Ivan Jefremov - Na konci světa

Kavi se vrátil k přátelům, kteří se radili, co dělat dál. Lidé zahnali žízeň a hlad a začali rozvážněji a opatrněji uvažovat o dalším postupu.

Všem bylo jasné, že se na sever jít nedá — musí se dostat co nejdříve od řeky, ale v otázce jít na jih, či na východ, se mínění rozcházela.

Asiaté, kteří činili téměř polovinu zachráněných otroků, nechtěli jít hlouběji do vnitrozemí, k černým, a naléhali na cestu na východ. Nubijci tvrdili, že by bylo možno se dostat za tři neděle ke břehům úzkého moře, které dělilo Nubii a Asii, a Asiaté byli odhodláni vydat se znovu na cestu pouští, jen aby byli co nejdříve doma.

Kavi byl odvlečen do otroctví na vojenské výpravě. Doma měl rodinu a váhal: možnost brzy se vrátit domů byla tolik lákavá. Nejjednodušší by bylo vracet se přes Kemt. Loďkou dolů po řece až k moři. Ale zkušený, hodně světa znalý vojín chápal, že hrstka lidí, ztracená v nepřátelské zemi, a zejména v poušti, kde jsou všechny studně spočítány, může se udržet leda zázrakem. A Etrusk se ve svém životě se zázraky nesetkal a ani v ně příliš nevěřil.

Do rozpravy zasáhl Kidogo, který se odloučil od přítele, aby se mohl zúčastnit porady.

Černoch vypravoval po prvé o sobě. Vyšlo najevo, že Kidogo je synem hrnčíře a pochází z bohatého a velkého národa, který sídlí u mořského pobřeží na západním pomezí země Černých. Tam zasahovala hluboko do pevniny ohromná zátoka, zvaná Jižní roh. Kidogo neznal odsud cesty do rodné země, neboť se dostal do zajetí na pokraji velké pouště, když putoval do Kemtu s vášnivou touhou vidět zázraky dovedného mistrovství tohoto národa. Domníval se však, že jeho domov nebude daleko na jihozápad od místa boje. Kidogo ujišťoval, že bude moci vyzvědět správnou cestu u toho kmene, ke kterému je posílal nubijský průvodce. Kidogo sliboval všem přátelům pohostinství, budou-li jen s to dorazit do těch oblastí, kde sídlí jeho národ, a Etruskovi prohlásil, že jjodle vyprávění, která slyšel v dětství, připlouvali k nim na korábech lidé, podobní Etruskovi a Pandionovi ze severního moře. Kavi si všechno promyslil a radil soudruhům, aby poslechli průvodce a vydali' se na jih. Po Kidogových slovech se mu neznámá země Černých už více nezdála nepřátelská. Svobodné moře, nepodřízené nenáviděnému Kemtu, dávalo možnost vrátit se do vlasti. Etrusk věřil více moři než poušti.

Asiaté protestovali, nesouhlasili, Libyjci se shodovali s Etruskem a o černoších se nemusilo ani mluvit: všichni byli pro to jít na jih a na západ, tam byla cesta do jejich rodných zemí.

Asiaté tvrdili, že není vůbec jisto, jak je kočovníci přijmou, a zejména ten četný a bohatý národ, o kterém mluvil nubijský průvodce, že znak, který dal Etruskovi, může být úskokem a že se pak všichni octnou v zajetí.

