Ivan Jefremov - Na konci světa

Měl radost, že mladý Řek jí s velkou chutí a dnes po prvé nadzvedl hlavu, snaže se rozhlédnout kolem (na cestě pokrývali Pandionovi obličej na nosítkách obyčejně velkými listy, které trhali blízko pramenů). Pandionovy ruce se s námahou natáhly ke Kidogovi a zesláblé prsty stiskly černochovo zápěstí. V široce rozevřených Řekových očích bylo cosi matného a bolestného.

Kidogo se vzrušeně ptal přítele, jak se mu daří, ale odpovědi se nedočkal. Oči raněného se opět zavřely, jako by ho slabé vzplanutí probouzejícího se života nesmírně unavilo. Kidogo nechal přítele v klidu a spěchal oznámit radostnou zprávu Etruskovi. Kavi, který byl od strašného dne bitvy ještě zasmušilejší, přistoupil k nosítkám a dlouho u nich seděl, dívaje se upřeně do soudruhovy tváře. Pak položil ruku na Pandionovu hruď a snažil se nahmatat tep jinochova srdce.

V té chvíli začal volat Nubijec, který vylezl na vrcholek stromu, aby obhlédl cestu. Křičel, že daleko vpředu, až u obzoru je vidět tmavé obdélníky trnitých ohrad, jaké dělají kočovníci k ochraně stád před dravou zvěří.

Bylo rozhodnuto pod stromem přenocovat, časně ráno vyrazit a dojít co možná nejdříve k stanovišti kočovníků. Před západem slunce zatáhly husté mraky nebe, bezhvězdná noc byla neobyčejně tichá a hluboká v sametově černé trně nebylo možno zahlédnout ani vlastní ruku vztaženou před samé oči.

Brzy nato opásaly klikaté blesky celý kruh nebe a v dálce nepřetržitě duněl rachotící hrom. Množství vyšlehujících blesků bylo stále větší, po obloze se hemžila sta oslnivých ohnivých hadů, podobných obrovským suchým větvím. Hrom otřásal vším kolem, bleděmodrý oheň oslepoval lidi, toužící opustit svůj útulek. V dálce bylo slyšet hluk, který rychle vzrůstal a přešel v řev. To se blížila stěna zběsilého deště. Stromem zatřáslo — s nebe se zřítilo celé moře vody. Se strašným hlukem se rozbíjely o zemi vodopády studeného deště, kolem stromu se rázem utvořilo hluboké jezero, v němž zmizely tlusté vyčnívající kořeny. Ve tmě, rychle se střídající s nedohlednou ohnivou září, se zdálo, že celá step bude nevyhnutelně zatopena — tak úžasná byla záplava vody, kterou déšť kolem chrlil. Ale brzo šlehání blesků ustalo, déšť ztichl a nad napitou stepí se rozklenulo hvězdné nebe; slabý vánek sem zanášel vůně neviditelných trav a květin. Libyjci a Etrusk ztrnuli při pohledu na bouřku, která se jim zdála hroznou katastrofou, ale černoši se vesele smáli a vysvětlovali jim, že je to docela obyčejný liják v deštivém období, a ani ne příliš velký. Kavi jen pokýval hlavou; v duchu si říkal, že pokládají-li zde takový liják za obyčejný déšť, pak je patrně v zemi Černých čekají docela neobvyklé příhody. Toto tušení Etruská nezklamalo.

Příštího dne se na cestě najednou ozval psí štěkot. Z mlh výparů, v kterých se skrýval vzdálený obzor, se vyhouply dlouhé ohrady, za nimiž se krčily nízké salaše kočovníků.

Poutníky obklopil zástup lidí, oblečených do kožených zástěrek.

Tváře s vysedlými lícními kostmi byly neproniknutelné, úzké tmavé oči hleděly nepřátelsky na egyptské zbraně v rukou bývalých otroků. Avšak znak, který jim ukázal Nubijec, učinil na ně nejpříznivější dojem. Ze zástupu vystoupilo pět lidí, ozdobených černými a bílými péry ve vysokých účesech, které byly podpírány kulatými sloupečky upletenými ze stopek velkých listů.

Řeči kočovníků Nubijci rozuměli — příchozí brzo seděli v těsném kruhu posluchačů a popíjeli kyselé mléko. Nubijští otroci vyprávěli svůj příběh. Mluvili jeden přes druhého, vyskakovali v zápalu líčení, doprovázeni sborovými výkřiky údivu. Náčelníci ozdobení péry se jen plácali po bedrech.

