Ivan Jefremov - Na konci světa

Na louce pod dvěma stromy stála zvlášť veliká chýše s přístřeškem nad vchodem. Zde se shromáždili náčelníci, aby si cizince prohlédli. Kolem se tísnili téměř všichni obyvatelé osady, vzrušení neobvyklou událostí. Na žádost hlavního náčelníka černoch se zlámanou nohou opakoval vyprávění o hrozném lovu na nosorožce, při čemž často ukazoval na klidně ležícího Pandiona.

Obyvatelé vesnice dávali výkřiky nadšení, údivu a hrůzy najevo své dojmy nad neslýchanou událostí, ke které došlo na rozkaz strašného faraóna Kemtu.

Hlavní náčelník se zvedl a obrátil se k svým lidem s krátkou řečí, které příchozí nerozuměli. Odpověděli mu pochvalnými výkřiky. Nato vůdce přistoupil k poutníkům vyčkávavě stojícím, mávl rukou kolem vesnice a sklonil hlavu;

Kavi prostřednictvím černošského tlumočníka poděkoval náčelníkovi a lidu za pohostinství. Večer byli cestovatelé pozváni na hostinu, pořádanou na počest jejich příchodu.

Zástup obyvatelů obklopil Pandionova nosítka. Muži hleděli na raněného s úctou, ženy — se soucitem. Ze zástupu vystoupila směle dívka v modrém plášti a naklonila se nad mladým Řekem.

Nemocný Pandion, ožehnutý za dlouhou dobu sluncem Kemtu a země Nub, se od ostatních obyvatelů jižních stepí lišil jen poněkud světlejším, nazlátlým odstínem pleti. Ale zcuchané a slepené kadeře jeho neostříhaných vlasů a pravidelné rysy pohnuté tváře prozrazovaly při bližší prohlídce cizince.

Pohnuta lítostí k hezkému, bezmocně ležícímu mladému hrdinovi, dívka opatrně vztáhla ruku a něžně odhrnula z Pandionova čela pramen vlasů, které se mu svezly do tváře.

Pomalu se zvedla ztěžklá víčka, široce se rozevřely oči nevídané zlaté barvy. Dívka se lehce zachvěla. Ale cizincovy oči ji neviděly, zakalený pohled byl netečně upřen na větve pokyvující se nad ním.

„Irumo!“ okřikly dívku přítelkyně.

K nosítkům přistoupili Kidogo a Kavi, zvedli je a odnesli raněného přítele. Dívka zůstala stát na místě, sklopila pohled a najednou se stala právě tak nehybnou a netečnou, jako mladý Řek, který upoutal její pozornost.

Dík pečlivému ošetřování Kidoga a Kaviho Pandionovy zlámané kosti srostly. Ale dřívější síla mladého Řeka se nevracela. Lhostejný a netečný ležel celé dny v pološeru prostranné chýše, malátně a jednoslabičně odpovídal na otázky přátel, jedl s nechutí a nepokoušel se zvednout s lože. Byl přepadlý, jeho tvář se zapadlýma očima většinou zavřenýma obrostla hebkým plnovousem.

Bylo už na čase dát se na dalekou cestu k moři a do vlasti. Kidogo se už dávno vyptal do všech podrobností místních obyvatelů na cestu k břehům Jižního rohu.

Z třiceti devíti bývalých otroků, kteří našli útulek v této vesnici, odešlo už na různé strany dvanáct — žili v této zemi a mohli se bez velké námahy a nebezpečí brzo dostat do vlasti.

Ti, kteří zůstali, naléhali na Kidoga. aby se už dali na cestu. Nyní, když byli svobodní a silní, vzdálená vlast je vábila stále více a více; každý den, strávený v odpočinku, zdál se jim zločinem. A pokud jejich návrat záležel na Kidogovi. dotírali na něho prosbami a domluvami.

Kidogo se vytáčel neurčitými sliby — nemohl opustit Pandiona. Po takových rozmluvách proseděl černoch celé hodiny u lože svého přítele, trápil se pochybami a kladl si stále touž otázku: kdy už ve stavu nemocného nastane obrat k lepšímu? Na radu Kaviho vynášeli Pandiona z chýše a nechávali ho ležet u vchodu v hodinách, kdy horko začalo polevovat. Ale ani to nepřineslo žádoucího zlepšení. Pandion byl čilejší jen za deště — rachot hromu a řev řítící se vody ho dovedly přimět k tomu, že se nadzvedal na lokti a naslouchal, jako by v těch zvucích zachycoval jakési volání, ostatním nesrozumitelné. Kavi pozval dva místní lékaře.

