Ivan Jefremov - Na konci světa

Lovec podával kopí mladému Řekovi, který přijímal dárek váhavě.

„Ty s nimi nejdeš,“ Irumin otec ukázal na Etruska a Kidoga, „ale dobré kopí — to je první lovcova věc a já si přeji, abys proslavil náš rod, až se staneš mým synem!“

Kidogo a Kavi upřeli své zraky na přítele a černoch stiskl prsty, až klouby zapraskaly. Neočekávaně nastal rozhodný okamžik.

Pandion zbledl a prudkým, odmítavým pohybem podal lovci náhle kopí zpět.

„Ty odmítáš, jak tomu mám rozumět?“ zvolal užaslý lovec. „Odcházím s přáteli,“ namáhavě ze sebe vypravil mladý Řek chraplavým hlasem.

Irumin otec stál bez hnuti, díval se němě na Pandiona a pak mu pohněvaně mrštil kopí pod nohy. „Nechť je tomu tak, ale neopovaž se už ani jednou pohledět na mou dceru. Hned dnes ji pošlu pryč!“

Pandion se díval na lovce skelně ztrnulýma a široce rozevřenýma očima. Nelíčené hoře strhalo jeho mužné rysy, a to změkčilo hněv Irumina otce.

„Měl jsi dost odvahy se rozhodnout, dokud nebylo pozdě, to je dobře,“ řekl. „Ale chceš-li odejít, odejdi co nejdříve…“

Lovec ještě jednou přelétl Pandiona zachmuřeným pohledem od hlavy až k patě a vydal jakýsi neurčitý zvuk.

Na prahu chýše se Iruminin otec ohlédl na Kaviho.

„Co jsem řekl, to platí,“ utrhl se hrubě a zmizel ve tmě.

Při pohledu na lesknoucí se oči mladého Řeka byl Kidogo všechen nesvůj a cítil, že nyní Pandion o přátele nestojí. Řek stál s pohledem upřeným do dáli, jako by se jí tázal, co má dělat. Pomalu se odvrátil, vrhl se na lůžko a zakryl si tvář rukama.

Kavi rozžehl novou pochodeň; nechtěl Pandiona nechat samotného s jeho myšlenkami ve tmě. Etrusk a černoch se usadili stranou a bděli, byli však němí. Občas se nepokojně podívali na přítele, kterému nemohli nijak pomoci. Čas plynul pomalu, nastala noc. Pandion se pohnul, vyskočil, naslouchal a vrhl se z chýše ven. Ale široká ramena Etruskova mu zatarasila vchod. Mladý Řek narazil na jeho zkřížené ruce a stanul s hněvivě staženým obočím.

„Pusť!“ řekl netrpělivě Pandion. „Nemohu jinak, musím se rozloučit s Irumou, jestli ji už někam neposlali.“

„Vzpamatuj se!“ odpověděl Kavi. „Zahubíš ji, sebe a nás všechny! Její otec je na tebe rozhněván!“

Pandion mlčel a snažil se Etruská odstrčit, ale ten stál pevně.

„Rozhodl ses, tak dost, nepohněvej jejího otce,“ pokračoval Kavi v přesvědčování svého přítele. „Pochop, co z toho může vzejít.“

Mladý Řek strčil do Etruska ještě silněji, ale dostal ránu do prsou a couvl. Kidogo viděl srážku druhů a přiběhl, nevěda ve svém zmatku, co dělat. Mladý Řek zaťal zuby a oči mu vzplanuly nedobrým ohněm. Se vzdutým chřípím se vrhl na Kaviho. Etrusk rychle vytáhl nůž, otočil zbraň rukovětí k Pandionovi a hněvivě vykřikl: „Vezmi si nůž, bodni!“ Pandion ztrnul.

Etrusk vypjal hruď, položil levou ruku na srdce a pravou podával rukověť nože dále Pandionovi.

„Bodni rychle, bodni! Semhle! Živ tě dál stejně nepustím! Zab mě, pak si jdi!“ křičel zuřivě Kavi.

Pandion viděl po prvé svého zasmušilého, moudrého přítele v takovém stavu. Ustoupil, bezmocně zaúpěl a loudal se ke svému lůžku. Znovu se na ně svalil a obrátil se k přátelům zády.

Kavi těžce oddychoval, utřel si s čela pot a zastrčil nůž za pás.

„Musíme ho hlídat celou noc a odejít co nejdřív,“ řekl poděšenému Kidogovi. „Zpravíš na úsvitě druhy, aby se připravili.“

Pandion jasně slyšel Etruskova slova, která znamenala, že se mu Irumu už nepodaří spatřit.

Dusil se, téměř fysicky cítil, jak ho zde všechno kolem svírá. Zápasil se sebou, napínal všechnu svou vůli a bouřlivé, téměř šílené zoufalství se měnilo pomalu v tichý smutek.