Kočovníci vypravili šest lidí s desíti osly, aby cizincům ulehčili cestu. Měli doprovodit poutníky k velké osadě usedlého národa, který měl svá sídla asi sedm dní cesty na jihozápad, na břehu nevysýchající menší řeky.

Nosítka byla předělána a upevněna na čtyřech oslech, ostatní zvířata nesla vodu, kyselé mléko a hrubý sýr v pevných kožených pytlích. Poněvadž nyní lidé nic Den míjel za dnem. Pod žhavým oslnivým sluncem ležela nekonečná step, buď znavená žhavým tichem, nebo za větru rozčeřená mohutnými vlnami trávy. nenesli, mohli dělat Větší pochody a urazit za den nejméně sto dvacet tisíc loktů.

Stále hlouběji pronikali bývalí otroci do divokých jižních prostor, hemžících se nesčetnými stády zvířat. Zprvu se nezvyklý zrak nevyznal v stádech ženoucích se kolem nebo polozakrytých trávou — bylo vidět jen hřbety, trčící krátké a ohnuté rohy nebo zase rohy dlouhé a rovné jako kopí nebo spirálovitě zatočené. Ale později se poutníci naučili rozeznávat jednotlivé druhy zvířat — dlouhonohé sajky, velké a krotké červené jelení býky, gnuje, chundelaté, s nestvůrnou hrbonosou tlamou, a antilopy drobné jako malá telátka, podivná zvířata s velkýma ušima, tancující pod stromy na zadních nohách. [77] Antilopa Wallerova (gernu) s dlouhým krkem, která se staví na zadní nohy, aby dosáhla listí stromů.

Žlutá tráva s drsnými stébly do výše člověka šelestila kolem jako nepřehledný lán obilí. Její rozlehlá plocha nazlátlá sluncem byla hustě poseta skvrnami svěží zeleně podél vyschlých koryt a močálů, nyní naplněných vodou. V dáli se do povrchu stepi zabodávaly bleděmodré a fialové výběžky hor, zvedajících se na obzoru.

Stromy se vyskytovaly Častěji, tvoříce vysoké ostrovy, tmavnoucí v stepi, nebo se znovu rozbíhaly na všechny strany, ubíhajíce daleko od sebe jako hejno vyplašených ptáků. Nejčastěji to byly známé už deštníkové stromy, které tak překvapily Kaviho, když se po prvé seznamoval se zlatou stepí — pichlavé kmeny se rozvíjely od kořene širokým trychtýřem, podobajíce se kuželům obráceným špičkou dolů. Někdy měly stromy tlustší a krátké kmeny, také se rozvětvující masou haluzí, a pak jejich koruny, husté a tmavé, se podobaly širokým zeleným kupolím nebo převráceným pohárům. Palmy zdaleka vynikaly svými rozsochatými větvemi, končícími tmavými vějíři roztřepeného listí s hroty špičatými jako dýky.

Kavi pozoroval, jak černoši a Nubijei, kteří se zdáli v Kemtu nebo na Velké řece neobratní a málo vtipní, jsou zde den ze dne silnější, energičtější a jistější. Zasmušilý Etrusk cítil, že ačkoli jeho autorita jako vůdce zůstává nedotčena, on sám ztrácí svou jistotu v této cizí zemi a že zákony jejího života jsou mu neznámy.

Libyjci, kteří se tak dobře osvědčovali v poušti, zdáli se zde bezmocní. Báli se stepi, oplývající tisíci zvířat, zdálo se jim, že na ně v trávě číhá bezpočet nebezpečí, že mohou na každém kroku narazit na nějakou hrůzu.

Cesta skutečně nebyla lehká. Procházeli houštinami trav, jejichž šišky rozsévaly miliony trnů, zapichujících se do kůže a způsobujících nesnesitelné svrbění a záněty. Množství dravců se v horkých denních hodinách ukrývalo pod stromy. Někdy se mezi ostře ozářenými trsy trávy objevil stín jako černá jeskyně a, z něho se vynořilo pružné skvrnité tělo leoparda.

Černoši se s překvapující obratností dovedli přikrást k červeným antilopám, a bývalí otroci měli vždy hojnost šťavnatého a chutného masa a sytou potravou nabývali stále více sil.

Když se v dálce objevila masa šedočerných těl ohromných býků [78] Afričtí buvoli. s širokými rohy obrácenými dolů, dávali černoši poplašné znamení, a oddíl spěšně couval k nejbližším stromům, aby se u nich skryl před těmito hroznými obyvateli afrických stepí.