zemí.

Kidogo zaváhal; černoch velice miloval mladého Řeka. Etrusk se zamračil ještě více.

„Pojďme tam, zde jsou cizí oči a uši,“ Kavi strčil Pandiona do tmavé chýše, znovu z ní vyšel a vrátil se s uhlíkem. Zažehl malou pochodeň. Zdálo se mu, že za světla lehčeji přesvědčí zmateného přítele. „Co očekáváš, zůstaneme-li zde?“ zeptal se přísně Etrusk a jeho slova svírala Pandionovo srdce. „Odejdeš pak od Irumy stejně? Či si ji chceš vzít s sebou?“

Ne, Pandionovi nepřišlo ani na mysl, že by mohla Iruma jít s nimi na dalekou cestu, a záporně zavrtěl hlavou.

„Pak tě nechápu,“ drsně řekl Etrusk. „Copak ostatní naši soudruzi zde nenašli dívky, které se jim líbily? A přece se z nich na poradě nikdo nerozpakoval, koho mají volit — ženu či vlast, nikoho ani nenapadlo, aby tu zůstal. Irumin otec, který je lovec, si myslí, že s námi nepůjdeš. Zalíbil ses mu, sláva o tvé statečnosti se rozletěla po všem lidu. Řekl mi, že je ochoten přijmout tě do rodiny! Což opravdu nás opustíš, zapomeneš na vlast pro děvče?“

Pándion sklopil hlavu. Neměl, co by odpověděl, nedovedl by vysvětlit Etruskovi, v čem se zřejmě mýlí. Jak mu měl říci, že se Pandion neoddal jen vášni? Jak vyjádřit, co ho poutalo k Irumě jako umělce? A na druhé straně — krutá pravda Etruskových slov ho pálila — zapomněl, že cizí lid měl své zákony a obyčeje. Zůstane-li zde, bude se muset stát lovcem, spojit svůj osud s osudem tohoto lidu. To byla nevyhnutelná daň za štěstí s Irmou… Ale vždyť zde je mu blízká jen Iruma. Klidný a horký prostor zlaté stepi se naprosto nepodobal rodným dálavám šumícího a pohyblivého moře. A dívka byla částí tohoto světa, jehož se nepřestával cítit dočasným hostem… A tam v dáli mu jako maják svítila vlast.

A zhasne-li ten maják, dokáže pak žít bez něj?…

Etrusk se na chvíli odmlčel, aby dal Pandionovi čas na rozmyšlenou, a znovu začal:

„Dobře, staneš se jejím mužem, abys ji pak brzo zase opustil a odešel. A ty si myslíš, že její lid nás propustí v míru a pomůže nám? Urazíš jejich pohostinství. Trest, který ti bude patřit po zásluze, stihne nás všechny… A pak, proč se domníváš, že ostatní druzi budou souhlasit s čekáním? Nesvolí k tomu, a já budu při nich!“

Etrusk se odmlčel a jako by se zastyděl za příkrost svých slov, smutně dodal:

„Srdce mě bolí, neboť až dostihnu moře, nebudu mít přítele, který se vyzná na moři. Můj Remd zahynul a všechny své naděje jsem skládál v tebe — ty ses plavil po moři, učil ses u Féničanů…“ Kavi sklopil hlavu a odmlčel se.

Kidogo se vrhl k Pandionovi a zavěsil mu na krk sáček na dlouhém řemínku.

„Střežil jsem jej, dokud jsi byl nemocen,“ řekl černoch. „To je tvůj mořský talisman… Pomohl ti zvítězit nad nosorožcem, pomůže nám všem dostat se k moři, půjdeš-li s námi…“

Pandion si vzpomněl na kámen — Jachmův dar. Zapomněl úplně na tento zářivý symbol moře, tak jako zapomněl tyto dny na mnoho jiného. Zhluboka vzdychl. V tu chvíli vešel do chýše vysoký člověk s dlouhým kopím v ruce. Byl to Irumin otec. Nenucené se posadil na zem, skrčiv pod sebe nohy, přátelsky se usmál na Pandiona a obrátil se k Etruskovi.