A opět africká step rozevřela své žhavé dálky před dvaceti sedmi tvrdohlavci, kteří se rozhodli stůj co stůj se vrátit do vlasti.

Hrubá tráva se teď po deštích zvedla do výše dvanácti loktů [83] Sloni tráva — ohromná rostlina („elak“), šest metrů vysoká. a v její dusné houštině se beze stop skryla i obrovská šedá těla sloní. Kidogo vysvětlil Pandionovi, proč musí tak pospíchat: brzo končí období dešťů a step začne hořet a změní se v mrtvou rovinu zanesenou popelem, kde bude těžké si najít potravu.

Pandion mlčky kývl. Jeho smutek byl ještě příliš čerstvý. Ale když se octl mezi svými druhy, kterým byl tak mnohým zavázán, mladý Řek cítil, jak ho s nimi opět spojují pouta mužného přátelství, jak v něm samém roste touha jít vpřed, jak lační po boji a jak v něm začíná plápolat silná touha co nejdříve se dostat do Aeneady.

A přes palčivý stesk po Irumě cítil, že teprve teď se stává dřívějším člověkem, jasným n přímým, jdoucím bez bázně zvolenou cestou. Znovu se v něm probudila lačná vnímavost umělce k tvarům a barvám přírody, rostla touha tvořit.

Dvacet sedm silných mužů bylo ozbrojeno kopími, vrhacími oštěpy, noži a několika štíty. Bývalí otroci, otužilí v trampotách a bitvách, byli značně silnou jednotkou a nemuseli se obávat nesčetných šelem.

Cesta ve vysoké trávě byla hodně nebezpečná. Volky nevolky museli jít husím pochodem a prodírat se úzkými chodbami zvířecích pěšinek a celé dlouhé hodiny viděli před sebou jen záda svého druha, který šel vpředu. A každým okamžikem hrozilo nebezpečí z vysokých stěn šustících zprava i zleva — kterýkoli okamžik se mohla stébla rozhrnout a propustit přiblíživšího se lva, rozzuřeného nosorožce nebo vysoké, nezměrné tělo osamělého slona. Tráva pochodující rozdělovala, a nejhůře bylo těm, kteří šli vzadu: na ně se mohl obořit hněv zvířete, vyrušeného předními chodci. Ráno byla tráva nasáklá rosou, nad mokrými těly lidí, jakoby zmoklých, se vznášel třpytivý poprašek vodních krůpějí. Za denního horka rosa zmizela beze stopy, suchý prach se sypal s. vrcholků stébel a dráždil v hrdle, v těsných průchodech nebylo možno dýchat.

Třetího dne napadl levhart na cestě statečného Libyjce Takela, který šel vzadu, a jen šťastnou náhodou vyvázl mladík s nepatrnými škrábanci. Příští den vyskočil na Pandiona a jeho souseda černocha z trávy tmavohřívý lev. Kopí Irumina otce dravce zadrželo a Řekův soused uchopil štít, který Pandion překvapením upustil a napadl lva zezadu. Zvíře se obrátilo k novému nepříteli a padlo, probodnuto třemi kopími. Kidogo přiběhl, rozčilením sotva popadaje dech, když už bylo po všem a udýchaní bojovnici stírali z kopí rychle hnědnoucí krev. Dravec ležel na zemi a v hnědé poválené trávě jej bylo možno sotva rozeznat.

Sběhli se všichni účastníci výpravy a nad místem boje se rozlehl hlasitý křik. Všichni dokazovali dvěma svalnatým černochům — Dchomovi a Mpafovi — kteří spolu s Kidogem oddíl vedli, že zvěř nakonec přece někoho z nich dostane. Musí tuto rovinu vysoké trávy obejít. Vůdcům ani nenapadlo něco namítat. Oddíl zahnul v ostrém úhlu na jih a už navečer se přiblížil k dlouhé stuze lesa, která se táhla právě na jihozápad, kam měli jít. Pandion už znal takový les — zelenou klenutou chodbu nad úzkou stepní říčkou. Lesní stromořadí přetínala step různými směry podle koryt řek a potoků.

Poutníci měli štěstí: pod zelenou klenbou nebyly trnité houštiny, liany nepropletly neproniknutelné závěsy — oddíl se dal čile na pochod úzkým lesním pruhem, vyhýbaje se obrovským kořenům. Hluboké ticho a chladivý soumrak vystřídaly šelest trávy v dusnu oslnivého, dne. tes se táhl hodně daleko — šli jím den za dnem, zřídka kdy vycházeli do stepi pro zvěř, nebo vylézali na kraji lesa na nízké stromy, aby si přezkoušeli směr.