Okuřovali nemocného štiplavým kouřem bylin, zakopali do země hrnek s jakýmisi kořeny, ale stav mladého Řeka se nelepšil.

Když jednou Pandion ležel před chýší a Kavi vyzbrojen malou větvičkou líně od něho odháněl bzučící mouchy, přistoupila k němu dívka v modrém pláštíku.

Dívka vyprostila z pláštíku štíhlou ruku, na které zazvonily náramky; držela v ní maličký pletený uzlíček. Iruma jej podala Kavimu — Etrusk se už naučil trochu místním lidem rozumět — a vysvětlila mu, že to jsou kouzelné ořechy ze západních lesů [80] Ořechy kola, dnes známé v celém světě svými léčivými vlastnostmi. Jsou to semena koly zakončíte — cola acuminata — která roste v západní Africe a v Jižní Americe. , které musí nemocného vyléčit. Dívka se snažila Etruskovi vyložit, jak se z nich má lék připravit, ale Kavi jí nerozuměl. Iruma v rozpacích sklopila hlavu, ale ihned se vzchopila, požádala Etruská, aby jí dal plochý kámen, kterým drtili obilí, a aby přinesl misku vody. Etrusk si cosi bručel pod nos a vešel do chýše. Dívka se rozhlédla kolem, klekla si v hlavách nemocného a upřeně se mu zadívala do tváře. Malá ruka se položila na Pandionovo čelo. Ozvaly se těžké kroky Kaviho a dívka spěšně ruku odtáhla.

Vysypala ze sáčku ořechy podobné kaštanům, rozbila je, rozetřela jadérka na kameni a udělala řídkou kasičku, smíchavši je s mlékem, které právě Kidogo přinesl. Jakmile černoch spatřil ořechy, spustil radostný pokřik a radostí začal skákat kolem zamračeného Etruska.

Užaslému Kavimu Kidogo vysvětlil, že v západních lesích a v lesích jeho vlasti roste malý strom se štíhlým kmenem. Větve stromu se postupně k vrcholu krátí, takže nahoře vypadá strom zašpičatělý. Roste na něm mnoho ořechů, které mají tu kouzelnou vlastnost, že léčí nemocné, vracejí sílu vysíleným, zahánějí únavu a zdravé povzbuzují k veselosti a radosti.

Dívka nakrmila nemocného kasičkou z kouzelných ořechů, pak se všichni tři usadili u postele a trpělivě čekali na výsledek. Minulo několik okamžiků. Slabý Pandionův dech se stal silný a souměrný, pokožka na zapadlých tvářích zrůžověla. Etrusk se přestal mračit. Jako okouzlen pozoroval účinek tajemného léku. Teď mladý Řek hlasitě povzdechl, najednou rozevřel široce oči, nadzvedl se a usedl.

Slunečné Pandionovy oči se svezly s Etruska na Kidoga a znehybněly v upřeném pohledu na dívku. Mladý Řek se díval s překvapením na tvář barvy tmavého bronzu s podivuhodně hladkou a velmi svěží pletí.

Malinko sklopené vnitřní koutky očí dělily u kořene nosu drobounké čárky plné šelmovství. Přivřenými víčky probleskovalo bílé a čisté bělmo, chřípí širokého, ale pravidelného nosu se nervosně chvělo, poněkud silné rty odhalovaly v otevřeném a plachém úsměvu řadu velkých zubů. Celá její široká tvář byla tak plna vyzývavého a něžného šelmovství, veselé hry mladistvého života, že se Pandion nevolky usmál. A ihned nazlátlé oči mladého Řeka, před okamžikem ještě matně a netečné, zazářily a zajiskřily. Zrozpačitělá Iruma sklopila oči a odvrátila se.

Ohromení přátelé byli u vytržení — po prvé od osudného dne bitvy s nosorožcem se jejich přítel usmál. Kouzelný účinek podivných ořechů byl docela nesporný. Pandion seděl a lačně se přátel vyptával na všechno, co se stalo ode dne jeho zranění, a přerušoval jejich výklady rychlými otázkami a vzbuzoval dojem člověka něčím opojeného. Iruma se chvatně vzdálila, ale slíbila, že se navečer přijde poptat na jinochovo zdraví. Pandion s chutí a mnoho jedl a nepřestal se vyptávat dál. Avšak k večeru účinek léku skončil, plamen života pohasl, a mladého Reka opět zachvátil dřímotný stav netečnosti.