„Přišel jsem k tobě něco vyřídit,“ začal beze spěchu lovec. „Řekl jsi, že za jedno slunce jste se rozhodli odejít do vlasti.“ Kavi souhlasně kývl hlavou a mlčel, čekaje, co bude dál. Pandion s neklidem pohlížel na Iruminina otce, chovajícího se s klidnou a slavnostní důstojnosti.

„Cesta je daleká, člověka ohrožuje v stepi a v lese mnoho zvěře,“ pokračoval lovec. „Máte špatné zbraně. Pamatuj si, cizince: se zvířaty se nelze bít jako s lidmi. Meč, střela a nůž jsou dobré proti člověku, ale proti zvířeti je nejlepší — toto kopí. Jen kopí může zadržet silné zvíře, zastavit je, dostat jeho srdce na dálku. Vaše kopí se do naší stepi nehodí“ — lovec pohrdavě ukázal na tenké egyptské kopí s malým měděným hrotem, opřené o stěnu chýše. „Takové musíte u nás mít!“

A Irumin otec položil Kavimu na kolena zbraň, kterou přinesl, a sňal s ní dlouhý kožený povlak.

Těžké kopí bylo dlouhé přes čtyři lokty. Jeho kopište, tlusté dva palce, bylo z tvrdého a jadrného dřeva, lesknoucího se jako kost. Uprostřed bylo kopiště ještě tlustší a na tom místě bylo obšito tenkou drsnou kůží z hyeny. Místo krátkého hrotu mělo na konci celý loket dlouhé a tři palce široké ostří ze světlého tvrdého kovu — vzácného a drahého železa.

Kavi zamyšleně ohmatal nabroušené ostří, zkusil v ruce tíhu zbraně a s povzdechem ji vrátil lovci.

Ten se usmál, pozoruje dojem, který na Etruská kopí učinilo, a opatrně řekl:

„Zhotovit takové kopí dá mnoho práce… Kov pro ostří dobývá sousední kmen a ten jej prodává draho. Zato tě kopí nejednou zachrání ve smrtelném nebezpečí…“

Kavi nechápal, kam lovec míří, a mlčel.

„Přinesli jste s sebou silné luky z Kemtu,“ pokračoval lovec. „My takové nedovedeme vyrábět a chtěli bychom je vyměnit za kopí. Náčelníci svolili, abychom vám dali dvě kopí za každý luk, a kopí, jak jsem řekl, vám budou užitečnější.

Kavi se podíval tázavě na Kidoga a černoch kývnutím hlavy potvrdil lovcův názor.

„V stepi je mnoho zvěře a šípy nebudeme potřebovat,“ řekl Kidogo, „ale v lesích, ač jsou dosud daleko, to bude zlé; šest kopí místo tří luků nám dá větší ochranu proti útokům šelem.“

Kavi chvílí uvažoval, pak s výměnou projevil souhlas a dal se do smlouvání. Ale lovec byl neoblomný, dokazoval, že nabídnutá zbraň je velmi cenná. Nikdy by nedali dvě kopí za luk, kdyby nepotřebovali vědět, jak se egyptské luky dělají.

„Dobře,“ řekl Etrusk. „Dali bychom vám luky jaké dar za pohostinství, kdybychom neměli před sebou tak dalekou cestu. Přijímám tvé podmínky — zítra dostaneš luky.“

Lovec zazářil, plácl Kaviho přes ruku, zvedl kopí, díval se pozorně na červený odlesk pochodně na jeho ostří a navlekl na ně kožený povlak zdobený různobarevnými kousky kůže.

Etrusk natáhl ruku, ale lovec mu zbraň nedal. Dostaneš zítra právě takové. A tohle…“ otec Irumy učinil přestávku, „daruji tvému zlatookému příteli. Povlak ušila sama Iruma! Podívej se, jak je krásný!“