V té chvíli černoch, ležící se zlámanou nohou, začal křičet a posunky upozorňoval na sebe. Chvatně polykal slova, až mu z úst stříkaly sliny, a povídal cosi, snaže se usmívat, a bil se do prsou. Z jeho bouřlivé řeči s celým vodopádem neznámých slov Kavi pochopil, že černoch patři k tomu národu, ke kterému se měli dostat podle průvodcovy rady s pomocí kočovníků, a že se zapřísahá mírumilovností svých soukmenovců. Etrusk se tedy definitivně rozhodl pro černochy a Libyjce proti Asiatům, kteří trvali dále na svém plánu. Ale slunce se již schýlilo k západu a bylo třeba myslit na vodu a na nocleh. Etrusk navrhl, aby na místě vyčkali rána. Ačkoli si všichni přáli odejit s hrozného bojiště, posetého mrtvolami, nezbývalo než zůstat na planině, aby se umírající přenášením zbytečně netrápili. Deset lidí se vydalo k prameni, o kterém jim řekl Nubijec, a přinesli džbánky plné kalné teplé vody, páchnoucí zemí. Na radu černochů byla k ochraně před hyenami zřízena mezi stromy ohrada z trnitých větví. Na straně, obrácené k planině, zaplápolaly tři hranice. Tři lidé zůstali u raněných na stráži, deset lidí s kopími se usadilo u ohně. Noc přicházela v těchto končinách rychle. Na západě oblaka ještě svítila, ale ze severu a východu se už valila černá zeď blížící se tmy, zaplavovala vrcholky stromů a rozžehovala nad nimi nespočetné ohníčky hvězd. Kavi, neznalý jižních zemí, záhy pochopil, proč jim průvodce radil rychleji odsud odejít. K nebi se sborem vzneslo vytí šakalů, úsečný, hysterický chechtot hyen se rozléhal kolem dokola. Zdálo se, že se sta zvířat seběhla se všech stran, aby sežrala nejen mrtvé, ale i živé, kteří tu zbyli. S planiny se ozýval lomoz, vrčení, chroupání a hlasité mlaskáni. Všude se šířil nasládlý pach mrtvol rychle se v horku rozkládajících.

Lidé křičeli, házeli hroudy hlíny a kameny, vybíhali s hořícími větvemi, ale marně — dravců bylo stále více.

Pandion ležel s otevřenýma očima a jeho hruď se zvedala klidným a stejnoměrným oddechováním. Kidogo, který se nad ním sklonil, s hrůzou pochopil, že ho přítel nevidí. Ale přinesenou vodu Pandion vypil a pomalu sklopil víčka.

Najednou se za trnovou ohradou ozvalo duté vrčení a vzápětí se krajem téměř řítil řev, otřásající zemí. Zvěř hryzoucí se na planině ztichla, lidé se probudili a vyskočili a v nastalém tichu ranění sténali hlasitěji. Řev se blížil — nízký zvuk neuvěřitelné síly vycházel, zdálo se, z ohromné trouby. Nejasná silueta těla s obrovskou hlavou se mihla u krajního stromu — k poděšeným lidem se blížil velký hustohřívý lev a za ním se neslyšně plížila pružná, štíhlá lvice. Kopí se obrátila směrem k zvířatům a jejich měděné hroty se slabě leskly v plamenech ne příliš jasně hořících hranic. Lidé s křikem házeli hořící větve na lvy, nedbajíce nebezpečí, že zapálí trávu. Překvapení dravci se zastavili a hned nato couvli na planinu. Lidé stáli dlouho s připravenými kopími, tisknouce v rukou křečovitě jejich násady, ale k přepadení nedošlo.

Sotva začali odpočívající lidé opět dřímat, už nový hromový lví řev otřásl vzduchem a vzápětí následovalo řvaní po druhé a po třetí. Kolem se potulovali nejméně tři lvi a objevivší se předtím lvice byla čtvrtým dravcem. Lidé si uvědomili, že bylo od nich neodpustitelnou lehkomyslností, jestliže si postavili tak nedbale nízkou ohradu. Čtyři lidé stáli s napřaženými kopími, aby mohli odrazit možné přepadení zezadu, šest kopiníků zůstalo stát za ohni. Nikdo nespal. Všichni se ozbrojili, čím kdo mohl, a upřeně zírali do tmy. Nový řev otřásl vzduchem a u krajního ohně se objevil ohromný lev se světlou hřívou. Mihotající se plamen dravce zdánlivě zvětšoval, jeho oči, upřené na lidi, svítily zelenou září. Na neštěstí stál s lukem nablízku jeden ze severních Asiatů, nezkušených v lovu na dravce. Poděšen lvím řevem vystřelil šíp dravci rovnou do tlamy. Řev byl rázem přerušen táhlým zavytím, pak přešel do chraptivého vrčení a zmlkl. „Pozor!“ vykřikl zoufale jeden z Nubijců.

Lví tělo se vzepjalo do vzduchu, dravec skokem přeletěl nad hořícími ohni a octl se mezi lidmi. Vítěze nad nosorožcem nebylo lehké uvést ve zmatek: kopí lva zastavila — zabodla se mu do boku a prsou a čtyři střely proklály pružné tělo. Dvě kopí se zlomila se suchým zapraskáním pod údery těžké pracky a v týž okamžik tři obrovití černoši, kryjíce se štíty, vrazili dravci do hrudi dlouhé nože… Lev táhle a bolestně zařval, lidé potřísnění krví odskočili a najednou nastalo ticho.